.:: Neviditelný čert ::.

Bojíme se nesprávných věcí

rubrika: Pel-mel

Před třemi měsíci jsem tady uvedl knížku Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Třicet pravd, které je nutné znát) od Gordona Livingstona v podobě Pravá láska je jablko z rajské zahrady. Zcela náhodně jsem do ní včera nahlédl a narazil na jednu esej, která tak trochu souvisí s Továrnou na zločince:

Lucifer

Žijeme ve společnosti, která podporuje strach. Reklama podněcuje naše obavy z toho, co máme, jak vypadáme a zda jsme sexuálně dost zdatní. Nespokojený konzument více nakupuje. Televizní zpravodajové usilují o naši pozornost historkami o násilném zločinu, přírodních katastrofách, hrozícím počasí a nebezpečném životním prostředí. ("Je nebezpečné pít vodu? Podrobnosti v jedenáct.")

Jednou z těch věcí, které nás formují, je to, z čeho máme strach. Život je plný nejistoty a nečekaných katastrof. Proto je snadné ospravedlnit jakoukoli úzkost. Seznam obav, které lidé s sebou vlečou, je dlouhý a různorodý.

Úzkostliví lidé snadno podléhají některým specifickým obavám. Tyto obavy v nejrozvinutější formě se nazývají fóbie. Představte si, že se bojíte jít nakoupit, používat výtah, řídit auto, přejít most. O létání ani nemluvě. To jsou běžné fóbie, iracionální, avšak ohromující strachy. Lidé, kteří jimi trpí, jsou něco jako hlídky pro ty z nás, jejichž děsy jsou méně ochromující, třebaže stejně realistické. Reakce na teroristické útoky v roce 2001 jsou názorným příkladem, jak hluboké následky mohou mít obavy veřejnosti. Lidé hromadně prodávali akcie a přestávali létat. Aerolinie bankrotovaly. Pak přišla hrozba antraxu; lidé se za4ali bát své pošty a plynové masky šly na dračku. Domovy statečných se staly útočištěm bojácných.

Když v roce 2002 prodělala oblast Washingtonu, D.C., třínedělní období útoků náhodných odstřelovačů, zavládla tam skutečná panika. Lidé měnili životní zvyky, školy rušily procházky do přírody a držely děti ve třídách. "Podaří-li se zachránit jediný život, stála ta opatření za to", byla oblíbená fráze. Nikoho nenapadlo, že logickým vyústěním této filosofie bude už nikdy se nehnout z domu.

I v klidných časech vnímá veřejnost riziko, že se stane obětí náhodného zločinu, přehnaně. Ozbrojujeme se proti mýtickým vetřelcům a zapomínáme, že nejpravděpodobnějšími oběťmi našich zbraní jsou členové naší rodiny. Na druhé straně skutečná rizika - kouření, přejídání, nezapínání bezpečnostním pásů, sociální spravedlnost a lidé, které volíme - vzbuzují malé obavy.

Tak jako fóbie odvádějí pozornost od základních a bolestnějších problémů - osamělosti například -, to, co nás terorizuje jako skupinu, plní stejnou funkci v životě národa. Soustředíme-li se na SARS, nemoc šílených krav, zabijácké včely či noční tuláky, nevěnujeme tolik pozornosti zhoršování životního prostředí nebo porušování lidských práv, problémům, které, jak se nám zdá, stejně nemůžeme ovlivnit. Dokonce i válka děsí jen ty, jejich rodinné příslušníky bezprostředně ohrožuje.

Naše vzájemné vztahy charakterizuje nedůvěra. Místo abychom sdíleli svůj osud a drželi se myšlenky, že všichni můžeme prosperovat dohromady, chováme se často, jako kdyby život byl závod, který můžeme vyhrát jedině na úkor ostatních. Žijeme ve strachu, že na nás někdo podá žalobu. Například každý pacient, který navštíví lékaře, je jeho potenciálním žalobcem, pokud nebude spokojen s "výsledky". Pro některé specialisty - porodníky, chirurgy, lékaře na pohotovosti - je riziko omylu tak velké a odškodné za chybu tak vysoké, že mnozí lékaři nechávají medicíny.

Co by se stalo, kdybychom změnili naše zákony tak, aby se odškodnění lidem, postiženým cizí vinou, omezilo na náhradu ekonomických škod? Kdyby bylo nezbytné za ostudnou nedbalost trestat společnosti, dalo by se tak formou pokuty, která by nešla do kapes jedincům, ani jejich advokátům, nýbrž do "fondu neštěstí", sloužícího lidem, kteří mají velká, nikým nezaviněná vydání (například rodičům invalidních dětí, obětem zločinu či přírodních katastrof). Určitě by to bylo spravedlivější a účinnější než přispívat k obohacení pár vítězů soudních procesů.

