Neviditelný čert

Vypadalo to, že letadlo zůstane na zemi, a veliký sen se nesplní. Chvíle trapného drkotání po zemi, ale pak se letadlo přece jen vzneslo. Avšak konec byl tragický… Celý další život Innokentije Platonova, Vodolazkinova hrdiny, je poznamenán touto vzpomínkou.

Stella

Po spokojeném dětství, po strašlivých útrapách v stalinském lágru a nakonec po experimentálním přežívání v dusíku se hrdina knihy podruhé narodil po stu letech - ztracený Robinson, který přelétl epochu.

S lékařem, který o něj pečuje, vede diskuze o všem možném. (Lékař je původem Němec. Němec byl také kamarád Gončarovova Oblomova. Oblomovův protipól se marně snažil probudit přítele k životní aktivitě, k seberealizaci. V Němcích se zhlížel také Stalin. V jednom Němci se zhlédl i současný vládce Ruska. Nejde ale všechno naroubovat na všechno…)

O Bohu

 „Množství objevů zamotalo hlavu už i mým bývalým současníkům, kteří z ateismu udělali módu. Už tehdy připomínali berušku na silnici. Ušla desítky metrů a je okouzlena svým pohybem. Jí se zdá, že všechno poznala a všechno pochopila. Nikdo ale nezjistí, kde silnice začíná a kam vede…“

„Ano, jistěže je to boží tvor, beruška, proto taky dostala křídla. Aby brouček uviděl celou cestu, stačí když pouze vzlétne k nebi, chápete?“

Historie a jedinec, beruška na cestě

Malíř Innokentij se probudil v úplně jiné době. Jak se mu vrací paměť, postupně se mu skládá obraz jeho někdejšího života. Všichni očekávají, že bude nejspíš nadšený změnami, kterými Rusko prošlo od 30. let do roku 1999. Ale Platoša (jak mu říká nová láska) zůstává nad věcí:

„Zdá se mi, že lidé, kteří splnili své poslání, mají jednu zvláštnost: jsou málo závislí na okolí. Nezávislost samozřejmě není cílem, je tím, co pomáhá cíle dosáhnout. Člověk běží životem se slabou nadějí, že vzlétne, a všichni se na něho dívají útrpně, v lepším případě s neporozuměním. Když ale člověk vzlétne, oni všichni vypadají z výšky jako tečky. Ne proto, že se v okamžiku tak zmenšili, ale proto, že pohled shora (lekce ze základů kreslení) z nich dělá tečky – stovky teček obrácených k tobě… A člověk letí zvoleným směrem… V těchto sférách všechno závisí na umění letícího. Na aviatikovi, krásném ve své osamělosti.“

„Innokentij vidí Rusko jako zemi, ve které… je možné všechno. Je v tom něco jako odsouzení, či dokonce rozsudek. Dá se v tom tušit jakási nezdravá bezmeznost, očekávání, že všechno se bude odvíjet známým směrem.“

Co je na historických pohromách nejhorší? Uvolňování nejnižších lidských vášní. „To, co se v člověku podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají.“A hlavní objev z gulagu?„ Objevil jsem, že člověk se stává dobytčetem neuvěřitelně rychle.“

Na výtku, že se Platon nedívá na svět správně historicky, odpovídá:

„Všechno je velmi jednoduché. V každém člověku je ničema. A když tvoje ničemnost začne rezonovat s ničemností jiných, začínají revoluce, války, fašismus, komunismus... A ta rezonance nesouvisí s životní úrovní nebo s formou vládnutí. Přesněji, může, ale jaksi nepřímo. Co je zajímavé, dobro se v jiných duších neodráží zdaleka tak rychle.“ Bývaly všelijaké časy, a nic se nedělo. Až když se v lidech nahromadilo mnoho zla, vypukla třeba revoluce.

