Neviditelný čert

Dívám se do kalendáře a zjišťuji, že zítra bude poslední červencový den tohoto roku. A tak přemýšlím, kdy nastane můj poslední den. Zítra? Pozítří? Nebo o něco později?  Co s tím udělám? Jedno vím jistě. Po svém posledním dni už nebudu muset dělat nic. A to mě uklidnilo.

Lucifer

Letošní červenec stál za kulový exkrement. Připadal jsem si jako na podzim. Zatímco třeba ve Finsku u polárního kruhu si užívají tropické nadělení. Turci jsou na tom podobně, možná ještě hůř. Předpověď počasí na srpen pro Česko zatím vypadá podobně. Možná hůř. A tak se ptám: Bude letos ještě léto, nebo máme začít balit dárky na Vánoce? Nebo se na všechno vykašlat?

Doporučuji poslední variantu. Kašláním nic nepokazíte a uleví se vám. Takový je správný přístup k realitě. Realitu nejde oblbnout, jen odkašlat. Je tady ještě jedna možnost. Můžete z reality zmizet do někam úplně jinam. Stačí zapojit fantazii na plný výkon a vyhlédnout si destinaci, která se vám bude nejvíc líbit. Výběr je nepřeberný. Stačí nahlédnout do sebraných spisů Jonathana Swifta nebo Wiliama Shakespeara. Popřípadě si přečíst pohádky od Hanse Christiana Andersena.

Anebo na všechno zapomenout.

Princezna Zapomněnka ráda hrála na klavír, ale protože si nikdy nepamatovala noty, hrála pokaždé jinak, ale pokaždé krásně. Její hrou byly uchváceny všechny kytky v širokém i úzkém okolí a kdokoli, kdo šel náhodou kolem, zůstal stát v němém úžasu. V úžasu nad tóny Zapomnění.

Přišel podzim, deště, divoký vítr, chladivá rána a smutné večery plné spadaného listí. Zářivé paprsky zářijového slunce zářily mezi kapkami zapomnění, kde Zapomněnka hrála na klavír v pavoučích sítích babího léta. A pavouci naslouchali a spřádali a spřádali sítě zapomnění.

Všichni pijeme z poháru zapomnění.

Kdysi žila dívka s úsměvem tak tajemným, že jí pro nedostatek důkazů říkali Gioconda. Gioconda se usmívala, i když se neusmívala. Žila už stovky let na obraze Leonarda da Vinci. Na mnoha obrazech. Většina z nich však byly kopie, reprodukce nebo padělky. Jen jeden byl pravý. Který, to už se nikdo nedoví. Když šli všichni spát, Gioconda vystoupila z obrazu a procházela se temnou nocí. Pod nebem plným hvězd, nebo mraků, nebo pavučin, nebo snů. Nikdy jí ze rtů nezmizel ten její úsměv, kterým se de facto mračila. Gioconda se mračila ráda. Pod nebem plným černočerné noci se kabonila jako malý opuštěný plyšový medvídek.

Byla jednou jedna, občas dvě i tři, a byla to dívka k pohledání. Infernetěnka se ráda brouzdala Internetem a konzumovala přitom fernet stock, který vyrábí Plzeň Božkov. Taková to byla holka.

Infernetěnka bylo děvče ryze virtuální. Na ulici nebyla vidět, v metru nebyla vidět, v kanclu nebyla vidět, u výrobního pásu nebyla vidět, na ministerstvu čehokoli nebyla vidět, na stopadesátiletém srazu gymnazistů nebyla vidět, v supermarketu nebyla vidět, na pěší zóně nebyla vidět, s mobilem nebyla vidět, se psem nebyla vidět, s batůžkem nebyla vidět, zkrátka nebyla vidět nikde v žádné realitě. Dokonce tam nebyla ani slyšet. Infernetěnku bylo možno potkat pouze na Internetu a toliko s fernetem.

Nikdy nezapomeňte zapomínat. Místo fernetu si můžete dát třeba sklenici okurkového láku. Anebo si fláknout jednu marijánku. Vyjde to nastejno. Důležité je uvědomit si, že se můžete ocitnout v bezvědomí. Nemusí to znamenat, že je to váš poslední den, ale v tomto případě se doporučuje přinejmenším nad sebou zamyslet.

30.07.2025, 21:59:14   Publikoval Luciferkomentářů: 0