Sobota bývá obvykle mým sanitárním dnem, tentokrát ji však asi strávím na své oblíbené Slapské přehradě. Záleží na tom, jak se vyvrbí počasí, ale pokud to nebude dneska, tak to bude to zítra. Vrcholné letní finále si totiž nenechám ujít, takže na ty Slapy budu dojíždět až do jeho odvolání. Až do spadaného listí, kdy se obleču do podzimního roucha a vydám se chytit vítr. Lucifer
Pro dnešní den jsem připravil krátkou citaci z knížky Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě od Josepha Campbella. Jak již zřejmě naznačil název tohoto sanitárního úvodníku, bude se týkat dvou různých přístupů - koček a opic. Nejdříve však musím předeslat, že tento text je třeba vnímat jako metaforu - skutečné opice, natožpak kočky do toho netahat:V Indii rozlišují dva hlavní přístupy člověka k náboženství a mají pro ně i úsměvné přirovnání. Jeden přístup je "kočičí", druhý je "opičí". Když malé kotě mňouká strachy, přijde kočka a odnese je v zubech do bezpečí, zatímco - jak si každý, kdo cestoval po Indii, jistě všiml - když opičí tlupa sleze ze stromů a peláší přes cestu, mláďata se vezou na hřbetech svých matek a drží se sama. Jako kotě je tedy člověk modlící se k bohu ("Pane Bože, pomoz mi!") a opičí cestou jde ten, kdo namísto vzlyků a proseb pracuje sám na sobě. V Japonsku jsou tyto dvě cesty k probuzení známé jako tariki, "síla vnější" nebo "energie vně nás", a džiriki, "vnitřní síla", "energie v nás", a náboženský život a myšlení se v rámci tamního buddhismu rozděluje na základě těchto dvou pojetí do dvou zjevně odlišných směrů.Cesta tariki se v Japonsku těší větší oblibě a patří k ní především národní šintoismus (šintó) a amidismus (nebo také džódo šú), kde věřící transcendentního mytického Buddhu (v japonštině známý jako Amida, v sanskrtu jako Amitabha, "neomezené světlo", či Amitayus, "nekončící život") vyzývají, aby je zprostil znovuzrození, podobně jako křesťané prosí o spasení Krista. Džiriki - cestu svépomoci, vnitřní energie a vlastních činů, při níž jedinec nežadoní ani nic neočekává od božstva či Buddhy a jde sám cestou před ním vytyčenou - zastupuje v Japonsku v prvé řadě zen.Cestu džiriki lze uvést kratičkou indickou pohádkou o obránci světa bohu Višnuovi a jedné jeho ovečce. Jednou si Višnu náhle přivolal své dopravní zvíře, zlatého slunečního ptáka Garudu. Když se nad tím jeho žena, bohyně Lakšmí, podivovala, opáčil jí, že si právě všiml, že jeden z jeho věřících tuze trpí. Vznesli se do oblak, ale než bys řekl švec, byli zpátky! A když se bohyně opět divila, proč že jsou tak rychle zpátky, Višnu jí odpověděl, že jeho věřící se již o sebe postaral sám.Zen je japonskou školou mahájánského buddhismu. Jde o náboženství (dá-li se toto označení vůbec použít) bez jakékoli závislosti na Bohu či bozích, bez potřeby Nejvyšší bytosti či Buddhy. Zen se v podstatě nezmiňuje o nadpřirozenu a mezi jeho základní principy patří:zvláštní předávání mimo posvátné texty,nezávislost na slovech či písmu,pohled přímo do duše člověka,pochopení vlastní podstaty a tím dosažení Probuzení,podstaty Buddhy.
20.08.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0