Čtyři hry s minulostí

rubrika: Pel-mel


Je pondělí, a tak mi po nedělní Listopadové romanci nezbývá, než vás s pomocí amerického psychologa rakouských kořenů a česky znějícím jménem Paul Watzlawick opět nasměrovat do hlubin neštěstí. Po první jednoduché rozcvičce Sám sobě zůstaň věren to dnes už nebude žádná sranda - takže se připoutejte a startujeme:

Lucifer


uvod_do_nestesti.jpgČasem prý každá rána přebolí. To může být sice pravda, ale nás to nemůže odradit. Před tímto časovým hojením se dá úspěšně opevnit a naopak ze všeho minulého učinit zdroj svého neštěstí. Slouží k tomu minimálně čtyři mechanismy.

I. Velebení minulosti

S trochou šikovností to zvládne i úplný začátečník, postačí, když budete minulost filtrovat tak, že propadne pouze dobré, hezké, prostě minulost v co nejjasnějším světle. Jen ten, kdo tento trik nezná, vzpomíná na pubertu (o dětství nemluvě) "reálně" jako na dobu nejistoty, světabolu a strachu z budoucnosti a ani za nic by se do těch let nechtěl vrátit. Naopak nadaným adeptům neštěstí nedělá žádné potíže vidět v době svého mládí ztracený ráj, který se už nikdy nevrátí: objeví tím klíč k nevyčerpatelnému rezervoáru zármutku.

Ztracený ráj dětství je ovšem jen jedním z mnoha příkladů. Jiným příkladem je hluboký žal za pomíjivou láskou. Odolávejte hlasu rozumu, svým vzpomínkám a hlavně dobře míněným radám přátel, kteří se vám budou snažit namluvit, že ten vztah už delší dobu odumíral a vy sám jste často skřípal zuby a ptal se, jak z toho pekla uniknout. Prostě nevěřte, že rozchod byl daleko menším zlem. Spíš se neustále přesvědčujte, třeba po x-té, že kdybyste teď začali znovu, chovali byste se k sobě čestně a určitě by vám to spolu tentokrát vydrželo. (Ono se to stejně nestane.) Nikdo vám nemůže vzít přesvědčení o tom, že když vás ztráta milované bytosti uvrhla téměř do pekla, tak kdybyste se shledali, byli byste určitě v sedmém nebi. Ať si vás od toho druzí zrazují, jak chtějí, trvejte na svém, buďte stále na telefonu, abyste byli ihned zastižení - jen co udeří ta šťastná hodinka. Pokud by však vaše čekání mělo trvat přece jen příliš dlouho, pak prastará moudrost říká, že určitě navážete vztah s někým, kdo bude úplně stejný. A nedejte se zmýlit, když se vám zpočátku bude zdát jiný!

II. Lotova žena

Držet se minulosti je výhodné i z toho důvodu, že nemáme čas zabývat se přítomností. V té by se nám totiž mohlo stát, že náš směr by byl najednou o devadesát, nebo dokonce o sto osmdesát stupňů jiný, a navíc bychom třeba zjistili, že přítomnost není tak nešťastná, naopak: že je vlastně docela ne-nešťastná; nemluvě o novinkách, které nabízí - a to by mohlo pěkně otřást naším pesimismem. Obdiv si v tomto směru zaslouží skutečná mistryně svého oboru, manželka biblického Lota. Vzpomínáte? Hospodin řekl Lotovi a jeho ženě: "Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj."

Lotova žena se však ohlédla a proměnila se v solný sloup.

III. Osudná sklenice piva

Ve filmu Osudná sklenice piva ukazuje W. C. Fields, jeden z mistrů americké filmové grotesky, děsuplné, nezadržitelné podlehnutí mladíka, který neodolá pokušení a vypije svou první sklenici piva. Varovně vztyčený ukazovák (lehce roztřesený potlačovaným smíchem) nám říká: Dopustil ses něčeho, za co budeš dlouho pykat. A pěkně dlouho! (Vzpomeňme na biblickou pramáti Evu: jednou jedinkrát si kousla do jablka...)

