.:: Neviditelný čert ::.

Budiž světlo

rubrika: Pel-mel

Při svém nedělním výsadku do mého oblíbeného knihkupectví Academia jsem neočekávaně narazil na knížku od Michaela Brookse, která je součástí série Velké otázky, které trápily v průběhu historie zvídavé jedince, a nabízí odpovědi těch největších myslitelů. Tato součást se týká fyziky, což mě pochopitelně nemohlo než zaujmout.

Lucifer

Michael Brooks, autor pozoruhodné knihy 13 věcí, které nedávají smysl, získal titul Ph.D. v kvantové fyzice. Nyní pracuje jako vědecký novinář a rozhlasový popularizátor, je poradcem pro fyziku a kosmologii časopisu New Scientist. Přednášel na univerzitě v Cambridge, v Americkém muzeu historie přírody a na. Newyorkské univerzitě, jeho články se objevily v řadě britských listů, např. Guardian, Independent, Observer a Times Higher Education.

Zde je výňatek z předmluvy knížky o velkých otázkách fyziky:

Krásu fyziky charakterizuje jedna prostá skutečnost: i dítě může vznést dotazy, které neumí zodpovědět žádný profesor. Ve fyzice totiž neexistují žádné malé otázky. Zdánlivě nedůležité teoretické úvahy či nový experiment mohou najednou vést k zásadní změně pohledu.

Například od dotazu, zda fyzikální zákony platí vždy, nebo mohou být někdy narušeny, je zdánlivě jen krůček k otázce, zda fyzika ponechává místo pro stvořitele. Ale úvahy se nezastaví u tohoto bodu. Fyzika nám říká, že stvořitel nemusí být nějaká božská bytost; možná žijeme v jednom z nekonečně mnoha vesmírů, z nichž každý byl stvořen bytostmi jen lehce inteligentnějšími než ty, které jsou jejich největším tvůrčím činem. Možná jsme právě my samotní stvořili vesmír.

Jsou-li ve hře tak zásadní cíle, není divu, že ty nejobdivovanější vědce nacházíme právě mezi fyziky. Albert Einstein se stal celebritou takřka přes noc, když jeho obecná teorie relativity od základu změnila naše představy o vesmíru. Televizní pořad Kosmos Carla Sagana zůstává vůbec nejsledovanějším seriálem. Richard Feynman se svým věcným rozborem fyzikálních aspektů spojených s katastrofou raketoplánu Challenger ukázal, jaká síla se skrývá v hluboké znalosti fyziky. Práce Stephena Hawkinga, kterou vyložil v bestselleru Stručná historie času, vzbudila nebývalý zájem o vědecké poznání u lidí, kteří dříve vědě nevěnovali jedinou myšlenku. K těmto gigantům se mohou řadit snad jen objevitelé DNA.

Fyzika toho má ke zkoumání tolik, že jakmile se zmocní vaší představivosti, nedokážete se od ní odtrhnout. Hodiny na zdi vám budou připomínat nepolapitelnou povahu času. Při pohledu na sluneční svit si budete uvědomovat, že je to výsledek krásného složitého tance částic, známého jako jaderná syntéza. Když uvidíte padat dešťovou kapku, napadne vás řada "proč" a přemýšlení nad nimi vám pomůže zpříjemnit si čekání na konec té nejdelší bouřky. To, jak roste slunečnice, vypovídá mnoho o zachování energie a o tom, jak sluneční světlo utváří život na Zemi. Pokročte dále. Zeptejte se, co je to světlo, a rázem se ocitnete na pokraji problému, který řada vědců pokládá za nejhlubší tajemství přírody.

A tomuto nejhlubšímu tajemství přírody budu tento týden, kdy zřejmě dojde k prudkému přechodu z babího léta do podzimu, věnovat jednu úvahu. Zdá se totiž, že mi tahle knížka přišla do ruky jako na zavolanou. Před pár dny se v internetových médiích (jiná už prakticky nesleduji) objevila zpráva, že díky experimentu OPERA byla naměřena rychlost neutrina vylétajícího ze 730 kilometrů vzdáleného urychlovače částic Super Proton Synchrotron v CERNu nepatrně vyšší, než je rychlost světla ve vakuu. Nepatrně znamená, že neutrino tuto vzdálenost v průměru urazilo za zhruba 61 nanosekund dříve, než by tak učinil foton či světlo ve vakuu.

U některých fyziků tato zpráva vyvolala až téměř zděšení, že by to mohlo znamenat zhroucení téměř posvátné teorie relativity - jak speciální, tak obecné. Zatím se k tomu nebudu vyjadřovat. Drtivá většina šířících se informací pochází ze druhé či třetí ruky. Od samotných autorů jsem viděl pouze jeden odborný článek, který jsem zatím dostatečně nepřelouskal.

Už teď však mohu říci, že pokud se nějaká skutečná částice, ne kvazičástice jako třeba fonon, může pohybovat větší rychlostí než fotony či světlo ve vakuu, tak nezbývá než se po vzoru Járy Cimrmana zeptat: „A není to málo, Antone Pavloviči?”

Let there be light