Neviditelný čert

Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká "cíl". Propaganda často nadsazuje. Lhát může, ale nemusí. Nátlak propagandy bývá různě velký. Propaganda užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu. Smyslem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci. Plaveme v propagandistickém moři.

Lucifer

Propaganda slouží mocenské elitě stejně jako skupinám, které o moc usilují. Za příslušníky mocenské elity lze v politicky stabilních systémech považovat členy politického, policejního a vojenského vedení státu, finanční a korporační magnáty, špičky politických stran, některé celebrity a takzvané přední velkoměstské rodiny. Ve státech s centralizovanou politickou mocí a cenzurou slouží veřejná propaganda pouze špičkám politické moci. Neveřejnou propagandou v těchto společnostech bývají informace sdělované od člověka k člověku. Kdysi se tomu říkalo "šeptanda".

Ve státech, kde jsou hromadné sdělovací prostředky v soukromých rukou a formální cenzura neexistuje, je zkoumání propagandy obtížnější. hromadné sdělovací prostředky v těchto státech často vzájemně soupeří, staví se do role zastánce svobodného projevu a nejlepších zájmů společnosti. V těchto společnostech se coby "informační filtry" společnosti rozhodující o tom, co vhodná informace je, nebo není a jak se taková informace má sdělovat, uplatňují čtyři základní skupiny vlivů: Prvním je velikost jednotlivých společností, které vlastní sdělovací prostředky, jejich majetková koncentrace, osobní bohatství majitelů získané vlastnictvím sdělovacího prostředku, způsob, jímž majitelé docházejí k zisku.

Stejně významná je závislost na reklamě jako primárním zdroji zisku soukromých sdělovacích prostředků, a samozřejmě skutečnost, že informačním zdrojem pro média jsou zdroje kontrolované mocenskou elitou. Konečně vždy existují možnosti přímého a nepřímého nátlaku v případě, že média zveřejní "nežádoucí" informace. Propaganda se někdy zaměňuje s indoktrinací a kontrolou vědomí. Ty jsou na stupnici sociálního ovlivňování podstatně tvrdší než vzdělání, reklama a propaganda.

Každá propaganda stojí na čtyřech pilířích:

1. jednoduchosti,
2. oslovení emocí,
3. oslovení představivosti,
4. opakování.

Propagované poselství musí být tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Náročnost propagovaného poselství proto nesmí překročit dolní mez intelektuálního průměru cílové skupiny. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky a důsledků problémů, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Další skutečnosti, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny lidí je špatná a snadno manipulovatelná. Dají se do ní vložit nebo z ní vymazat neuvěřitelná množství informací. Lidé si nepamatují nebo nechtějí pamatovat osobní katastrofální rozhodnutí a minulost, natož tu starší, která nebyla osobní. Klasická příručka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Krajní zjednodušení propagované informace v porovnání s informacemi, které jsou pro mozek oslovených lidí příliš složité, znamená méně namáhavé, rychlejší, a tedy i příjemnější zpracování.

Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší a prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost. Citově prostoupené informace, stejně jako informace, které si je možné snadno - pokud možno barvitě - představit, se snáze pamatují a vybavují než informace citově neutrální. Úzkost a strach proto patří mezi nejúčinnější propagandistické nástroje.

Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované patřičnými zvuky. Kdo mohl před šedesáti lety tušit, co bude v každodennosti znamenat televize. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora, nálepka, která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení. Kupříkladu socan, flanďák, pravdoláska atd.

A nakonec opakování. Opakování je matkou moudrosti, praví antické přísloví, které platí pro všechny podoby sociálního ovlivňování. Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jak to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní. Mnoho oslovených lidí začne myslet i cítit v žádoucím směru, napíše o tom do novin, před kamerou sdělí svých osm až čtrnáct slov a budou do hloubi duše přesvědčeni, že sdělují vlastní názor. Kontroluje-li skupina, která propagandistu platí, alespoň některé klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké. Důležité je, aby propagandista svému cíli říkal jen to, co cíl propagandy chce slyšet. Na skutečnosti přitom nezáleží ani trochu. Dokonale úspěšný propagandista se pozná podle toho, že ani v případě katastrofy cíl propagandy nepozná, že k ní došlo, a věří tomu, co se mu povídá. Zajímavé je, že to samé často postihuje i propagandisty.

Zdroj: František Koukolík, Jak si lidé hrají?

30.06.2011, 04:03:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0