Neviditelný čert

Dolce vita je italský výraz, který doslova znamená „sladký život“ nebo „dobrý život“ a představuje životní styl plný rozkoší, volného času, potěšení a luxusu. Znamená uvolněný přístup k životu, upřednostňující požitek z dobrého jídla, krásy a společenského života, často spojovaný s typicky italským, sofistikovaným a hédonistickým zážitkem.

Lucifer

Toto spojení se celosvětově zpopularizovalo díky ikonickému filmu Federica Felliniho La dolce vita z roku 1960, který zkoumal okouzlující, ale často povrchní, hedonistický a bouřlivý život celebrit a elit v Římě. Dnes se používá k popisu života zaměřeného na radost, potěšení a méně stresující přístup ke každodennímu životu – věnování času oceňování krásy, umění, módy a stolování.

Carpe diem je známý latinský citát, v překladu znamenající „užívej dne“. Pochází od římského básníka Horatia a vyzývá k využívání současných příležitostí a radosti ze života, protože čas rychle utíká. Jedna ze sémantických interpretací tohoto rčení ho vysvětluje jako varování s existenciálním podtextem, které vyzývá k maximálnímu využití současných příležitostí, protože čas ubíhá jedním směrem a je zakončen naší smrtí. V tomto je Carpe diem sice částečně podobné jinému latinskému rčení Memento mori („pamatuj na smrt“ či „pamatuj, že jsi smrtelný“), hlavní poslání tohoto citátu však je upomínat ke kajícnosti a pokoře, což není výrazné poslání carpe diem.

Dorazil metrem na stanici Hradčanská, vyjel nahoru dlouhým eskalátorem a rozhlídl se ve vestibulu. Nebyla tam. Podíval se na hodiny. Do data schůzky zbývalo deset minut. Ona přijde, řekl si a začal po vestibulu bloumat. Eskalátor občas vyklopil zástup lidí, ale ona mezi nimi nebyla. Uplynula asi čtvrthodina, když uviděl, že opodál postává zajímavá žena a zřejmě také čeká. Několik dalších davů se tu a tam vyvalilo, ale kde nic tu nic. Asi se také nemůže dočkat, pomyslel si a žena ho začínala zajímat. Už uplynulo skoro půlhodiny, a tak si řekl, že se na to vybodne. Kde zase vězí ta příšera? Vykašlu se na to, ale nebudu přece odcházet jako kašpar, pomyslel si a něco ho napadlo: Ta ženská zde evidentně také čeká marně, což to zkusit – a tak ji oslovil.

- Vypadáte, že tady také marně čekáte. Navrhuji, abychom šli spolu někam zapít žal. Když se na nás vybodli, tak proč odtud odcházet osamoceně a se sklopenou hlavou. Pojďme si to užít. Carpe diem.

- Asi máte pravdu. Kam půjdeme?

- Nejdříve bychom se mohli projít po Hradčanech, sejít na Malou Stranu, a pak bych vás pozval do jedné velmi zajímavé restaurace.

- Inu, proč ne. Takže carpe diem?

- Ano.

Procházka byla úžasná. Vystoupali na Loretánské náměstí, sešli dolů po Loretánské ulici a pak po Radnických schodech kolem restaurace U zavěšenýho kafe do Nerudovy ulice, odbočili na Jánský vršek a dorazili ke dvěma restauracím, U osla v kolébce a U Magistra Kelleyho, které se nacházely za průchodem v atriu historického domu s věží magistra Kelleyho. Celou dobu si hezky povídali o samých hloupostech a z obličejů se jim postupně vytratila zasmušilost. Zarecitoval jí jednu svoji básničku, která se vztahovala k tomuto místu:

Na Hradčanech stojí kostel Loreta

zvonkohra, zmrzlina, pivo, myši a básníci

pod Nerudovkou magistr Kelley hvězdy zametá

na Jánském vršku do noci svítí

tisíce temně modrých svící

Líbilo se jí to a zarecitovala taky:

Až jednou tou cestou sedmou

přijedou za mnou

pak půjdou nocí nenechavou

tou tmou tak rozšafnou

a opět nenaleznou nevinnou

láskou cestu vyvolenou

tak půjdou za jinou

cestou tou opět tmou

však osmou či devátou

za horou dalekou pokleknou

s pokorou nesmírnou

před deskou kamennou

a s ranní ozvěnou

se tiše rozplynou

- To je taky hezké, mám však pocit, že už jsem to někde četl.

- Někde v budoucnosti…

- Ne, řekl bych, že v minulosti…

Oba umlkli a pak se na sebe tiše podívali. Byl nádherný večer, magistr Kelley se na ně díval ze své věže a ke stolu se dokutálel ořech. Začal si vyčítat, že na ni ušil takovou boudu, a tak se rozhodl, že kápne božskou.

- Je mi s vámi velmi krásně. Jste milá a já se teď cítím zahanbeně, sypu si na hlavu popelník a omlouvám se. Lhal jsem.
- Mně je taky s vámi krásně a netuším, v čem jste mi mohl lhát. Tu báseň jste nenapsal vy? Jestli ne, tak to nevadí, já taky ne.
- Ne, báseň jsem napsal, ale na Hradčanské jsem na nikoho nečekal. Ona mě opustila. Tam jsme se někdy setkávali a já se tam šel občas podívat, jestli ji ještě uvidím. A pak mě napadlo, když jsem viděl, že tam postávají jiné ženy a čekají, že si nějakou vyhlídnu, až se nedočká, tak ji zkusím ulovit. Ještě jednou se omlouvám.
- Nemáte za co, mě opustil taky a já jsem tam čekala, až si mě uloví jiný.
- Pojďme si tykat. Jmenuji se Jiný a nabízím ti přátelství.
- Já se jmenuju Jiná a tvé přátelství přijímám.
- Mohu tě políbit?
- Zkus to.

A tak se políbili, odkráčeli od magistra Kelleyho do noční Prahy a radovali se, že se jim to zase povedlo.

11.05.2026, 11:37:53   Publikoval Luciferkomentářů: 0