.:: Neviditelný čert ::.

Immanuel Kant

rubrika: Pel-mel

Začíná měsíc knihy. Během svého života jsem přečetl spoustu knih. Od pohádek přes beletrii pro dospělé včetně knih věnovaných poezii. Od útlého mládí mě fascinovaly sci-fi romány a povídky, z nichž nezanedbatelná část mi dnes připadá poněkud naivní a spíš se řadí do rubriky pohádky. V každém případě mě sci-fi literatura inspirovala až tak, že jsem zatoužil stát se tulákem po hvězdách. Přečetl jsem i některé filosofické knihy. Ani jedna z nich však nebyla od Immanuela Kanta.

Lucifer

Immanuel Kant byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filozofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století a novější filozofii vůbec.

Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad v Rusku); z jeho osmi sourozenců se však jen pět dožili dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy avšak velmi společenský. Vychován byl přísně, rodiče ho vedli k pokoře a víře založené na doslovném výkladu Bible. Vzdělání v přírodních vědách, například v matematice, bylo až druhořadé.

Königsberg, který byl založený o 500 dříve na počest křížové výpravy českého krále Přemysla Otakara II., byl v 18. století významným a pulzujícím městem s 50 000 obyvateli a velkým přístavem, který kontroloval značnou část baltského pobřeží. V roce 1772 se stal hlavním městem nově ustavené provincie Východní Prusko.

Kant se však projevoval jako nadaný student a díky podpoře místního pastora mohl v 16. dokončit prestižní Königsbergské gymnázium v roce 1940 začal studovat na místní univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. A to s takovým zaujetím, že ho to do značné míry izolovalo od spolužáků a jejich nevázaného studentského života. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Současně s tím se však dál vzdělává a publikuje své první práce.

V 31 letech vydává spis nazvaný Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes. V něm předkládá vlastní teorii vzniku Sluneční soustavy. Podle něj se zrodila z mlhoviny, která se pomalu otáčela a zplošťovala, až vzniklo Slunce a planety, což platí i pro ostatní hvězdy. Stejně jen ve větším měřítku pak podle něj vznikly galaxie. Dnes má tato teorie k obecné představě o vzniku vesmírných těles mnohem blíž než většina hypotéz Kantových současníků. Jeho slavný výrok „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ je dodnes jedním z nejslavnějších citátů. Říká, že stejně pevné zákony, jako jsou ty fyzikální určující pohyb nebeských těles, by měly platit i pro naše jednání.

Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ (1755) a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filozofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filozofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky Univerzity v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem.

Tehdy se začíná stále víc věnovat filosofii. Když překročí 50, začne postupně revidovat své předchozí názory a vstoupí do kritického období. V roce 1781 vydává jedno z největších filosofických děl v historii. Spis nazvaný kritika čistého rozumu. Kant v něm úplně mění pohled na teorii poznání. Až dosud se na ni všichni dívali přes zkoumaný objekt. Kant se na předmět, který zkoumáme, neptá. Jemu jde o samotný proces zkoumání. Jak probíhá a dokonce, zda je poznání vůbec možné. Kant zkoumá náš rozum samotný. Kritika u něj neznamená odmítání nebo napadání, nýbrž nezaujaté zkoumání a vymezení možností.

V té době existovaly v teorii poznání dva hlavní směry. Racionalisté tvrdili, že poznáváme rozumem. Takzvaní empiristé říkali, že se to děje smysly, tedy zkušenostmi. Kant přišel s tím, že sice vnímáme smysly, ale pak do hry vstupují naše rozumové schopnosti, které smyslové poznání v naší mysli organizují. Závěry, které z toho vyplývají, jsou poměrně šokující. Naše mysl v tomto konceptu není zrcadlem okolního světa, ale na tom, jak ho vnímáme, se aktivně podílí. Takže to, co vnímáme, nejsou věci jako takové, Kant tomu říká „věci o sobě“, ale jen jevy, tedy odraz vnějšího světa, který jsme si sami vytvořili. Je to jako bychom měli na očích brýle, které nám rozostřují vidění. Svět za ním je onou věcí o sobě, ale mi ji tak nikdy neuvidíme.

Kant zároveň říká, že jsou i věci pro nás zcela nepoznatelné, a to té míry, že je neumíme ani nijak smysluplně charakterizovat. Takovými kategoriemi jsou třeba nekonečno, duše nebo i Bůh. Podle Kanta o něm nelze říct ani že je, ani že není. Prostě ho nemůžeme poznat. Je to pojem, který přesahuje limity naší mysli.

