.:: Neviditelný čert ::.

Exorcismus

rubrika: Pel-mel

Pro dnešek jsem přichystal zajímavé téma, k němuž mě dovedla náhodně objevena knížka o vatikánských exorcistech od ředitelky římské kanceláře Los Angeles Tracy Wilkinsonové, která řídí zpravodajství z Itálie, Vatikánu, Španělska, Turecka, Řecka a oblastí středomoří. K nastínění tohoto tématu jsem vybral úryvky z úvodní kapitoly:

Lucifer

Římskokatolická církev již od samotných svých počátků formálně schvaluje exorcismus s nadšením, které v průběhu staletí kolísalo - někdy rituál otevřeně podporovala, a v jiných dobách z něj zas byla podle všeho rozpačitá. Podle Bible prováděl exorcismy před více než 2000 lety Ježíš Kristus, stejně jako jeho nedávný náměstek papež Jan Pavel II. Věřící spatřují v exorcismu velký souboj vůlí mezi Bohem a vyššími silami dobra na straně jedné, a zlem na straně druhé.

Exorcismus je rituál, při němž se používá modlitba, aby zahnala ďábly, démony či satanské duchy od osoby nebo z místa. Američané ho nejlépe znají z populární kultury, díky filmům jako klasický horor Vymítač ďábla z r. 1973 natočený podle románu Williama Petera Blattyho, a díky jeho pokračování a různému imitování. Většina Američanů si takový rituál pravděpodobně spojí s bitím a výkřiky v temných místnostech, uprostřed monotónního prozpěvování a bizarního kašpaření šarlatánských kněží nebo fanatických křesťanských misionářů.

Tato procedura je ve skutečnosti uznávaná, schvalovaná a vykonávaná příležitostně, avšak mnohem běžněji, než by se dalo čekat, jako součást katolické doktríny, a především v římskokatolické Itálii. Mnozí italští kněží a zbožní katolíci věří, že mocnost známá jako ďábel nebo démoni je schopna pronásledovat, posednout a na scestí svést jinak normální lidi. A věří, že modlitba má moc jej (nebo je) zapudit. Slovo exorcismus pochází z řeckého výrazu pro přísahu. Exorcismus může být jednoduchý jako modlitba či požehnání, nebo ve vzácnějších případech to může být mnohem dramatičtější či drsnější rituál. Zůstává nicméně kontroverzní, je to jev, který je pro okolní svět mystický a anachronický a který má i uvnitř církve mnoho odpůrců.

Žádný jiný kněz se o prosazení exorcismu nezasloužil víc než římský otec Gabriele Amorth, nepochybně nejslavnější exorcista moderní doby. Kniha se zabývá rituálem exorcismu, jeho historií, úpadkem i novějším obrozením. Ano, obrození. Počet lidí, kteří vykonávají a vyhledávají exorcismus, v Itálii opět významně stoupl. Důvody, proč tomu tak je, sahají od jisté propagační činnosti, kterou provádí Amorth, až po podporu od dvou papežů, politické ovzduší, které je zosobněním zla, a neovladatelný strach lidí, kteří se stále více odcizují svým mravním kořenům.

Diskuse přetrvává i uvnitř samotné církve, jejíž sídlo je v Římě. Kněží se neshodují, jak interpretovat a analyzovat přítomnost zla a povahu ďábla v dnešním světě. Exorcisté se přou o styl, podmínky a některé ze základních definic, o které se jejich činnost opírá. A církevní hierarchie při obhajování potřeby a uvážlivé vhodnosti exorcismu dále poskytuje živnou půdu pro hluboké pochybnosti o způsobech jeho provedení. Otec Amorth a jeho naprosto veřejná diskuse o exorcimu dohání některé části nejvyššího vatikánského vedení k šílenství, nesouhlasí s Amorthovými sklony k dramatickým efektům.

