.:: Neviditelný čert ::.

Proč léto v dospělosti uteče jako voda, ale když vám bylo 10, trvalo věčně

rubrika: Pel-mel

Pamatujete si poslední den školy před letními prázdninami? Hodiny tikající do konce dne a pak ten divoký, úžasný pocit svobody? Celé léto můžete dělat doslova cokoli, co chcete. Střih do léta v dospělosti, kdy mrknete a najednou máte halloweenské dekorace. Co se děje? Proč se zdá, že léto trvá věčně, když dospíváte, ale v dospělosti jen pár dní? Může za to systém archivace vašeho mozku. Vědci říkají, že léta v dětství se mohla zdát delší, protože váš mozek doslova prožíval čas jinak. Ve skutečnosti jde o paměť, novost a fakt, že když jste dítě, téměř všechno se děje poprvé.

Lucifer

Taky vám připadá, že s přibývajícím věkem roky utíkají rychleji? Vědci přišli s vysvětlením, jak náš mozek zaznamenává zážitky, a proč nám čas v dětství připadá nekonečný. Téměř každý se někdy ohlédne do dětství a má pocit, že každý rok trval věčně. Naopak od chvíle, co jsme dosáhli dospělosti, připadá nám, že čas letí a protéká nám mezi prsty. Tento fenomén není jen nostalgií nebo přeháněním, ale jde o téma, kterým se zabývají odborníci.

Chronobiologie a psychologie času nám pomáhají pochopit, že čas nevnímáme objektivně. Zatímco fyzikálně plyne stále stejným tempem, jeho prožívání se v průběhu života výrazně proměňuje. V dospělosti se týdny často slévají jeden do druhého, podněty se opakují a emoce postupně ztrácejí sílu. Mozek proto ukládá méně výrazných vzpomínek, a uplynulý čas se nám zpětně jeví kratší. Okamžiky, které kdysi působily dlouze a intenzivně, se mění v neurčité stopy v paměti. Proto máme pocit, že nám čas ubíhá čím dál rychleji.

V dětství je pro nás téměř všechno nové. Každý zážitek, každé místo a každé setkání se silně zapisují do naší paměti. Mozek tak vytváří hustší síť vzpomínek a při zpětném pohledu se nám tato období jeví jako dlouhá a bohatá. Tento efekt potvrdila i psychologická studie z roku 2005. Výzkum ukázal, že lidé starší čtyřiceti let popisují dětství jako pomalé období, zatímco dospívání jako fázi, kdy se čas začíná zrychlovat. Nejde přitom o to, že by se čas objektivně měnil, ale o to, kolik výrazných a odlišných vzpomínek si mozek v daném čase dokáže uložit.

Čím méně nových zážitků v našem životě vzniká, tím kratší se celé období při zpětném pohledu zdá. Nové prožitky tak fungují skoro jako vnitřní hodiny. Čím více různorodých zkušeností prožíváme, tím delší se subjektivní čas jeví. Stereotyp, rutina a opakování ho naopak zkracují. Mnoho dospělých si dokáže vybavit okamžiky z dětství velmi jasně, ale jen obtížně si vzpomene, co přesně dělal minulý týden. Nedostatek výrazných situací v našich životech tak způsobuje, že se nám dny slévají.

Předvídatelné prostředí a opakující se činnosti vedou k tomu, že mozek přestává jednotlivé okamžiky rozlišovat. Vnímání času naopak rozšiřují výjimečné situace, změna prostředí nebo nějaký neočekávaný zážitek. Mozek v rámci nových podnětů lépe zaznamenává detaily, emoce a kontexty, které běžně přehlíží.

Zajímavé je, že děti nevnímají čas pomaleji pouze zpětně, ale i přímo v daném okamžiku. Vývojová psycholožka Sylvie Droit-Voletová se tomuto tématu věnovala v řadě experimentů a ukázala, že malé děti skutečně považují krátké časové úseky za delší, než jaké jsou ve skutečnosti. Jde o to, že nervová soustava dětí se teprve vyvíjí a mají tak nejen méně stabilní pozornost, ale také pomaleji zpracovávají podněty. Jedna ze studií dokonce prokázala, že děti systematicky nadhodnocují délku krátkých zvukových či světelných signálů. Až zhruba mezi osmým a desátým rokem života se pak zlepšuje jejich vnímání času.

Pocit, že v dětství čas plynul pomaleji, tak není pouhým dojmem. Souvisí s tím, že děti čas skutečně prožívají jinak, a zároveň ještě nemají tolik zkušeností, o které by se nové události mohly opřít. To je hlavní důvod, proč se dny i roky v dětské paměti rozprostírají do větší šířky, než jakou mají v dospělosti.

Jak pocitově zpomalit čas? Vědci doporučují alespoň jednou za život přespat pod širým nebem. Podle nich jde o zkušenost, která v mozku probouzí hluboko uložené biologické vzorce a zanechává výraznou paměťovou stopu. Ukazuje se tak, že čas neměříme jen hodinami a kalendářem, ale hlavně tím, co skutečně prožijeme.

Nové podněty, vybočení z rutiny a plná pozornost k přítomnému okamžiku život objektivně neprodlužují, ale dokážou ho udělat hutnějším a pestřejším. Když mozku nabídneme nové zážitky a vědomě zpomalíme své tempo, pocit, že nám život utíká mezi prsty, může znatelně zeslábnout.

Zdroje: