.:: Neviditelný čert ::.

Historka s kladivem

rubrika: Pel-mel

Dnešní instruktáž k cestě do nešťastného stavu, který je charakterizován tím, že pravá ruka neví, co dělá levá, započnu věhlasnou historku Paula Watzlawicka, která zove Historka s kladivem. Bude to vcelku krátké a výstižné povídání, na které sedmý den příštího týdne předložím od tohoto skvělého amerického psychologa řadu cvičení, kterak tohoto stavu dosáhnout pokud možno co nejefektivněji:

Lucifer

Muž chce na stěnu pověsit obraz. Hřebík má, ale nemá kladivo. Ví, že kladivo má soused. Rozhodne se zajít za ním a půjčit si ho. Ale v tu chvíli ho přepadnou pochybnosti: Co když mi soused kladivo nepůjčí? Včera mě pozdravil jenom tak napůl úst. Možná, že někam spěchal. Možná ale jenom dělal, že spěchá, a něco proti mně má. Ale co? Já jsem mu nic neudělal! Však on si něco vymyslí. Kdyby si někdo chtěl půjčit nářadí ode mě, tak já mu ho půjčím hned. Proč s tím dělat takové drahoty? Jak může svému sousedovi odmítnout základní laskavost? Lidi jako on dokážou člověka jenom otrávit. Ještě si bude myslet, že ho potřebuju... Jenom proto, že má kladivo! Už toho mám dost. - Vyrazí, zazvoní, soused otevře dveře, a než stačí pozdravit, náš muž na něj zařve: "Strčte si to kladivo někam, vy, vy... hulváte!"

Má to obrovský účinek a technika je vcelku jednoduchá. Ostatně není nová. Ve svém Umění milovat ji popsal již Ovidius - i když ten jí, bohužel, sledoval něco pozitivního:

Často, kdo předstíral lásku, pak opravdu milovat začal... dřívější šálení pouhé změní se v pravdivý cit... upřímně miluje každý, kdo umí se řečmi rozohnit.

Tomu, kdo si vezme z Ovidia příklad, připadne jako hračka celému postupu se naučit. Máloco dokáže vyprodukovat tolik neštěstí, jako konfrontace nic netušícího partnera s posledním článkem našeho dlouhého a komplikovaného řetězce fantazií, v nichž náš partner hraje hlavní roli - padoucha. Jeho zmatek a ohromení, slova, že nic nechápe, jeho pohoršení, neochota uznat vinu - tím vším vám definitivně dokazuje, že máte samozřejmě pravdu, že jste svou přízeň věnovali člověku, který si ji vůbec nezasloužil a který jen využíval toho, že jste to s ním mysleli dobře.

I sebevirtuóznější používání jakékoli techniky má ale své meze. Výjimkou není ani historka s kladivem. Sociolog Howard Higman z coloradské univerzity mluví v této souvislosti o "nespecifické zvláštnosti" (non-specific particular) a jejím využití ve vztahu k partnerovi. Manželky podle něho často dělají to, že ve vedlejším pokoji vykřiknou "No co to je?" a čekají, že muž vstane a půjde zjistit, co se děje; stane se jenom zřídkakdy, že se přepočítají. Jednomu z Higmanových přátel se podařilo pootočit tuto archetypální situaci tím, že na manželku vyzkoušel stejný postup. Seděl v pracovně, když na něj žena zavolala přes celý dům: "Přišlo to?" Ačkoli muž neměl ponětí, co, odpověděl: "Ano." Žena chtěla vědět: "A kams to založil?" a on na ni přes celý dům zakřičel: "K těm ostatním." Poprvé za celé manželství mohl několik hodin nerušeně pracovat.

Vraťme se však k Ovidiovi a jeho následovníkům. Člověk si vzpomene především na známého francouzského lékarníka Emila Coué (1857-1926), zakladatele školy (bohužel zas pozitivně zaměřeného) sebeovlivňování, založeného na tom, že si člověk namlouvá, že se mu vede lépe a lépe. S trochou šikovností však můžeme tento postup obrátit a zapojit ho do služeb neštěstí.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí