.:: Neviditelný čert ::.

Když bolí svět (Aktuálně neaktuálně)

rubrika: Pel-mel

Timur Bekmansurov z Permu byl stejně jako jeho románový předobraz ze Zločinu a trestu studentem práv. Raskolnikov, hrdina Dostojevského, žil v pokojíku, který připomínal rakev. Bekmansurov těžce nesl, že bydlí v bezútěšném domě postaveném kdysi narychlo, s jediným cílem: aby lidé měli aspoň střechu nad hlavou. Od té doby jako by se doba se nepohnula, život v „komunálce“ je stále týž. Stejně jako knižnímu hrdinovi, i jemu vadil pohled na špínu a opilce kolem domů, v nichž žijí lidé s jediným cílem: co nejvíc konzumovat. Podobně jako v románu se v informacích o vrahově činu zprvu objevila zmínka o matce, nikoli o otci. Bekmansurovovo znechucení vzrostlo do obdobných patologických výšin jako zhnusení Raskolnikovovo, až k touze zažít opojný, vrcholný okamžik absolutní moci a pomsty – jako naplnění. Ano, ano, já vím, dopouštím se tzv. kognitivního zkreslení (konfirmačního), ale tady se to snad může. Jen vezměte Bekmansurovovy úvahy a porovnávejte s následujícím.

Stella

Zločin a trest (60. léta 19. století. Raskolnikov se chystá zabít)

Začátkem července, v době velkých veder, vyšel v podvečer ze svého pokojíku, který měl pronajat v S‑ské ulici, mladý muž a pomalu, skoro nerozhodně se loudal ke K‑novu mostu.

…

…Bytná… bydlela o schody níže v samostatném bytě, a kdykoli mladý muž vycházel, musel projít kolem její kuchyně, téměř vždy otevřené na chodbu. A pokaždé měl až chorobně bázlivý pocit, který mu byl nanejvýš trapný a odporný. Byl totiž u své bytné zadlužen a bál se jí přijít na oči.

…

Nebylo to však z bázně nebo uskřípnutosti, spíše právě naopak: od jisté doby totiž prožíval stavy podráždění a přecitlivělosti, blízké hypochondrii. Stáhl se tak hluboko do sebe a změnil se v takového samotáře, že se bál jakéhokoli setkání, nejen setkání s bytnou. Trpěl nouzí, ale i stísněné poměry ho v poslední době přestaly tížit. O své existenční záležitosti už se vůbec nestaral a ani nemínil starat.

…

„Chci se pustit do tak velké věci, a přitom se bojím takových hloupostí,“ pomyslil si s divným úsměvem. „Čeho se lidé nejvíc bojí? Zajímavá věc – nového kroku, nového vlastního slova, toho se bojí ze všeho nejvíc … A proč a nač tam teď vlastně jdu? Copak jsem toho schopen? Copak to myslím vážně? Ani trochu! To jen tak laškuju se svou fantazií, pohrávám si. Ano, snad si jen pohrávám.“ Na ulici bylo strašné vedro a ještě k tomu dusno, tlačenice, všude vápno, lešení, cihly, prach a ten příznačný letní puch, dobře známý každému obyvateli Petrohradu, který si nemůže dopřát letní byt, a to všecko dohromady nepříjemně doléhalo na mladíkovy nervy, beztak už otřesené. Nesnesitelný puch z krčem, jichž bylo v té čtvrti zvlášť mnoho, a opilci, které potkával na každém kroku, přestože byl všední den, doplňovali odporný a skličující kolorit obrazu. V mladíkově jemné tváři to na okamžik zacukalo hlubokým odporem.

…

V mladíkově duši se však už nastřádalo tolik nenávistného opovržení, že přes všechnu svou někdy dětinskou nedůtklivost byl na ulici nejmíň ze všeho citlivý na své cáry.

…

Nešel daleko: věděl dokonce, kolik je to kroků od průjezdu jeho domu: přesně sedm set třicet. Spočítal to jednou, když se přespříliš zasnil. Tehdy těm svým snům ještě sám nevěřil a jen se vzněcoval jejich obludnou, ale vábnou opovážlivostí. Dnes, měsíc poté, už se na to díval jinak a přes všechny pichlavé monology o vlastní nemohoucnosti a nerozhodnosti si vlastně proti své vůli navykl pokládat ten „obludný sen“ už za pevný záměr, třebaže si doposud docela nevěřil. A teď dokonce šel provést zkoušku svého záměru a jeho rozrušení se s každým krokem zvětšovalo.

…

„Copak jsem si opravdu mohl umanout tak hroznou věc? Jaké špinavosti je schopno mé srdce. Ano, jaké špinavosti, jaké nechutnosti, jaké nejodpornější nízkosti!“ Ani slova, ani citoslovce nestačila, aby vyjádřila jeho pobouření. Nepředstavitelný hnus, který mu začal svírat a tížit srdce, už když k stařeně šel, vystupňoval a znásobil se teď tak, že nevěděl, kam se před tím zoufalým stavem podít. (Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Máj, Praha 1966)

Raskolnikov se odsoudil k těžkým výčitkám svědomí. Omlouvá svůj zločin „zabitím principu“. Zbavil svět „neužitečného“ člověka. Na co při střelbě myslel Bekmansurov? Troufám si tvrdit, že na nic. Že se nacházel se ve stavu cynického odstupu. Ale, všimněte si, že oběti, které nepřežily, byly krásné mladé dívky a jemný chlapec, vedle zjevně autoritativní učitelky.

Ne, s lidmi bych nemohla pracovat. Fotografie zachycuje postřeleného vraha ležícího pod schody a je vidět jeho hubená, dětská ruka.