Takový systém by posílil víru, že všichni sdílíme nevyhnutelné nejistoty a rizika, jež jsou součástí života. Rozhodně by bylo poctivější přiznat si, že sice můžeme být odškodnění za ekonomické ztráty, ale žádná suma peněz nemůže vynahradit nahodilé utrpení, které je naším osudem.

Jsme bombardováni představami jedinců, kteří vyhráli, aniž vynaložili sebemenší námahu a aniž měli nějaké zvláštní schopnosti: dětské svěřenecké fondy, výherci v loterii, účastníci reality show, zpěváci bez talentu. Pochopitelně to vede k pokřivení našeho pojetí hodnot - toho, co je cenné a trvalé. Naše vlastní životy a vztahy nám ve srovnání s tím připadají přízemní.

Naše kulturní ikony mají kazy a političtí vůdcové jsou na tom podobně. Inteligence a bezúhonnost těch, které volíme, je sporná. Ve skutečnosti se někdy zdá, že náš politický systém je založen na výběru lidí, jejichž samolibost a hlad po moci překonává jejich proklamovaný zájem o blaho spoluobčanů.

Místo, abychom se báli těchto reálných hrozeb, necháme se lehce přesvědčit, že nám největší nebezpečí hrozí z nějakého vzdáleného místa zabydleného našimi údajnými nepřáteli. Příliš lehce se dáme zmanipulovat svými strachy, takže uvěříme i ve vojenské řešení lidských problémů. Jako tesaři, jehož jediným nástrojem je kladivo, i nám každý problém připadá jako hřebík.

Přestože je to nepříjemný pocit, strach může být prospěšnou emocí, pokud vede k akci, která nás ochrání. Aby k tomu však došlo, hrozba musí být vyjádřena realisticky. To vyžaduje přesné informace a schopnost integrovat je mezi užitečné znalosti. Pokud ti, kdo nás mají informovat (vláda), selžou, nebo pokud naše zdroje informací soutěží v tom, kdo nás vystraší víc (média, zprávy), není se co divit, že si děláme starosti s takovými hrozbami, jako třeba s kontaminovanou poštou, a ignorujeme skutečná rizika.

Stejně je tomu i s našimi osobními životy. Strach a touha jsou dvě strany téže mince. Většina toho, co děláme, je ovládána strachem ze selhání. Jako klasický příklad může posloužit honba za materiálním bohatstvím. Ta rovněž pohání naši ekonomiku a pomáhá "udržovat skóre". Pro mnoho z nás však tato aktivita není nejdůležitější a navíc nás odvádí od činností a lidí, kteří nám poskytují větší a trvalejší potěšení a uspokojení. Není snad pravda, že na smrtelné posteli si nikdo nepřeje, aby strávil víc času v kanceláři? Nenaznačuje to snad, že bychom měli přesměrovat své snažení?

Naše chování z valné části určuje chamtivost a soutěživost. Příkladem amerického úspěchu je úspěšný podnikatel. Donald Trump je kulturní ikona. Úspěch v obchodě patrně potvrzuje Darwinovu teorii o přežité těch nejlepších. Kvalita a důležitost práce je ve srovnání s bohatstvím, které vytváří, nedůležitá.

Krátkodobý strach je užitečný, ale nehodí se jako stimul k vytváření trvalejších změn. Jeho využití jako motivace k určitému jednání ignoruje skutečnost, že neexistují mocnější touhy než hledání šťestí a snaha o získání sebeúcty. Kdyby se podařilo najít prostředky, které by lidi postrčily tímto směrem - lepší práci, vzdělání, možnost zlepšit si život, spravedlnost a dostatek příležitostí -, ztratily by drogy na své přitažlivosti. Trestání jejich dodavatelů se ukázalo být neúčinné. Větší naději na vítězství v tomto zápase mezi přechodnou rozkoší a trvalejším uspokojením by měla léčba a sociální jistoty.

Podstatou našich obav je vědomí zranitelnosti náhodným neštěstím a jistota lidské smrtelnosti. Pokud jsme schopni nalézt útěchu v nějakém náboženství s jeho příslibem věčného života, tím lépe. Avšak i skeptikové se mohou naučit užívat si chvíle radosti, které nám náš krátký život skýtá. K tomu je zapotřebí odvaha. Odvaha a neochota dopustit, aby nás strach z budoucnosti a lítost nad minulostí připravily o radost ze života.