.:: Neviditelný čert ::.

V říjnovém rozpuku

rubrika: Pel-mel

Rozkošné babí léto se zvolna končí. Ještě kráčí po špičkách. A to je dobře. Zpovzdáli na nás začínají mávat podzimní chvíle. Zatím jenom trocha spadaného listí na chodnících. Stromy jsou stále zelené, všechno vůkol kvete, noci se dlouží, rána začínají později a večery dřív.

Lucifer

Rozdělili jsme si rok do dvanácti měsíců. Každý má něco do sebe. Na to rozdělení jsme si zvykli, ačkoli dle přírody dochází každý rok k jejich různému prolínání. Sníh a mráz může přijít už v říjnu, o Vánocích může padat vlahý déšť. Tyhle meteorologické výkyvy jsou v našich zeměpisných šířkách a délkách běžné. A přesto nás pořád překvapují. Někteří hlomozí globálním oteplováním, jiní globálním omrazováním.

Další se v dnešní době zabývají jakousi koronavirovou pandemií. Denně sledují, kolik lidí bylo na ten virus testováno pozitivně, kolik z nich se dopotácelo do nemocnice, a kolik z těchto tam nakonec umřelo, ačkoli není zřejmé, zda hlavní příčinou nebylo něco úplně jiného. Hodlají takto strávit zbytek svého života. Pravidelně se nechat očkovat proti koronaviru a postupně proti čemukoli, a ty, kteří se tomuhle šílenství nepodvolí, proklejí až do pátého kolene. Nic nového.

Takových fanatických vln už lidské dějiny zažily bezpočet. Pokaždé to skončilo dost ošklivě.

Vraťme se však zpět ke kalendáři. Každé ráno z něho můžete odtrhnout jeden list. Představuje den, který jste už prožili. Teď koukáte na list, který je vašim životem ještě nepopsaný. Záleží na vás, s jakým pocitem ho budete zítra odtrhávat. Dobrým? Špatným? Nebo vám to bude úplně jedno? Ten kalendář můžete koneckonců vyhodit z okna a už se trhacím perfekcionismem vůbec nezabývat. Devět z deseti psychologů a jeden z devíti psychiatrů by vám to doporučilo. Ten desátý psychiatr by si nebyl zcela jistý.

Jedno je však jisté. Až tohle psaní dokončím, přihlásí se ke slovu třetí říjen. Zatím jsem kalendář ještě z okna nevyhodil, ačkoli vím jistě, do jakého kontejneru bych se trefil. Patřím mezi třídiče odpadu. Možná ten roztříděný odpad nakonec svezou na stejnou skládku, ale člověk by neměl být až tak nedůvěřivý.

Když jsem dopsal předchozí odstavec, pocítil jsem náhlou potřebu vyrazit do obchodního centra Galerie Butovice. To byl ještě druhý říjen kolem sedmé hodiny večerní podle letního času na podzim. Musel jsem doplnit zásoby poživatin. A také si protáhnout nohy. Už mi dřevěněly. Vytýčil jsem si následující úkol: Budeš po Galerii chodit bez náhubku!

Že náhubky nemají vzhledem k šíření toho viru prakticky vliv, vím od samého začátku. Nejhorší to bylo loni na jaře, kdy se musely nosit i venku, i kdybyste daleko široko kolem sebe neviděli jiného člověka. Samozřejmě s náhubkem. Nejodpornější čas, který si z této rády pandemie pamatuji. Blbě se mi dýchalo a mlžily se mi brýle. Někdy jsem skoro vůbec nic neviděl. Tak nasraného Lucifera jste ještě neviděli. Měl jsem v úmyslu se proti této stupiditě, která ohrožuje mé zdraví, vzbouřit, ale nebyl jsem si zcela jistý, až kam mohu jít, abych neskončil v nějakém odchytovém centru. Takže jsem to hrál tak nějak půl na půl.

Moje trpělivost však definitivně překypěla. Absolvoval jsem Galerii bez náhubku. Nikdo si nedovolil ani ceknout. Pokud si člověk nedokáže uhájit svobodu, aniž by ohrožoval svobodu či zdraví jiného, patří do starého železa. Stává se otrokem vzpurných deprivantů.

Koronový virus číslo devatenáct tady řádí už déle jak jeden a půl roku. Alespoň oficiálně. Tento virus bezpochyby unikl z nějaké laboratoře, kde byl vyšlechtěn tak, aby ohrožoval lidi. Možná jenom tak unikl, nebo byl vypuštěn schválně. Jak tomu bylo, se dá těžko doložit. Alespoň běžnému člověku, jako jsem třeba já. Faktem nicméně je, že tahle záležitost byla okamžitě využita k masivnímu omezení svobody lidí. K jejich manipulativnímu zotročení. Ne v zájmu jejich zdraví, o tohle tady vůbec nejde, ale v zájmu někoho, komu se bude takto lépe vládnout. Omezení cestování, uzavření lidí do přísně kontrolovaných komunit atakdále.

Za ten jeden a půl roku, odkdy se tady tohle uměle stvořené svinstvo potuluje, jsem ani v nejmenším nepocítil jeho vliv na svém zdraví. Jestli je pravda, že ten zlý koronavirus mezi námi je, tak už musí být všude. Tomu by se dalo zabránit pouze absolutní izolací všech lidí. Zastavením veškeré jejich ekonomické aktivity. To je samozřejmě naprosto neproveditelné. Takže se to lepilo všelijakými omezeními. Třeba ty náhubky, které ale většina lidí používá jenom jako mimikry. Jako když za Hitlera se hajlovalo. Za tu dobu jsem už ten virus musel potkat. Nežiju v karanténě. Nic se nestalo, takže bych měl být mimo. Můj imunitní systém si s tímhle virem poradil. Stejně jako se všemi chřipkovými viry, které jsem doposavad potkal. Anebo je to úplně jinak?

Něco absurdního se tady evidentně děje. Žijeme v druhém desetiletí jednadvacátého století a naše věda zkoumá vznik vesmíru, kvantová fyzika rozebírá elementární částice a umožňuje nám spolu s teorií relativity konstruovat fantastická zařízení včetně kvantových počítačů, uvažuje se o tom, že budeme vyrábět nevyčerpatelnou energii z vody na základě termojaderné fúze atakdále. A teď tady prý poletuje jakýsi virus a my se musíme vrátit zpět do středověku. Medicinmani sice buší na tamtamy, vyrábějí jakési pochybné „tinktury“, asi jako podloudní alchymisté Rudolfa druhého na Pražském hradě za hlubokého středověku.

Nechci nijakým způsobem zesměšňovat či podceňovat zdravotní důsledky toho či onoho viru. Řadu virových epidemií už lidstvo zažilo. Například Španělská chřipka. Pandemie, která se udála na konci první světové války. Bylo to neskonale hroznější, než se děje teď. Tedy v podstatě řečeno, teď se neděje skoro vůbec nic, co by se nějak lišilo od předchozích let. Co se ale dělo tehdy?

První světová válka způsobila devastaci metabolismu drtivé většiny lidí, kteří se toho zúčastnili. Vojáci na frontě neměli skoro co jíst, a když už se jim nějakého jídla dostalo, tak to byly nezdravé odpadky. O nic lépe na tom nebyli civilisté. Nebylo divu, že za těchto okolností se většině lidí zhroutil imunitní systém. Jakýkoliv lidskému tělu nebezpečný virus pak mohl slavit svoje Vánoce.

Rozkošné babí léto se zvolna končí a říjen začíná pučet…

A tak jsem si řek, že se zase vrátím domů. Do svého hájemství.