Postavit se O'Brienovi

rubrika: Pel-mel


Započíná se poslední srpnový týden, letní radovánky v jejich největším rozpuku však mají prý trvat až do poloviny září. Uvidíme, řekl slepý hluchému a šli na němý film ];-) Poslední dobou jsem tady shromáždil nejrůznější filosofické a věroučné úvahy, z nichž většina pochází z Východu a zbytek sice pochází ze Západu, povětšinou však míří na Východ. Rozhodně jsem to nečinil, abych tady kterýkoli z těchto světových názorů prosazoval či šířil, ale protože jsem v nich nalezl zajímavé myšlenky a podněty.

Lucifer


richard_burton_as_obrien.jpgUpřímně se přiznám, že ze všeho nejvíce mne zaujal buddhismus, především mahájánový, protože:

  • Tato nauka zdůrazňuje vlastní vymezení a zodpovědnost člověka i jeho nezávislost na silách bohů.
  • Podstatná povaha buddhismu nemůže být nalezena v bezprostorové oblasti abstraktního myšlení, ani v dogmatech posvěcených staletími. Může se rozvíjet pouze v čase a prostoru, v nekonečnosti svého pohybu, ve všeobklopujícím vlivu na život a jeho aspekty, zkrátka ve své univerzalitě.
  • Nehledá své oprávnění v historických dokumentech, ale ve své vlastní hodnotě, nikoliv v logických důkazech, ale ve své schopnosti inspirace a tvůrčím vlivu na budoucnost.

Nejsem aktivním vyznavačem žádného z těchto učení, ke svému poznání se však stavím podobně jako mahájánový buddhismus, tj. jako univerzál. Mé kořeny se však přece jenom nalézají na Západě, a tak, abych to nasměroval alespoň trochu do rovnováhy, zamířím zpět na Západ. Pro dnešek jsem připravil mírně upravenou citaci z knížky Tváří v tvář od fyzika Stevena Weinberga, který byl spolutvůrcem hlavního proudu teoretické fyziky elementárních částic. Knížka je sbírkou jeho esejů a citace je z eseje, jejíž název jsem převzal do názvu tohoto příspěvku:

Při posouzení faktů, nikoliv hodnot, je otázkou cti, tedy morální spíše než logické nutnosti, opírat se o vědecké metody nebo o jejich analog v podobě zdravého rozumu. Neexistuje však žádná jasná a univerzální "vědecká metoda". Všechny pokusy ji zformulovat, od dob Francise Bacona, nedokázaly zachytit to, jak věda a vědci ve skutečnosti pracují. Přesto můžeme obecným termínem vědecká metoda označit oddanost rozumu, i kdy často ne v krystalicky matematické podobě, a úctu k pozorování a experimentu.

V průběhu historie byli lidé ochotni přijmout v posuzování faktů postoj vnější autority, ať už autority jiných živých lidí, organizovaných do vládnoucích vrstev nebo sekt, nebo autoritu mrtvých, vyjádřenou tradicemi a posvátnými texty. Ne proto, že se před autoritou sklonili jen v tom, co prohlašovali za svou víru (což by bylo možné považovat za rozumnou obezřetnost), ale že se podřídili v tom, čemu skutečně věřili. Ve svém románu 1984 George Orwell nádherně popisuje, jak k tomu může dojít. Jeho hrdina do svých poznámek napsal: "Svoboda je svobodou věřit, že dvě a dvě jsou čtyři." Jeho inkvizitor O'Brien to považoval za výzvu. Mučení Smitha snadno donutí, aby prohlásil, že dvě a dvě jsou pět, ale o to O'Brienovi nejde. S tím, jak bolest sílí, Smith natolik touží mučení zastavit, že dokáže sám sebe na okamžik přesvědčit, že dvě a dvě by mohlo být rovno pěti. O'Brien je spokojený a mučení na chvíli přeruší. Autority obvykle nepracují tak efektivně, ale i když nám vyhrožují menším utrpením, za celou dobu života může být efekt na to, čemu věříme, pozoruhodný.