Kritika čistého rozumu je dnes považována za přelomové filosofické dílo. Kant ho vydal 59. letech, v době, kdy už byl respektovanou osobností. Přesto bylo původní přijetí chladné. 800 stránkový spis, plný složitých a často velmi abstraktních myšlenkových konstrukcí, byl i pro vzdělané čtenáře příliš. Slavným se stal teprve postupně. Díky Kantovu stručnému shrnutí hlavních myšlenek v navazující knize i recenzím a komentářům od dalších autorů.

Sedm let po Kritice čistého rozumu přichází Kant s dílem, které na ni navazuje. Jmenuje se Kritika praktického rozumu a pojednává o morálce člověka. Právě v ní Kant vytýčil základy moderní techniky a to velmi nekompromisním způsobem. Už dříve Kant odmítl názor hédonistů, že cílem lidského jednání by mělo být dosažení blaženosti. Tvrdil, že kdyby přírodě šlo o pocit lidské blaženosti, nevybavila by člověka rozumem. Podle Kanta se jednání, které vede k dosažení takového stavu, neliší od pudů zvířat a nezasluhuje žádnou úctu. Naopak úctyhodné je mravné jednání z pocitu povinnosti řízené vlastním rozumem.

Kant přichází s takzvaným kategorickým imperativem, což je požadavek mravného jednání vždy a všude, zcela nezávisle na okolnostech a pro každou lidskou bytost. S trochou zjednodušení ho definuje takto: Jednej vždy tak, aby se tvé konání mohlo stát obecně platným zákonem. Aby tvé jednání mohlo být vzorem pro ostatní. Fakticky se jedná o variaci na biblické zlaté pravidlo: Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili oni tobě. Kant však jde dál, protože nepožaduje pouze, aby se člověk zdržel špatného jednání. On ho zavazuje k tomu, aby aktivně konal dobro.

Kant zároveň přišel s druhou alternativní formulací svého kategorického imperativu. Ta je možná ještě srozumitelnější. Říká: Jednej tak, aby každý člověk byl pro tebe vždy cílem, nikdy jen prostředkem. Dovedeno do důsledku to znamená ideál úcty ke každému člověku bez výjimky, a tedy i rovnosti a v širším slova smyslu také svobody. To všechno tím spíš, že motivem k takovému jednání nikdy nemá být vlastní prospěch nebo obava z trestu, ale pouze samotná snaha konat dobro.

Kantův kategorický imperativ je pro běžného člověka v běžném životě těžko naplnitelný. Proto je zajímavé, jak se s životní praxí vyrovnával on sám. Je třeba říct, že je to podivuhodné. Život Immanuela Kanta se vyznačoval strohostí, která hraničila až s podivínstvím. Nikdy se neoženil a není ani znám jediný případ milostného vzplanutí k ženě ani k muži. Působí to dojmem, že jediným smyslem života pro něj byla jeho práce. Doma byl Kant nesmírně pořádku milovný až puntičkářský a v nárocích na sebe samého velice přísný. Vstával vždy přesně v pět hodin, dopoledne přednášel, obědval často ve společnosti přátel, s nimiž rád diskutoval, a odpoledne chodil na pravidelnou procházku. Vždy ve stejný čas a po stejné trase. Dnes se jí říká Cesta filosofů. Prý byl přitom tak přesný, že si podle něj místní lidé seřizovali hodinky.

V 66 letech vydal třetí a poslední ze svých kritik. Tahle se jmenuje Kritika soudnosti a pojednává o citu a vkusu, tedy estetikou a účelností, jakožto řídícím principem přírody i lidského jednání. Ještě předtím v roce 1789 se odehrála Velká francouzská revoluce, která způsobila vření po celé Evropě. Sám Kant ji zprvu vítal jako projev svobodné vůle lidu, ale později, zejména po popravě krále Ludvíka XVI. V roce 1793, došel k závěru, že se zvrhla a zpronevěřila vlastním principům.

V roce 1795 vydává spis nazvaný K věčnému míru, kde se vypořádává s válkami, jednou z nejhorších forem násilí, a rýsuje zajímavé obrysy mírové Evropy. Jednotlivé evropské státy, což by měly být vesměs republiky založené na občanském principu, by se podle něj měly spojit do federativního spolku, který však nebude zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. V zájmu zachování míru bude mít společnou armádu, zatímco vojska jednotlivých států se rozpustí. On sám měl, zejména kvůli svým textům o náboženství, v 90. letech 18. století potíže s pruskou cenzurou zavedenou po velké francouzské revoluci. Mimo jiné prohlásil, že lidské dějiny nejsou řízené žádným zákonem, ani v nich nelze vidět přímé řízení Boží. Kant tak dostal zákaz publikovat cokoliv, co by se týkalo náboženství.

Zdroje: