.:: Neviditelný čert ::.

I cesta může být cíl

rubrika: Pel-mel

Dostala se mně do ruky útlá brožůrka od Milana Machovce s ambiciosním názvem Smysl lidské existence.

Lucifer

Kromě názvu je na ní pozoruhodné ještě to, že v ní některé kapitoly chybí a jiné se naopak opakují. Pokud se opakují ty zajímavější, není to venkoncem až tak od věci - opakování je totiž v blízkém příbuzenském vztahu s moudrostí. Kniha se, jak jinak, zabývá smyslem lidské existence, a to tak, že na pozadí soudobého nihilismu. Zběžně jsem ji prolétl a zaujalo mne, že některé myšlenky či úvahy jako by mi z hlavy vypadly. Pojďme si jich tedy pár zarecitovat.

V úvodní kapitole Problém autor odhaluje absurditu soudobého světa, jež zákonitě vede k duchovní dekadenci. Během 20. století se stalo takřka běžným, že různí umělci i neumělci dávají okatě najevo - někdy s jakýmsi flagelantským požitkem -, že život v naší civilizované společnosti nemá žádný smysl. Stalo se přímo módou, že moderní či postmoderní (což je totéž) intelektuál je veleben, že vystihl „základní pocit generace". Autor pak hledá příčiny tohoto zhnusení zhruba stejným směrem jako já, totiž v negativním dopadu vědecko-technické revoluce. Nebudu se pouštět do hlubšího výkladu, protože bych to pak musel dát do rubriky Povídání, ale já teď potřebuji napsat úvodník. Takže jenom pár postřehů.

Člověk je autoidentický, jen když je duchovně činný. Jen zralé osobnosti duchovní tvorby se mohou se svou činností identifikovat - ty ovšem pak neznají a nepotřebují „odpočinek", neřkuli „zábavu". Ještě v devatenáctém století museli průměrní lidé dřít a géniové přicházeli s novými objevy. Ale od dvacátého století průmyslová civilizace (podléhající jakémusi úplně chybnému dogmatu, že cokoli vyrobit lze, musí se vyrobit a vrhnout na trh) chrlí tolik lákavých příjemností, že na ně zdrcující většina lidí takřka fatálně a neomylně „naletí" a že nakonec ani není možno jinak, než že velikých objevů géniů je zneužíváno způsobem vedoucím lidstvo do katastrofy.

Vývoj druhů je dán bojem dvou zcela nevědomých, ale vše ovládajících „sil", tj. genetické mutace a jí následující selekce. Tito nevědomí dominantní činitelé si přitom vůbec nepočínají jako třeba Darwin s Mendelem, kdyby se mohli setkat a „dohodnout", nýbrž spíše jako dvě dámy značně silné vůle, avšak hysterické a neschopné jakýchkoli ústupků. Život je mezi těmito dvěma silami v podobě manžela mezi dominantní manželkou a stejně dominantní milenkou, neboť mu z jejich konfliktů vznikají situace, že nejedna větev evoluce jako by raději „dobrovolně" vzdávala a „volila" sebevraždu, odchod z této bláznivé planety. Evoluce v rukou obou činitelů totiž musí vždy zvolit cestu výhodnější, ale nedovede to jinak, než že běžně „naletí" výhodám jen dočasným, jež se perspektivně ne vždy osvědčí.

Jaký je tedy smysl lidské existence? Tak k tomu jsem se v knížce zatím nedopracoval a obávám se, že ani já si netroufnu ze sebe teď vysypat nějakou všeobjímající moudrost. Napadá mě snad jedině, že smyslem života by mohlo být hledání smyslu života. Ale to jsem jistě neřekl nic objevného, nicméně neškodí si to občas připomenout, totiž že i cesta může být cíl ];-)