Podle Platona diktatura vzniká z rozhodnutí společnosti a Stalin byl hlasatelem společenské vůle, obyčejným nástrojem kolektivní sebevraždy. To ho nezbavuje odpovědnosti, ale: byl očekáván!

Současnost

Soudobé Rusko let devadesátých vidí jako anarchii. Po ní nutně musí přijít diktatura. Obyvatelstvo je jako ryby v hlubokých vodách – umí žít jen pod tlakem.

Jsou země, kde se demokracie pociťuje jako přirozená. K nim Rusko nepatří. Důvodem je absence vlastní, osobní zodpovědnosti. “Když schází, je zapotřebí nějaký vnější nátlak.“ Národ si vždy najde přesně takového vůdce, jakého v daném okamžiku potřebuje.

Že neexistují racionální příčiny kolektivního směřování k záhubě? Ale příčiny mohou být také iracionální! Konkrétního udavače nehnaly společenské podmínky k tomu, aby zradil nejbližší. Šel a udával sám.

Každý musí být odpovědný za sebe. Jen osobní odpovědnost může být neomezená. Odpověděl Innokentij za údivu reportérů, když se ho ptali, zda za svou životní tragédii viní vlast a zřízení.

Vymoženosti moderní doby

„Co mě udivuje na televizi: celou dobu si tam na něco hrají. Hádají slova, melodie, a aby toho nebylo málo, četl jsem, že se chystají poslat někoho na neobydlený ostrov, všichni jsou veselí a vynalézaví, a řekl bych, docela ubozí. Je jasné, že oni v životě nemuseli bojovat o přežití.

Copak jim to nestačí?“

„Jak je možné mrhat drahocennými slovy na televizní seriály, na ty ubohé show, na reklamu? Slova mají popisovat život. Vyjadřovat to, co ještě nebylo vyjádřeno...“

„Říká se, že neúplná pravda rovná se lež... Prostě černobílé postavy pobíhající po plátně se podivným způsobem přestaly vztahovat ke skutečnosti - jsou to jen její vybledlé znaky. Stejné jako kresby na stěnách jeskyní - zvířata a lidičky - jsou legrační, připomínají ty skutečné, ale o tehdejším životě nevypovídají nic.“

O internetu se Platonov domníval, že existuje nějaký zvláštní systém, který je nad počítači. Dokonce zvláštní realita. A napadlo ho, že společenský život může být fantom. „Pohroužení se do něho není bez nebezpečí: velmi pravděpodobně by mohlo vyjít najevo, že v tom bazénu nebyla voda. Život a realita jsou na úrovni lidské duše, tam jsou kořeny všeho dobrého i špatného. Všechno se řeší doteky duše.“

A na závěr:

„Tady je v podstatě ráj. V domě spí maminka, tatínek a babička. Máme se moc rádi a je nám spolu dobře. Jenom je zapotřebí, aby čas přestal plynout…

...V ráji čas neexistuje. Jestliže se čas zastaví, další události nebudou. Zůstanou neudálosti. Tady ty borovice zůstanou - dole hnědé, nahoře hladké a jantarové. Nezmizí ani angrešt u plotu. Skřípot vrátek, přidušený pláč dítěte v sousedním domě, první kapky deště na střeše verandy - všechno, co nezruší změny vlád a pády impérií. To, co se uskutečňuje nad dějinami – nezávisle na čase, svobodně.“ Vůně, barvy, zvuky dětství – ty spočívají na dně duše jako jediná pravá skutečnost.

Kajícný kánon, který přináší ústřední dvojici největší naději, obsahuje slova: Když chce Bůh, ruší se zákony přírody. Jako v každém dobrém díle, ukáže se i v knize Letec, že všechno bylo trochu jinak a na konci lidského bytí jako by mezi zločincem a jeho obětí nebylo rozdílu.

Zdroj: Vodolazkin, Jevgenij: Letec, Dobrovský, s.r.o., Praha 2018

21.01.2023, 18:43:24   Publikoval Luciferkomentářů: 5