Dnes se zdá, že kontrola autorit nad obsahem naší víry upadá, alespoň v rozvinutějších částech světa. Zdroj utrpení však nemusí být vnější autorita. Všichni žijeme s vyhlídkou na svou smrt a na smrt našich bližních. To je dostatečně bolestivé na to, abychom mohli být O'Brienem každý sám sobě. Dnes, kdy význam autorit upadl, často slyšíme lidi vysvětlovat, že věří tomu či onomu, protože se pak cítí lépe nebo šťastněji, ale pokud vím, že právě to je zdroj mé víry, jak mohu dále věřit? Zdá se, že víra není jednoduchý pojem, diskutovaný gnoseology, ale komplikovaná emoce, jako je láska, a že mnozí se spokojí s tím, že ve stejnou věc věří i nevěří zároveň. Člověk by se měl možná alespoň pokusit tomuto pokušení nepodlehnout.

Veškerá zkušenost z práce ve fyzice může vést k víře, že vesmír je jistým způsobem uspořádán. Tu a tam vidíme, mezi obecným zmatkem každodenního života, jak se spontánně objeví určitý řád, jako v krystalu nebo v duze. Existuje také velkolepé uspořádání v rozšiřování celého vesmíru a mnohem spletitější adaptivní uspořádání živých organizmů, které se vyvinulo za stovky milionů let přírodního výběru. A pod tím vším je řád logické struktury vesmíru. Můžeme se ptát, proč jsou krystal, duha nebo molekula DNA takové, jaké jsou, a odpověď vyplývá z fyziky atomů a záření. A pokud se ptáme, proč jsou tyto fyzikální zákonitosti, jaké jsou, odpověď vyplyne z kvantově polní teorie částic zvaných kvarky, leptony a kalibarační bosony. Pokud postupujeme proti směru tohoto řetězce vysvětlení, zákonitosti se zdají stále jednodušší a jednotnější. Daří se nám vysvětlit stále více pomocí stále menšího počtu vstupních informací. Zda na konci tohoto procesu najdeme jen několik velmi jednoduchých a krásných základních principů, je však stále otevřená otázka.

Bylo by krásné, kdybychom objevením základních principů vesmíru objevili také sebe, kdybychom zjistili, že probíhá velké vesmírné drama a lidé v něm hrají hvězdnou roli. To jsme ale neobjevili. Z toho, co se vědcům podařilo objevit, nic nenaznačuje, že lidstvo má nějakou důležitou roli pro fyzikální zákony nebo v počátečních podmínkách vesmíru. Pokud by to byla pravda, pak se na vědu nemůžeme spolehnout v tom, že by rozhodla, čeho si máme cenit. Pokud ve vědeckých objevech budeme hledat smysl naší existence, nenajdeme ho tam. To neznamená, že nemůžeme najít něco, co našemu životu dává smysl. Pokud nám to nemůže poskytnout věda, tak to ani nemůže vyvrátit.

Rozhodně se však nedá říct, že morální systémy nejsou k ničemu dobré. Jsou určité morální hodnoty, které bychom rádi vnutili každému, například zákaz vraždy nebo otroctví, a pokud někdo může ovlivňovat jiné lidi, zdá se být užitečné organizovat hodnoty do systému s jistou přesvědčivou silou. Pokud se přitom podaří zakořenit jej v tradicích, tím lépe. Ale ať už naše hodnoty uspořádáme sebesystematičtěji, musíme žít své životy s vědomím, že tam někde v podstatě našich morálních postulátů nejme odpovědni žádnému kosmickému imperativu, ale že si své hodnoty vytváříme sami.

Zdá se totiž, že jsme v situaci hereckého souboru, který náhodou našel cestu do velkého divadla. Venku jsou tmavé a opuštěné ulice města, ale v divadle svítí světla, vzduch je teplý a zdi jsou nádherně vyzdobeny. herci však nenajdou žádný scénář, a tak začnou improvizovat: kousek psychologického dramatu, něco poezie, cokoli je napadne. Někteří se dokonce snaží vysvětlit mechanismus jeviště. Herci nezapomněli, že se jen snaží zabavit sami sebe a že se budou muset vrátit do venkovní temnoty, ale dokud jsou na scéně, snaží se hrát co nejlépe. Je to asi dost melancholický pohled na lidský život, ale melancholie je jedním z osobitých výtvorů našeho druhu, a není úplně bezútěšná.


komentářů: 0         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 0 »

«    »