Neviditelný čert

Název příspěvku jsem převzal z knížky Všechno dobré je k něčemu zlé … od Paula Watzlawicka, v níž se tak jmenuje jedna podkapitola. Co je humanita a bestialita je jasné. Divinita je něco jako nádhera či boží zásah. Jedno rčení praví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Netýká se to všech dobrých úmyslů. Ty, které dláždí cestu do pekla, jsou dvojího druhu. Jedny jsou jenom kamufláží úmyslů zcela nedobrých. Druhé jsou míněny vážně, avšak v provedení sebestředných dobrodějů, kteří nabyli pocitu, že oni vědí nejlíp, co je pro ostatní dobré. Nad tím se zamýšlí Paul Watzlawick. Následují výňatky ze zmíněné podkapitoly.

Lucifer

„Kdo chce působit dobro, dělá to po malých krůčcích; všeobecné dobro je výmluva vlastenců, politiků a ničemů.“, prohlásil údajně anglický satirik Samuel Butler. Příroda mu, zdá se, dává za pravdu. Všechno, co se vyvíjí, roste a kvete, postupuje právě „po malých krůčcích“ – všechny velké změny jsou katastrofální. Jenže člověk se málokdy nadchne pro změny, které probíhají po malých krůčcích. Zato utopické vize dokážou uchvátit a strhnout masy.

V Ústavě řeckého filosofa, pedagoga a matematika Platóna je například řečeno: Nestačí, že mudrc má vědomosti o věčné pravdě; je třeba je předat nevědoucím – pokud to bude nutné, tak i proti jejich vůli. To opravňuje filosofa-krále, aby ve službě pravdě používal i nepravdy. Platón pro tento účel doporučuje instituce, které ve všech ohledech odpovídají inkvizici a koncentračním táborům. Musí se vypěstovat rasa lidí, kteří budou bezvýhradně stát za svým vůdcem. Když se kácí les, létají třísky, praví totalitní apologie nelidských důsledků tohoto konečného řešení, jehož etapy se dají volně podle Grillparzera nazvat slovy „humanita, divinita, bestialita“.

Aby se všem vedlo dobře, má neomezeně vládnout ten nejmoudřejší. Avšak už volba nejmoudřejšího vytváří paradox: Kdo rozhodne o tom, kdo je nejmoudřejší? Nějaký super-mudrc?. Ale pokud by tu někdo takový nakrásně byl, pak by přece on musel vládnout nad moudrými. Nebo by o tom mělo rozhodnout těch několik méně moudrých? Ale ti se právě pro svou nedokonalou moudrost nikdy nedokážou shodnout na tom, kdo je z nich nejmoudřejší!

Který slušný člověk by se bezvýhradně neztotožnil s ideálním řešením všech společenských problémů, a sice heslem: „Každému podle jeho potřeb; každý podle svých schopností“? Zní to nádherně; nesnáz je jen v tom, že toto „řešení“ předpokládá hojnost dobrých duší a opět nějaké mudrce, kteří jistým způsobem – samozřejmě, že následně závazným pro všechny – rozhodnou, kdo co potřebuje a kdo co umí. Pokud pak dotyčný, nebo, lépe řečeno, dotčený, nebude stejného mínění, pak není něco v pořádku s ním, a ne s ideologickou pravdou.

Všechno velké se skryto v malém. Půvabný příběh z Orientu nám ukáže, že tento názor není nijak originální a že již v dřívějších epochách uměli ocenit to, co je malé.

Bagdádský mystik Šibli zemřel roku 945. Po smrti se s ním ve snu setkal jeden z jeho přátel a otázal se ho: „Jak tě přijal Bůh?“ Mystik odvětil: „Postavil si mě před sebe a zeptal se: ,Abú Bakře, víš, proč jsem ti odpustil?‘ Já mu na to řekl: ,Kvůli mému dílu.‘ ,Ne,‘ řekl Bůh. Řekl jsem: ,Neboť jsem tě celou dobu upřímně vzýval.‘ ,Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem: ,Protože jsem se vydal na pouť, postil se a nevynechal jedinou modlitbu.‘ ,Ne,‘ odpověděl, ,proto jsem ti neodpustil.‘ Řekl jsem: ,Protože jsem cestoval, abych získal vědomosti, a protože jsem se uchýlil mezi lidi pobožné.‘ ,Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem mu: ,Ó, pane, toto jsou činy, jež vedou k záchraně, tyto jsem stavěl nade vše a při nich jsem myslel na to, že mi kvůli nim jistě odpustíš!‘

Bůh odpověděl: ,A přesto jsem ti neprominul pro žádnou z těchto věcí!‘ Řekl jsem: ,Ó, pane, a proč tedy?‘ Bůh řekl: ,Vzpomínáš si, jak jsi šel ulicemi Bagdádu a našels kotě, které bylo zesláblé hladem a běhalo sem tam, hledajíc úkryt před třeskutým mrazem a sněhem, vzpomínáš si, jak se ti ho zželelo, zvedls ho a skryl ve svém kožichu, aby netrpělo zimou?‘ Odpověděl jsem: ,Ano, vzpomínám si.‘ A Bůh mi řekl: ,Protože ty ses slitoval nad kočkou, slitoval jsem se já nad tebou.‘“

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s. r. o., Praha 2015; původní německé vydání: Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993

Moje poznámka

Vrcholní představitelé Evropské unie nás denně zásobují děsivými zprávami, jak lidstvo ničí přírodu. S nimi si notují členové některých neziskových organizací. Globální oteplování prý narůstá nebývalým tempem atd. Je třeba jednat a blížící se zkáze Země zabránit. Ne krůček po krůčku, ale co nejrychleji, nejlépe okamžitě. Například v podobě projektu Geen Deal.

První výsledky této „bohulibé“ činnosti dobrodějů se už projevují. Ekonomika EU se začíná hroutit a někde v Číně z toho mají legraci. EU si systematicky podřezává pod sebou větev. Páchá něco jako seppuku (harakiri) a může skončit na úrovni rozvojových zemí. Tragikomické na tom je, že na klima to bude mít téměř nulový vliv.

Netvrdím, že z Evropského parlamentu nepřicházejí podnětné návrhy, které by mohly být k užitku. Dominují však megalomanské nápady, které jsou v principu prakticky nerealizovatelné. Ale i u těch užitečných podnětů by si měli navrhovatelé uvědomit, že se jejich realizace nesmí uspěchat. Je sebezničující například okamžitě vypnout jaderné elektrárny, protože máme větrníky a solární panely, které jsou k přírodě mnohem přívětivější atd.

Vyvíjet nové technologie, které nám i přírodě budou k lepšímu užitku, je samozřejmě důležité. Jenže to chce nějaký čas, než se tyto technologie dostatečně doladí a otestují. Představa, že pokud okamžitě nevyhlásíme mobilizaci a nenasadíme všechny možné prostředky k záchraně naší planety, nastane za pár desítek let kataklyzma, je proti zákonům přírody.

Po staletí se objevovali nejrůznější proroci, hlásající brzký konec světa. Ti dnešní však tvrdí, že tomu můžeme zbránit. Je však třeba naslouchat samozvaným mudrcům a podřídit se nové formě totality.

28.10.2024, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0