Neviditelný čert

Můj dnešní příspěvek bude vzpomínkový. Člověk jak stárne, začíná čím dál více vzpomínat. Co zažil, jak se měl, co bylo dobré, co špatné atd. Rozumný člověk ty špatné vzpomínky většinou vytěsní. Vzpomíná jenom na ty hezké. A to je dobře. Proč se trápit něčím, co už není. Co už odplynulo. Tentokrát si však vzpomenu na svého spolužáka, když jsem studoval v Brně.

Lucifer

Když jsem studoval v Brně, byl v našem ročníku jeden zvláštní člověk. Pocházel někde z Těšínska a měl polské kořeny. Jmenoval se Mazurkiewicz. Na první jméno si už nevzpomenu. Vím, že je to trapné, ale z hlavy to vydolovat prostě nemůžu. Mám spíš fotografickou paměť. Takže ho teď před sebou vidím.

Seznámili jsme se hned v prvním ročníku, který Mazurkiewicz opakoval. Oblíbil si mě. I v zimě chodil jenom v košili a v noci působil na brněnské hvězdárně. Maloval i obrazy. Jeho poslední obraz představoval koleje, přes které byla natažena ruka. Spáchal sebevraždu na kolejích. Tlak režimu už nevydržel.

Byl fajn. Vzpomínám si, jak jsme se občas setkali před vchodem Přírodovědné fakulty na ulici Kotlářská. Tehdy to byla fakulta University Jana Evangelisty Purkyně – UJEP. Ta universita byla původně Masarykova, ale komunisti Masaryka nesnášeli. Po jejich pádu je to zase Masarykova universita.

Občas jsme se setkali ve hvězdárně a planetáriu na Kraví hoře. Samozřejmě v noci. Byl pořád ve stejné košili. Jaro, léto podzim, zima – bylo mu to jedno.

Na Kraví hoře byla i vojenská katedra, kterou jsem měl absolvovat od třetího ročníku. Na úvodní shromáždění jsem se nedostavil, takže jsem byl předvolán na náhradní. Byli tam dva lampasáci. Jeden byl hodný a učil nás meteorologii. Jako absolvent jsem pak na jednoroční vojně měl pracovat někde na vojenském letišti, nebo tak něco. Ten druhý lampasák byl opravdová guma, která nás buzerovala. Jednou přišel do první hodiny meteorologie, ukázal na mě a řekl, ať se jdu ještě více ostříhat. A přitom jsem byl docela na krátko.

Odešel jsem z vojenské katedry na Kraví hoře a mířil dolů na ulici Veveří, kde jsem měl podnájem nedaleko Přírodovědecké fakulty. Čepici jsem sňal a kopal ji před sebou. Potkal jsem nějakého lampasáka, ale ten se tvářil, že mě nevidí. Podotýkám, že jsem byl synem vojáka z povolání, který po mém narození odešel do civilu.

Z Vojenské katedry mě vyhodili, ale mohl jsem dále studovat. Čekala mě dvouletá vojenská služba. Od známých jsem věděl, že se tomu dá vyhnout. Pokusil jsem se. Strávil jsem nějaký čas v blázinci. Nakonec to neprošlo, takže jsem po skončení vysoké školy narukoval do jednoho z nejodpornějších útvarů v Tachově. Horší byl už jenom ve Stříbře. Dosáhl jsem svobodníka a stal se výkonným praporčíkem. Byl to hnus. Nejhorší byla šikana od záklaďáku, kteří už ji měli za sebou. Bránil jsem se, jak mohl, ale došla mi trpělivost. Po desíti měsících jsem odtamtud doputoval na psychiatrické oddělení ve Vojenské nemocnici v Plzni. A pak domů, do Opavy. Moje žena Jiřina mezitím vyjednala, že bych mohl nastoupit do vědeckého ústavu v Praze.

Nemám modrou knížku, kterou si vyběhal třeba Bolek Polívka. Byl jsem na jednom přezkoumání, kde usoudili, že mě v armádě vůbec nechtějí. Byl jsem prostě z jejich archivu naprosto vyškrtnut. Takže jsem absolutní nevoják.

Ale zpět k Mazurkiewiczovi. Když zemřel, byli jsme mu z našeho ročníku na pohřbu v brněnském krematoriu. Zazněla tam skladba od Pink Floyd The Great Gig in the Sky z alba The Dark Side of the Moon.

18.08.2022, 19:55:24   Publikoval Luciferkomentářů: 11