.:: Neviditelný čert ::.

Marťanská kronika

rubrika: Pel-mel

Měli dům z křišťálových sloupů na břehu vyschlého moře planety Marsu...

Lucifer

...a den co den bylo ráno vidět paní K, jak pojídá zlaté plody rostoucí na křišťálových zdech nebo jak čistí dům hrstmi magnetického prachu, který odstranil všechnu špínu a odletěl pak s horkým větrem pryč. Odpoledne, kdy zkamenělé moře žhnulo nehybným vedrem, keříky vinné révy trčely na dvorku, vzdálené martské městečko vyprahle leželo pod krunýřem tetelivého vzduchu a nikdo ani dveře nepootevřel, bývalo vidět i pana K, jak si čte v pokoji z kovové knihy s plastickými hieroglyfy a jemně se jich dotýká rukou, jako by hrál na harfu. A když knihu zlehka přejížděl prsty, zpíval z ní hlas, měkký starodávný hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy se moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu a elektrických pavouků.

Tak tohle jsem nenapsal já, ale jak jistě mnozí pochopili, byl to Ray Bradbury a úryvek je z povídky Ylla v Marťanské kronice. S knížkou jsem se poprvé setkal už někdy na gymplu a fascinovala mě. Bradburyho jsem pak zařadil mezi mé nejoblíbenější spisovatele a poslední knížka v českém překladu, kterou jsem četl, je Smrt je vždycky osamělá. Během stáže v Kanadě jsem si ještě koupil dvě knížky povídek v originále. Marťanská kronika popisuje střet dvou civilizací, naší a marťanské. Lidé se všemi svými neduhy kolonizují Mars, na kterém se nachází zbytky vyspělé starobylé civilizace. Máme vůbec zapotřebí kolonizovat jinou planetu? Odpovědí může být více, zaměřme se však na tu nejdramatičtější.

Vzhledem ke konzumní nenažranosti může dojít k takové devastaci naší kolébky, že nám nezbude, než se začít rozhlížet po jiné planetě. Může také samozřejmě nastat přírodní katastrofa, zkrátka cokoli, co z naší planety udělá neobývatelnou pustinu. V každém případě nezbývá než odpovědět na otázku, zda je vůbec možná nějaká jiná alternativa. Pokud však není, nezbývá než střežit naši kolébku jako oko v hlavě.

Protože ještě neovládáme mezihvězdné lety a venku v galaxii jsme také ještě neobjevili žádný obyvatelný svět, přicházejí v úvahu pouze naši planetární sousedé ve slunečním systému. Zde to však vypadá špatně. Na Venuši panují velmi vysoké teploty a jedovatá, svou extrémní hustotou vše ničící atmosféra. Naproti tomu Mars je příliš chladný, jeho vzdušný obal příliš tenký a pro člověka nedýchatelný. Nebeská tělesa dále od Slunce jsou ještě studenější, daleko vzdálená a z mnoha dalších důvodů nevhodná. V úvahu by možná mohly připadat některé z jejich měsíců, ale vraťme se zpátky na Mars.

Již dříve uvažovali někteří autoři sci-fi, ale také seriózní vědci, zda by se nepodařilo upravit obyvatelným některý z našich sousedních světů k obrazu pozemského klimatu. Tento proces pojmenovali Terraforming a jediná planeta, která přichází do úvahy, je Mars. Koncem roku 1997 uspořádal americký vesmírný úřad NASA zvláště pro tento účel konferenci Terraforming. Zúčastnění badatelé došli při této příležitosti k závěru, že by se skutečně mohlo podařit tuto studenou a suchou pouštní planetu proměnit na poněkud příjemnější svět. Zrealizování tohoto projektu by však byl velmi obtížný úkol. Pozemšťané by především museli zvednout povrchovou teplotu v průměru o 60 stupňů, aby získali tekutou vodu ze zásob, které se dle údajů satelitů na Marsu nacházejí. Dále je nutno vytvořit dýchatelnou atmosféru s dostatkem kyslíku. aby však neunikla ihned do vesmíru z důvodu nízké přitažlivosti planety, musela by se zároveň zvýšit hmotnost planety. Pak ještě schází ozonová vrstva, která na Zemi chrání život před slunečními UV-paprsky. Pokud je jednou k dispozici volný kyslík, tvoří se naštěstí ozonová vrstva sama od sebe.

Aby se podařilo splnit tyto úkoly, museli by pozemšťané doletět k Marsu ve velkém počtu, zřídit zde sídliště a vybudovat tisíce závodů. Ty by měly pouze jediný cíl, vytvářet v obrovském množství skleníkové plyny, aby zvýšili teplotu a zesílili tlak vzduchu. Pro tento účel přichází do úvahy více substancí: v první řadě je to kysličník uhličitý, který je hlavní přirozenou substancí atmosféry Marsu, ale také metan a látky jako fluor, chlor a uhlovodany. Když tlak vzduchu dosáhne asi třetinu pozemské hodnoty (což odpovídá tlaku na vrcholcích pozemských osmitisícovek), odpadne pro osadníky nutnost nosit skafandry. Při stoupající teplotě se také vypařuje voda, která jako skleníkový plyn urychluje zahřívací proces. Nakonec roztají pokrývky pólů, které sestávají hlavně z vodního ledu. Navíc by se mohly na oběžnou dráhu Marsu umístit mohutné reflektory, které by odrážely sluneční světlo na povrch planety. Drsnou metodou k urychlení přestavby planety by bylo vychýlit komety a asteroidy, aby se zřítily na Mars. To by dodalo vodu a skleníkové plyny, a současně zvýšilo hmotnost planety. Podle amerických badatelů by bylo zapotřebí vychýlit k Marsu nukleárním raketovým podnětem asteroid o průměru několika kilometrů. Avšak, aby se vytvořila atmosféra s dostatečným tlakem vzduchu, musel by se na mars zřítit jeden milión komet o průměru jednoho kilometru.

Nyní by bylo na čase produkovat kyslík. Tento úkol by mohly převzít stroje, které by imitovaly proces fotosyntézy. Zároveň by bylo nutno začít s pěstováním rostlin, nejprve s jednoduchými druhy jako jsou kupříkladu řasy. Také by se měly nasadit baktérie, které mohou existovat pod nízkým tlakem, s malým množstvím slunečního světla a bez kyslíku. Vyšší rostliny by následovaly později. Na konci tohoto procesu by byla Rudá planeta teplejší, vlhčí, zelená a obklopená hustou atmosférou. Tento stav, jak se zdá, zde už jednou byl, před 3,5 až 4 miliardami let. Mínění badatelů se velmi rozchází, pokud jde o časové úseky nutné pro Terraforming. Modelový propočet přinesl následující výsledek: čistě chemická počáteční fáze s uvolňováním skleníkových plynů by mohla být uzavřena za několik stovek let. Pak by byly dány předpoklady pro růst rostlin a lidé by se mohli zdržovat venku s kyslíkovými maskami. Avšak navazující fáze biologické přestavby trvá nesrovnatelně déle. Protože rostliny využívají dodanou energii velmi neefektivně, mohlo by trvat více než 100 000 let, než by se vytvořila kyslíková atmosféra.