Neviditelný čert

Elektrokola se během několika let stala běžnou součástí výletů i každodenní dopravy. V sousedním Německu se teď připravují nová pravidla pro jízdu v lesích, která mohou změnit využívání některých elektrokol i oblíbených tras. Debata navíc znovu otevřela otázku jejich dopadů na životní prostředí.

Lucifer

Právě rostoucí počet cyklistů a rozvoj horské cyklistiky přiměl vládu německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko připravit změnu lesního zákona. Nejde o zákaz běžných elektrokol. Návrh především zpřísňuje pravidla pro pohyb všech kol mimo vyznačené cesty a úplný zákaz v lesích počítá pouze pro rychlé elektrokolo typu S-Pedelec. návrh zákona počítá s tím, že jízda na kole bude možná pouze po vyznačených cestách nebo schválených trailech. Nové trasy bude možné budovat jen se souhlasem vlastníků lesa.

Nejpřísnější pravidla se týkají takzvaných S-Pedeleců, tedy rychlých elektrokol, jejichž motor pomáhá i nad rychlost 25 kilometrů za hodinu. Ta mají mít do lesů úplný zákaz vstupu. Stejně by dopadly motocykly, mopedy nebo elektrokoloběžky. Běžná elektrokola s podporou do 25 km/h by po povolených cestách jezdit mohla i nadále. Kdo by nová pravidla porušil, mohl by podle návrhu dostat vyšší pokutu nebo zákaz vstupu do některých lesních oblastí.

Zemská vláda změny zdůvodňuje ochranou lesní půdy a přírody. Ministerstvo zemědělství upozorňuje na případy nelegálně budovaných trailů a poškozování lesních porostů. Nová pravidla mají podle úřadů zabránit tomu, aby podobných zásahů do přírody přibývalo.

Diskuse kolem elektrokol se přitom netýká jen pohybu v lesích. Často se o nich mluví jako o ekologickém dopravním prostředku, méně už o tom, z čeho vznikají jejich baterie. Lithium-iontové akumulátory obsahují lithium, kobalt, nikl nebo grafit. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) upozorňuje, že právě tyto suroviny budou pro přechod na čistší energetiku stále důležitější. Současně ale připomíná, že jejich těžba může mít významné dopady na krajinu, spotřebu vody, biologickou rozmanitost i místní obyvatele, pokud není prováděna odpovědně.

Použité baterie se dnes stále častěji recyklují, jejich zpracování je však technologicky náročné. Jak uvádí Mezinárodní energetická agentura (IEA), recyklace bude v budoucnu hrát stále větší roli, zatím ale nedokáže pokrýt rychle rostoucí poptávku po lithiu, niklu nebo kobaltu. Nová těžba tak bude podle agentury ještě řadu let nezbytná.

To samozřejmě neznamená, že jsou elektrokola špatnou volbou. Pro mnoho lidí představují způsob, jak nechat doma automobil a cestovat s nižšími emisemi. Současně ale platí, že jejich výroba i baterie mají svou ekologickou cenu a rozhodně nejde o technologii zcela bez dopadů na životní prostředí.

Zdroj: Poznat Svět, Konec elektrokol? V Německu se plánuje přísný zákaz

Dodatek

Proti cyklistům v podstatě nic nemám. Na kole jsem jezdil už v Opavě, kde jsem strávil dětství a dospívání. Sportovní (trekingové) kolo s přehazovačkou jsem si dovezl do Nových Butovic. Jak v Opavě, tak v Praze jsem vyrážel na dlouhé trasy. Jednou jsem jel z Nových Butovic na Karlštejn. Ne až na hrad po prudké ulici plné turistů. Skončil jsem dole u Berounky, kde jsem se osvěžil a vyrazil zpátky. Z Nových Butovic jsem jel přes Řeporyje, Ořech a Mořinu. V té době ještě nebyly cyklistické stezky – možná už nějaké byly, ale nevěděl jsem o nich –, a tak jsem jel po silnici a držel se u krajince. S automobily nebyl žádný problém. Nejezdil jsem ani po chodnících.

Dnes to vypadá jinak. Cyklisti jezdí prakticky všude. Samozřejmě ne všichni, ale ostatní se tady hemží jako mravenci v mraveništi. Běžně se mi stává, že na chodníku mě těsně mine cyklista v elasťácích s přilbou na hlavě rychlostí jako by jel Tour de France. Někdy mám pocit, že jsou schopni zajet i do mého bytu a možná i do mé postele. Už řadu let potkávám cyklisty i na úzkých pěšinkách v lesoparcích, kde je skoro problém vyhnout si člověku kráčejícímu naproti. Nejhorší je to na prudkém svahu, což jsem už několikrát zažil v Drahaňském údolí. Je to pěší ne cyklistická stezka. Cyklisti se však v pohodě po ní prohánějí a chodci jím jen překážejí.

Ještě horší jsou čtyřkolky, kterých je naštěstí mnohem méně. Jednou jsem se procházel v přírodní rezervaci Šance, kde se nachází na kopci u Vltavy zbytky největšího oppida v Česku Šance. Na druhém břehu Vltavy je Zbraslav. Pěšina, po které jsem šel, byla rozrytá, jako by tam měla několikadenní mejdan obrovská tlupa divočáku. Jednu čtyřkolku jsem uviděl, naštěstí jsem s ní neměl přímý kontakt.

A teď ještě k tomu elektrokola, elektrokoloběžky. Ve vnitrobloku, jehož součástí je i budova, ve které bydlím, je vídám z lodžie, jak se do pozdního večera prohánějí po chodníku jako piloti F1 na závodním okruhu. Na elektrokoloběžkách řádí především děti a dorostenci.

Kolo jsem už dávno odložil. Stal se mne chodec. Prošel jsem velký kus Prahy. V poslední době si musím dávat pozor, aby se o mě neotřel nějaký cyklista. To se ještě nestalo, ale když kolem mne prosviští cyklista v elasťácích s přilbou na hlavě, nemám dobrý pocit. Nedávno se mi stalo, že jsem šel po úzkém chodníku přes louku na Slunečním náměstí a proti mně se vyřítil cyklista. Ten chodník má na šířku jenom čtyři dlaždice, takže i dva proti sobě jdoucí chodci se vyhýbají těsně. Rozhodně se nejedná o cyklistickou stezku. Zastavil jsem se uprostřed chodníku. Cyklista znejistěl a byl nucen objet mě po trávníku. Došlo k slovní výměně, ale já jsem byl nesmlouvavý.

23.08.2026, 13:49:22   Publikoval Luciferkomentářů: 1