Neviditelný čert

Svěřil se mi jeden starý učitel s rozčarováním, které pocítil na setkání se svou první třídou. „Kluci mi vyčítali, že jsem je učil sovětskou hymnu. A nikdo si nevzpomněl (nebo nepřiznal), že jsem jim zpíval a hrál Imagine, že jsme se o Beatles bavili mnohokrát. A to tedy opravdu nebylo v osnovách. JIM SE HODÍ vzpomínat právě na nemilovanou hymnu.“ Výběrová paměť… Bývalá spolužačka se mi přiznala, že se jí po dobrovolném odchodu do emigrace nestýská po domově. Vyrostla v šedivém nezajímavém maloměstě bez tradic a bez perspektiv, mezi podivnými, nezakotvenými existencemi. „Po čem by se mi mělo stýskat? Možná po borůvkovém koláči.“

Stella

Milan Kundera:

„Ať je fašistická diktatura jakkoli hrozná, zanikne se svým diktátorem, takže lidé mohou chovat naději. Oproti tomu komunismus, podporovaný ohromnou ruskou civilizací, pro takové Polsko, pro takové Maďarsko (o Estonsku ani nemluvě!) je tunel bez konce. Diktátoři jsou smrtelní, Rusko je věčné. Neštěstí zemí, odkud přicházíme, spočívá v této naprosté absenci naděje.“

... Teprve v našem století se historická data zmocnila života každého člověka s takovou nenasytností.

Když někde není naděje na změnu, pak není divu, že lidé hledají uplatnění jinde. Život máme jen jeden.

Emigrantům, všem bez výjimky, se prý zdává stejný sen, jako se zdává Ireně, hrdince románu Nevědění. Sen „o hrůze návratu do rodné země“. Ve spaní se lidem nevracejí krásné zážitky z domova, ale zdává se jim o návratu provázeném ozbrojenými policisty. Snící zažívají pocity děsu. Naopak, to pěkné se vrací během dne, a to jen jako záblesky.

Lidé, kteří svou zemi opustili, se setkávají s nepochopením, když po převratu nespěchají dychtivě domů. V jejich nových zemích je viděli jako mučedníky, kteří toužili právě po tomto okamžiku. Málokdo chápe, že v životě emigranta nedošlo jen k odtržení od místa, ale odehrál se zásadní časový přeryv. Jako když se člověk probere z narkózy a netuší, co se odehrálo během chvíle, kdy „nebyl“.

Kdysi se používal kopírák. Často se kopírák v psacím stroji posunul, a kopie sice obsahovala původní text, ale kolikrát byl rozmazaný, pokřivený. S pamětí je to podobné. Kolik přepisů a kopií obsahují dějiny? Kunderův Josef nazývá svou paměť masochistickou. Sám sobě namlouvá, že už doma nemohl vydržet útlak a ponížení. Ve skutečnosti moc dobře ví, že je mu v cizině dobře proto, že mu paměť nenabízí žádné dobré vzpomínky. A čím víc vzpomínek ho opustí, tím je svobodnější.

Kundera říká, že kdybychom uchovali všechny vzpomínky, přestali bychom být lidmi. Mstili bychom se, nemilovali bychom. „Skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není, nelze ji obnovit.“ Co z ní zůstalo, se děje mimo naši vůli a mimo naše zájmy. Záhadně, tvrdí spisovatel. Paměť uchovává pouze nepatrnou částečku minulého.

Co bylo, to se nenavrátí, známe to všichni. Při pokusu o návrat do starých míst zjistíme, že se domy zmenšily. Školní chodby jsou tmavé a úzké. Spolužáci jsou nějací jiní. (Příště už ne!) Dva lidé se setkají a zažijí zklamání. Z toho, že vzpomínky každého z nich jsou jiné. Nejsou totožné. Kvantitativně určitě ne.

Takové setkání s kamarádkami uspořádala Irena, když přijela po letech do Prahy. Kamarádky vyvolávaly někdejší společné zážitky. Irenin život za hranicemi je vůbec nezajímal.

Kontrolovaly, jestli má stejné vzpomínky. A Irena má pocit, že se právě podrobuje operaci. Nejdřív jí naprostým nezájmem o to, co prožila v cizině, amputovaly dvacet let života. Teď tím výslechem zkoušejí sešít její někdejší minulost a její přítomný život. Jako by jí amputovaly předloktí a ruku připevňovaly přímo k lokti: jako by jí amputovaly lýtka a chodidla připojovaly ke kolenům.

A tak to prostě je. Bylo – není.

Kundera obrací pozornost také k faktu, že jsme si vědomi, jak je náš život časově ohraničený. Zhruba osmdesát let. Jen proto můžeme prožít velikou lásku, ač erotické vztahy mohou zaplnit celý dospělý život. Kdybychom žili neomezeně, láska i emigrace by mohly být pouhou epizodou. Ale od Francouzské revoluce se emigrace považuje za zradu. (Mimochodem, toto je zajímavé: Upravení vztahu s ČSSR). Připomíná také nejčastější emigrantský omyl. Každý si při odchodu myslí, že se brzy vrátí.

Nic nového? Oprášení starých pravd? Možná. Ale cenné je dozvědět se vše z jiného úhlu a v jiném zrcadle. Plahočíme se zbytečně? Zmizí vše do nenávratna? Co zůstane?

Zůstane kámen, dřevo. Slovo také – ale posunuté, přetvořené v mýtus. A bez mýtů žít nemůžeme, na nich jsme vyrostli a přežívali. Dostalo se nám daru spolutvůrců.

A jinak – pořádně to historii oplácíme: vždyť my, všelijak amputovaní, už přece nejsme my, kteří atd. Viz Žert.

...ať jsou rozmluvy vedené ve vysokých sférách ducha jakkoli inteligentní, vůči tomu, co se bezdůvodně a nelogicky děje dole, jsou vždy krátkozraké: dvě velké armády spolu bojují na život a na smrt za svaté věci: ale obě je porazí malinkatá bakterie moru. (Milan Kundera)

Zbude prach a popel. Až se usadí, úroda bude zelenější.

Zdroj: Kundera, Milan: Nevědění, Atlantis, Brno 2021

02.08.2022, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11