.:: Neviditelný čert ::.

Oslava Tondových narozenin

rubrika: Pel-mel

V sobotu 15. 3. 2025 jsem zajel oslavit narozeniny jednoho kamaráda, který bydlí kousek za hranicemi Prahy nepříliš daleko od Nových Butovic. V posledních měsících jsem měl problém dorazit do nejbližšího obchodu v NB, natožpak jít na delší procházku po Praze. Tondovi jsem však slíbil, že na jeho narozeniny se třeba i doplazím. Což se mi nakonec povedlo.

Lucifer

Zpočátku to nebylo jednoduché. Musel jsem si udělat rozcvičku a zkontrolovat, jestli mě nohy unesou a donesou do vytčeného cíle. Ještě před tím mi Tonda zavolal, jestli přijdu. Řekl jsem mu do mobilu, který jsem měl přilepený leukoplastí na levém uchu, že mám těžký zdravotní problém, takže asi nepřijdu. Tonda byl zklamaný, ale můj důvod, že k němu nedorazím jako zoufalý hadr či vymačkaný citron, pochopil.

I zželelo se mi ho. A tak jsem udělal rázné rozhodnutí, že jdu na to. Dal jsem se do pořádku a Tondovi zavolal, že došlo ke změně, tak ať mě čeká zhruba za hodinu čili krátce po poledni. Říkal jsem si, že musím přivézt nějaký dárek. Nenapadlo mě nic jiného než flaška vína, kterou jsem koupil na stanici metra Hůrka.

Cesta byla vcelku jednoduchá. Sedl jsem na vlak metra a nechal se odvézt na konečnou stanici trasy B Zličín, kde se nachází autobusové nádraží. Na internetu jsem zjistil, že zastávka, ze které jezdí autobus přes místo, kam jsem mířil, je hned u výstupu z metra. Když jsem z metra vystoupil, zjistil jsem, že na té zastávce jsou úplně jiná čísla autobusů. Bez mého souhlasu došlo ke změně. Na krátký okamžik jsem znejistěl.

Náhle mě napadlo, že se mrknu na nejbližší další zastávku. Tam jsem na sloupu požadovaná čísla autobusů spatřil. Chtěl jsem zkontrolovat, kdy mi jede první autobus, jenže před cestovními řády stál nějaký týpek působící dojmem zanedbaného bezdomovce a kontroloval ze vzdálenosti několika milimetrů ty řády. Měl na hlavě kšiltovku, a tak jsem řekl, že přes ten kšilt nevidím, kdy mi pojede autobus. Usmál se a od těch cestovních řádů několik centimetrů odstoupil.

Kontrola odjezdu patřičného autobusu byla přerušená příjezdem autobusu, který jsem potřeboval. Otočil jsem se na toho roztomilého a vstřícného bezďáka a řekl mu: „To šlo rychle, co?“ Souhlasil. Urychleně jsem přistoupil k řidiči autobusu, který se mě zeptal, kam jedu. Řekl jsem mu, že za Tondou, který slaví narozeniny, abych mu s tou oslavou pomohl. To nestačilo. Musel jsem tudíž oznámit název zastávky, kde chci vystoupit. V pohodě. Ještě zaplatit jízdu. Vytáhl jsem lítačku, díky níž mohu jezdit po Praze teď již bez placení, a očekával, že si budu muset něco připlatit za kousek za hranicemi Prahy. Stálo to deset korun.

Dle pokynů Tondy jsem dorazil do ulice, v níž bydlí, a tam mě vyzvedla jeho manželka. Na prahu Tondova bytu mě přivítala jeho mladá psí labradorka Barunka štěkotem. Paní Tondová se omlouvala a Barunku se snažila ode mne odehnat. Řekl jsem jí, že je to v pohodě, protože si se všemi živočichy s výjimkou komářích samic atp. rozumím a pes se mě naposledy pokoušel pokousat asi před dvaceti lety. Barunka přestala štěkat a začala se mi láskyplně věnovat.

Tondův narozeninový večírek byl báječný. Kromě mě a Tondy tam byly tři ženský. Zpočátku jsem byl opatrný, ale pak jsem se rozkecal, jak je u mě zvykem. Když už vypadalo, že se skoro nepostavím ani na nohy, odvlekla mě Tondova manželka k nejbližší autobusové zastávce a vidlemi mě do toho autobusu nacpala.