Tato fatálnost přináší nepopíratelné výhody, o kterých se až dosud cudně mlčelo. My však žijeme v osvícené době, v níž tajnosti nemají místo: pykání nepykání - pro nás je mnohem důležitější, že první sklenice piva - tím, že už svůj skutek nikdy nevrátíme zpět - když ne omlouvá, tak minimálně přesvědčivým způsobem zdůvodňuje všechna další vypitá piva. Jinými slovy: obviněný uznává, že to měl vědět už tenkrát - to je sice pěkné, ale teď už je pozdě. Zhřešil, a teď je obětí svého klopýtnutí. Tento způsob konstruování svého neštěstí není sice zrovna dvakrát ideální, je však poměrně snadný.

Zkusme ho vylepšit. Co když jsme k té první láhvi přišli jako slepý k houslím? Jestliže nás nikdo nemůže obvinit, že jsme si k ní dopomohli sami, pak není pochyb, že jsme se stali naprosto nevinně pouhou obětí. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom s tímto faktem sami bojovali. To, co nám udělal Bůh, svět, osud, příroda, chromozomy, hormony, společnost, rodiče, příbuzní, policie, učitelé, doktoři, šéfové a nejvíc naši přátelé, je něco tak strašného, že pouhý náznak, že bychom s tím měli něco dělat, je prostě urážkou. Kromě toho je to nevědecké. Každá učebnice psychologie vám řekne, že vaše osobnost je determinována zážitky z minulosti, především z raného dětství. A každé děcko ví, že to, co se jednou stalo, už nikdy nevrátí zpátky. Odtud také, mimochodem, důvod, proč je odborná psychoterapie tak vážná (a dlouhá). Kam bychom přišli, kdyby bylo čím dál tím víc lidí přesvědčeno, že jejich situace je zoufalá, nikoli však vážná?

Je to spíš zřídka, ale přece jen tu a tam se stane, že další vývoj událostí nám vynahradí nějaké trauma nebo selhání v minulosti, aniž se o to jakkoli přičiníme, ba že nám samo od sebe spadne do klína to, co si přejeme. Znalec by si ovšem nezoufal ani v takovém případě. Formulka "bohužel je pozdě a stejně už o to nestojím" mu umožňuje dál setrvávat ve své popuzenosti, jitřit rány, a nedovolit, aby se zhojily.

Non plus ultra celého tohoto postupu - což ovšem předpokládá genialitu - je, že kapitál pro svou nešťastnou přítomnost dokážeme vytlouct i z toho, co se v ní odehrálo pozitivního. Nepřekonatelným příkladem, který se vepsal do historie, je výrok benátského přístavního dělníka poté, co z města odpluli Habsburkové: "Zatracení Rakušani, naučili nás jíst třikrát denně!"

IV. Ztracený klíč, aneb "jen houšť"

Pod svítilnou stojí opilec a něco vytrvale hledá. Přijde k němu policajt a ptá se ho, co ztratil. "Klíče," odpoví muž. Policajt mu pomůže hledat. Když to trvá dlouho, ptá se muže, jestli určitě ví, že je ztratil zrovna tady. Muž odpoví: "Já je ztratil někde támhle, ale tam je tma."

Zdá se vám to absurdní? Pokud ano, pak i vy hledáte jinde. Smysl takového hledání je totiž právě v tom, že nikam nevede a že jen houšť udržuje samo sebe. V těchto dvou slovech se skrývá jeden z nejúspěšnějších a nejúčinnějších katastrofických scénářů, který se zrodil na této planetě. Za miliony let vyhubil celé živočišné druhy. Jde totiž o hru s minulostí, kterou naši zvířecí předchůdci znali už před šestým dnem stvoření.

Na rozdíl od výše popsaného mechanismu, kdy za všechno může minulost a události, které se v ní staly - force majeure -, podstatou čtvrté hry je tvrdošíjné lpění na řešeních, která jednou slavila úspěch, nebo se dokonce osvědčila jako jediná možná. Problém s každým přizpůsobením se okolnostem je v tom, že jim přizpůsobujeme i své strategie. Právě tady nastoupí naše hra. Na jednu stranu je jasné, že žádná živá bytost se nemůže ve svém prostředí chovat dnes tak a zítra jinak, aniž by měla nějaký plán. Přizpůsobování je nezbytné k přežití a nevyhnutelně vede k vytváření určitých modelů, jejichž cílem je v ideálním případě minimalizovat životní strádání.

Z důvodů, které zatím věda neumí vysvětlit, mají ale na druhou stranu zvířata i lidé sklon považovat svá momentálně nejlepší přizpůsobení za řešení jednou pro vždy. To vede k dvojnásobné slepotě: Zaprvé proto, že časem přestává být každé přizpůsobení z minula tím nejlepším pro daný okamžik. Zadruhé proto, že kromě něj přece vždy existovala, anebo přinejmenším teď existuje celá řada jiných řešení. Tato slepota má na druhou za následek dvě věci: Zaprvé se řešení, které si člověk nechal patentovat, stává čím dál neúspěšnějším a zhoršuje jeho situaci; zadruhé ho narůstající trápení vede ke zdánlivě jedinému logickému závěru - k přesvědčení, že pro zdárné vyřešení pořád neudělal tolik, kolik měl. A tak vynaloží ještě více úsilí na to, aby jen houšť "řešil" celou věc naprosto stejně a jen houšť znásoboval svou bídu.

Význam tohoto mechanismu je nasnadě. Použít ho může i nekvalifikovaný začátečník. Jde o tak rozšířený přístup, že od dob Freudových zaručuje skvělé příjmy hordám specialistů. Je třeba podotknout, že specialisté tomuto receptu neříkají "jen houšť", nýbrž ho nazývají neuróza. Nezáleží však na názvu, ale na efektu. Ten je zaručen, když se aspirant neštěstí řídí dvěma jednoduchými pravidly: Zaprvé - existuje jenom jeden možný (rozumný, smysluplný, dovolený, logický) způsob řešení problému, a pokud mé snahy byly až dosud neúspěšné, nedokazuje to nic jiného, než že jsem se málo snažil. Zadruhé - sám nikdy nebudu pochybovat o tom, že existuje jen toto a žádné jiné řešení; experimentovat mohu jen za dodržení těchto pravidel.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí


komentářů: 5         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

5
Liška (neregistrovaný) 29.11.2011, 20:21:36
Pěkný! Díky.

Lucifer
4
Lucifer 21.11.2011, 11:43:04
Pokud vás zaujala formulace ve druhém odstavci zdola:

"Tato slepota má na druhou za následek..."

a buď se domníváte, že tam má být

"Tato slepota na druhou má za následek...",

nebo

"Tato slepota má na druhou stranu za následek...",

tak vězte, že i já jsem nad tím takto včera dumal. Nakonec jsem se rozhodl, že to nechám tak, jak jsem to nalezl v knize. Možná je to "překlep", a možná není. Myslím, že i takhle se to dá formulovat. Pokud vám ale tato formulace nevyhovuje, vyberte si jednu ze dvou výše zmíněných ]Mrkající

Lucifer
3
Lucifer 21.11.2011, 09:46:47
[2] Předposlední odstavec je dle mého soudu míněn naprosto vážně, stejně jako ostatní. Jak se říká: kdo chce kam, pomozme mu tam ]Mrkající

Axina
2
Axina 21.11.2011, 06:48:52
Pro jistotu se zeptám: Je to tak, že předposlední odstavec článku (Z důvodů ... svou bídu.) je myšlen normálně, tedy ne-ironicky? Už jsem si zvykla, že text P.Watzlawitzka musím neustále negovat. Asi jako Závist svoje slova ve stejnojmenné pohádce Usmívající se Autor totiž zvolil čtenářsky poněkud náročnou metodu, jak člověka poučit o tom, jak se neřítit do neštěstí. Radí mu, jak se spolehlivě stát nešťastným.

Lucifer
1
Lucifer 21.11.2011, 00:44:46
A to byla jenom další cihla do zdi

http://www.youtube.com/watch?v=YR5ApYxkU-U&feature=related

O]Mrkající

«     1     »