Teorie hlouposti se v moderním myšlení nejčastěji pojí se dvěma slavnými pohledy: s Dietrichem Bonhoefferem, podle něhož je hloupost nebezpečnější než zlo, protože ji nelze porazit argumenty, a s Carlem M. Cipollou. Blbec je člověk, který svým jednáním způsobuje škodu druhému člověku nebo skupině, aniž by z toho sám měl jakýkoliv prospěch – často naopak sám na onom jednání ještě doplácí. Francouzský filmový režisér Claude Chabrol upozornil, že hloupost je nekonečně fascinující více než inteligence, protože inteligence má své meze, zatímco hloupost žádné nemá. Proto by zkoumání hlouposti mělo být klíčovým tématem behaviorálních a pedagogických věd, zejména v moderním světě, kde informace a znalosti nikdy nebyly tak manipulovány a zkreslovány.
Lucifer
„Teorie hlouposti“ (v originále Theorie der Dummheit) od německého teologa a odbojáře Dietricha Bonhoeffera nevyšla jako samostatná kniha, nýbrž jako součást jeho slavných textů z nacistického vězení, konkrétně v eseji „Po deseti letech“ (Nach zehn Jahren), která je základem knihy Listy z vězení (Letters and Papers from Prison):
Italský ekonom a historik Carlo M. Cipolla přistoupil k tématu s nadsázkou, ale i krutou společenskou přesností. Zde je jeho Pět zákonů lidské blbosti:
Hloupost je pro dobro nebezpečnějším nepřítelem než zloba. Proti zlu lze protestovat; lze ho odhalit a v případě potřeby mu zabránit i za použití síly. Zlo v sobě vždy nese zárodek vlastního zničení, neboť v lidech zanechává přinejmenším pocit neklidu. Proti hlouposti jsme bezbranní. Ani protesty, ani použití síly zde nic nezmohou; argumenty padají na hluché uši; skutečnosti, které jsou v rozporu s něčím předpojatým názorem, prostě nemusí být uvěřeny – v takových chvílích se hloupý člověk dokonce stává kritickým – a když jsou skutečnosti nevyvratitelné, jsou prostě odsunuty stranou jako bezvýznamné, jako náhodné. Při tom všem je hloupý člověk, na rozdíl od zlomyslného, naprosto spokojený sám se sebou, a jelikož se snadno rozčílí, stává se nebezpečným tím, že přechází do útoku. Z tohoto důvodu je zapotřebí větší opatrnosti než u zlomyslného člověka. Už nikdy se nebudeme pokoušet přesvědčit hloupého člověka argumenty, neboť je to nesmyslné a nebezpečné.
Chceme-li vědět, jak zvítězit nad hloupostí, musíme se snažit pochopit její podstatu. Existují lidé, kteří mají pozoruhodně bystrý rozum, a přesto jsou hloupí, a jiní, kteří jsou intelektuálně poměrně tupí, a přesto nejsou ani v nejmenším hloupí. Hloupost není ani tak vrozenou vadou, jako spíše tím, že za určitých okolností jsou lidé učiněni hloupými nebo že to sami připouštějí. Lidé, kteří se izolovali od ostatních nebo žijí v osamění, projevují tuto vadu méně často než jednotlivci či skupiny lidí, kteří mají sklon k společenskosti nebo jsou k ní odsouzeni. Zdá se tedy, že hloupost je možná méně psychologickým než sociologickým problémem. Je to zvláštní forma vlivu historických okolností na lidské bytosti, psychologický doprovodný jev určitých vnějších podmínek.
Ukazuje se, že každý silný vzestup moci ve veřejné sféře, ať už politické či náboženské povahy, nakazí velkou část lidstva hloupostí. Dokonce by se zdálo, že se jedná prakticky o sociologicko-psychologický zákon. Moc jednoho potřebuje hloupost druhého. Nejde zde o to, že by určité lidské schopnosti, například intelekt, náhle zakrněly nebo selhaly. Zdá se spíše, že pod drtivým vlivem rostoucí moci jsou lidé zbaveni své vnitřní nezávislosti a více či méně vědomě se vzdávají zaujetí autonomního postoje vůči vznikajícím okolnostem. Skutečnost, že hloupý člověk je často tvrdohlavý, nesmí zakrýt fakt, že není nezávislý. Při rozhovoru s ním má člověk prakticky pocit, že nemá co do činění s osobou, ale se slogany, hesly a podobnými věcmi, které ho ovládly. Je pod vlivem kouzla, zaslepen, zneužíván a týrán ve své samotné podstatě. Stávaje se tak bezduchým nástrojem, bude hloupý člověk schopen jakéhokoli zla a zároveň neschopný rozpoznat, že se jedná o zlo. Právě zde číhá nebezpečí ďábelského zneužití, neboť právě to může lidské bytosti jednou provždy zničit.