Žádný centralizovaný dohled ale neexistuje: exorcisté podávají zprávy svým biskupům a míra samostatnosti, kterou exorcista má, se může diecézi od diecéze lišit. Mnoho církevních špiček považuje exorcismus za okrajovou záležitost a poukazuje na to, že ti, kdo jej provádějí, jsou jen malým zlomkem duchovenstva. Posedlost démonem však tito kněží a další vatikánští hodnostáři nemohou zpochybňovat, protože se jedná o součást církevního dogmatu. Mají ale strach - a oprávněný - že tohle nepříjemné téma se bude nesprávně interpretovat a stane se z něj senzace. Byli by raději, kdyby se v úctě k mnohem pozitivnějším a život stimulujícím stránkám náboženství vůbec nezdůrazňovalo.

Rozvoj myšlení a obava z přehánění přivedly Vatikán k mírné změně pravidel regulujících exorcismus. Došlo k tomu poprvé po několika stovkách let, ve snaze dát zelenou pokroku v poznatcích lékařské vědy a zabránit zneužití. Nová krev, z velké části inspirovaná Amorthem, se potýká s nejistotou, kdy je exorcismus vhodný a zda nemůže nadělat víc škody než užitku v případech, kdy vhodný není. Takový je i otec François-Marie Dermine, exorcista z Ancony, který se domnívá, že kněží možná selhávají v naslouchání svým farníkům. A otec Gabriele Nanni, jemuž se daří vyvážit zbožnost, fundamentalismus a zanícenou víru v ďábla odbornou analýzou náboženské víry. Příslušníci starší generace, k nímž patří Amorth a Andrea Gemma, "jediný biskup exorcista", zaujímají mnohem velkorysejší, téměř shovívavé stanovisko a reptají na nová pravidla i na střídavou snahu Vatikánu mít a nemít nad nimi kontrolu.

Jak prozrazují rozhovory s těmito muži, práce exorcisty je poměrně delikátní a zůstává neobvyklou profesí. Dokonce i v Itálii, kde je mnohem víc lidí než kdekoli jinde ochotno takový úkol na sebe vzít, je podle církve nedostatek exorcistů, kteří by mohli pečovat o tisíce Italů vyhledávajících tento druh pomoci. Důležité je, že svoje si řeknou i vědecké kruhy, a jejich postoj není tak jednotný, jak by se dalo očekávat. Pochopitelně, že mnozí psychologové a lékaři se bouří proti těmto praktikám jako primitivním a zastaralým. Napadají pojem démonická posedlost v samotné jeho podstatě a prohlašují, že většinu příznaků, které postižení vykazují, je možné přičíst hysterii, neuvědomělému hraní rolí a vysoké sugestibilitě pacientů.

Kritikové tvrdí, že exorcismus je podvod a jeho postupy jsou vysloveně nebezpečné. Přehlédnutí vážné nemoci a její mylné připsání vlivu ďábla vedlo v průběhu let v případě malého počtu exorcismů k úmrtím, zejména ve Spojených státech a v částech Evropy mimo Itálii. A přece jsou mužové i ženy vědy, hlavně v římskokatolické Itálii, kteří možnost posedlosti démonem akceptují, ať je jakkoli ojedinělá, a kteří chápou význam modlitby a exorcistů. "Věda neumí vysvětlit všechno," říká Salvatore di Salvo, psychiatr ze severoitalského města Turínu.

Používání exorcismů, a co je důležitější, rostoucí počet Italů, kteří si myslí, že je potřebují, vyvolává nepříjemné otázky o společnosti, organizovaném náboženství a duševním zdraví, otázky, kterým je nakonec nutno se postavit. V každém případě se exorcismus zřejmě dostává do střetu s moderním sekulárním světem, se světem, který je tímto jevem fascinován a zároveň jej zavrhuje. Exorcismus vyvolává konflikt i uvnitř církve, a dokonce i mezi těmi, kdo jej vykonávají.

V Blattyho románu Vymítač ďábla vyhledá zoufalá matka Chris MacNeilová jezuitu otce Damiena Karrase, který je rovněž psychiatrem, a ptá se ho, jak má najít někoho, kdo provede exorcismus pro oběť, o níž prohlašuje, že je posedlá. Chris zatím Karrasovi neodhaluje, že tou obětí je její vlastní dcera. Jezuita a intelektuál je šokovaný a odbude ji odpovědí: "Nu, to byste tu osobu nejdřív musela posadit do stroje času a poslat do 16. století."

Ve skutečnosti by stačilo zajet do Itálie.

Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století