Právě v tomto bodě se však stává zcela zřejmé, že hloupost lze překonat pouze aktem osvobození, nikoli poučováním. Zde se musíme smířit s tím, že ve většině případů je skutečné vnitřní osvobození možné teprve tehdy, když mu předcházelo osvobození vnější. Do té doby musíme upustit od všech pokusů přesvědčit hloupého člověka. Tento stav věcí vysvětluje, proč jsou za takových okolností naše snahy zjistit, co si lidé skutečně myslí, marné, a proč je za těchto okolností tato otázka pro člověka, který myslí a jedná zodpovědně, tak irelevantní. Biblické slovo, že bázeň před Bohem je počátkem moudrosti, prohlašuje, že vnitřní osvobození člověka k zodpovědnému životu před Bohem je jedinou skutečnou cestou k překonání hlouposti. Tyto úvahy o hlouposti však přinášejí i útěchu v tom, že nám zcela zakazují považovat většinu lidí za hloupé za všech okolností. Bude to skutečně záležet na tom, zda ti, kdo jsou u moci, očekávají více od hlouposti lidí než od jejich vnitřní nezávislosti a moudrosti.
Přesto nás naše naivita, soucit a milosrdenství vůči těmto hloupým tvorům mohou vést k tomu, že je dosadíme do pozic, kde mohou vykonávat autoritu nad ostatními. Umožňujeme jim, aby ubližovali sobě i ostatním. Doufáme, že jim dáme pocit vlastní hodnoty, který překoná jejich hloupost. Myslíme si, že jde o otázku vzdělání nebo životních zkušeností – že jsou oběťmi okolností a nejsou hloupí od přírody. Pomáháme jim tak dostat se k moci, jako tomu bylo u Hitlera a Stalina, a dokonce jim dovolujeme, aby vytvářeli naše předpisy a zákony a prosazovali je. Ve skutečnosti to však nikdy nepřispívá k blahu společnosti; naopak vede to k jejímu úpadku.
To platí stejně v církvi jako ve světě. Ti, kdo chtějí vést, tedy musí nejprve prokázat, že dokážou dobře spravovat své vlastní domácnosti. Musí činit moudrá rozhodnutí, která prospívají jak ostatním, tak jim samotným, etická rozhodnutí, která dokazují, že jsou služebníky všech.
Navzdory významu studia inteligence či osobnosti je těžké pochopit, proč věda téměř zcela opomíjí jiné aspekty individuálního chování. Jedním z takových projevů je lidská hloupost, o níž existují jen ojedinělé zmínky. Hloupost však není jediným jevem, který v této mezeře vědeckých poznatků chybí. Například neschopnost a zlovolnost byly ve vědě řešeny jen zřídka. A přece je poznání toho, co je to hloupost, co činí jednotlivce hloupými a proč dav následuje hloupé myšlenky a činy, stejně důležitým úkolem jako pochopení toho, co je inteligence a jaké jsou výsledky motivovaných lidí. Francouzský filmový režisér Claude Chabrol upozornil, že hloupost je nekonečně fascinující více než inteligence, protože inteligence má své meze, zatímco hloupost žádné nemá. Proto by zkoumání hlouposti mělo být klíčovým tématem behaviorálních a pedagogických věd, zejména v moderním světě, kde informace a znalosti nikdy nebyly tak manipulovány a zkreslovány.
Ruská invaze na Ukrajinu začala 24. února 2021 a přinesla zkázu a utrpení tisícům Ukrajinců a vznikající mezinárodní politické rozdělení, jehož dlouhodobé důsledky ještě nejsou plně pochopeny. Politici po celém světě vyjádřili své názory na tento konflikt a mnozí navrhli řešení, jak válku ukončit. Chris Cillizza, redaktor CNN, v březnu 2022 analyzoval řešení, které oznámil vlivný americký politik s cílem okamžitě ukončit nepřátelské akce. S odkazem na zvukovou nahrávku z deníku The Washington Post měl tento politik údajně říci „skupině republikánských sponzorů v New Orleans, že Spojené státy by měly na své stíhačky F-22 namalovat čínské vlajky a poté tyto letouny použít k bombardování Ruska […] a pak řekneme: ‚To udělala Čína, my jsme to neudělali, to udělala Čína‘, a oni se pak začnou navzájem bojovat a my se budeme jen dívat“.
Cillizza ve svém článku nikdy nepoužívá slovo „hloupost“; místo toho používá výrazy „naivita“ a „neortodoxní“. Navrhované řešení však bylo s největší pravděpodobností hloupým plánem. Za prvé proto, že tento bývalý politik věřil, že Rusy oklame namalování čínské vlajky na americká letadla; a za druhé proto, že tentýž politik nedokázal předvídat katastrofální globální důsledky jaderné války mezi Čínou a Ruskem. První případ ukazuje na extrémně mylné přesvědčení osoby, která se chová hloupě. A druhý případ odhaluje neschopnost či neochotu vidět celý rozsah potenciálně destruktivních důsledků, včetně těch, které by postihly ji samotnou.
Hloupost je společenský jev, což znamená, že hloupý jedinec, či jedinec vykazující hloupé chování, je zasazen do prostředí, které takové činy a rozhodnutí umožňuje či podněcuje, přesně jak tvrdil Bonhoeffer. Pokud se lidé nerodí hloupí, ale jsou k hlouposti vychováni či vedeni, pak je to systém, který je třeba napravit. Hloupost se stává systémovým problémem, a proto je třeba hloupá rozhodnutí a činy vnímat jako známky takového vadného systému.
Zdroje:
22.10.2026, 07:46:38 Publikoval Luciferkomentářů: 0