Neviditelný čert

Jak už to tak bývá, tak se mi do rukou opět dostala jedna knížka. Tentokrát byla kupodivu od Libuše Koubské a Františka Koukolíka. Libuše Koubská je novinářka a František Koukolík neuropatolog. V knížce spolu vedou rozhovory, Koubská klade stručné otázky a Koukolík zevrubně odpovídá. Zde je výňatek jednoho z nich (Libuše Koubská je proloženě):

Lucifer

V současné době jsou genetici schopni mapovat geny, z kosterních nálezů zjistit, kde a kdy se objevily. A uvádět to do kontextu s kulturním vývojem. Z takových indicií je vidět, jak krásně evoluce pracuje a jak na nás vůbec nevzpomíná.

Jsme jí asi k něčemu dobří.

Kdyby byla experimentátorka, tak nám ukáže. Naštěstí nemyslí a nemá lidské vlastnosti. Kromě evoluční genetiky vznikla také evoluční psychologie. Vysoce sporná, zajímavá, bořící veškeré dosavadní představy filosofické, antropologické. Jsme něco úplně jiného, než jsme dosud soudili.

Jak jiného?

Lidská nátura je něco jiného, někdy tragicky, jindy komicky, ale jiného.

Můžete to vysvětlit?

Zkusím to, byť vysvětlení bude neúplné. Existuje série neuroekonomických experimentů. V mainstreamové teorii se dočtete, že člověk je bytost ekonomicky racionální. Pokusy dokládají, že to vůbec není pravda. A dokonce se přitom můžete koukat lidem do hlavy a zjistíte, proč to není pravda. Marxistická teorie je, jak plyne z těchto experimentů, mylná, levicová i pravicová ekonomika zrovna tak. Soudobé teorie neodpovídají tomu, co jsme. To, že svět vypadá zrovna takhle, je důsledkem rozporu mezi realitou a teorií. Chováme se k sobě a k lidem kolem sebe, jako bychom byli něco jiného.

Proč se tak chováme?

V důsledku naučených představ. Ale to neříkám žádnou novinku, to už objevil vynikající anglický filosof Francis Bacon. Říkalo se tomu idola tribus (idoly rodu (kmene), kam patří mylné představy a předsudky vlastní lidské přirozenosti), idola specus (idoly (omyly) jeskyně (doupěte), které jsou dány např. výchovou), idola fori (idoly, klamy, omyly trhu plynoucí z nepřesné a zavádějící verbální i nonverbální sociální komunikace), idola theatri (idoly (omyly, klamy) plynoucí např. z nesprávné tradice, ze zakořeněných nesprávných hypotéz a tvrzení autorit). Dnes po třech stech šedesáti letech po Baconovi začínáme přicházet na to, kde se tyhle idoly vzaly a jaká je jejich povaha.

To jsme se učili na fakultě ve filosofii. Lord Francis Bacon, strážce královské pečeti, dospěl k tomu, že v člověku úřadují dvě duše: rozumová a smyslová. A těmi idoly nazýval iluze, klamy, zjednodušování, prázdná slova, falešné, nebo, jak říkáte, naučené představy, v jejichž důsledku se chováme jinak, než bychom měli... Nejspíš jsou ty klamy vhodné k ovládání lidí, k jejich řízení.

Ano, ale výsledky jsou katastrofální. Protože lidský duch žije se strašlivými ztrátami.

Odjakživa?

Od té doby, co vznikla organizovaná společnost ve formě státu. Posledních deset tisíc let. Velmi mě překvapilo, když jsem zjistil, že zlatý věk na některých místech světa existoval a táhnul se řadu staletí, ne-li tisíciletí. Měl předpoklad, že tam bylo slunce, teplo a dost ryb.

A asi ne moc lidí.

Malé supiny, maximálně do dvou set lidí, které měly dostatečné zdroje.

Jak se o nich ví?

Na kolektivní paměť, geneticky nebo takzvaně podvědomě kódovanou příliš nevěřím, spíš na kulturní vzpomínku. Vzpomínce na onen eden teď jdou na ruku archeologické nálezy z některých dávných míst světa, třeba podél Středomoří, kde jsou hroby lidí neporaněných, velmi dobře živených, s dobrými zuby, o řadu centimetrů vyšších než byli jejich mnohem pozdější potomci. Očividně ti neporanění, dobře živení lidé měli dost zdrojů a tak se nepobíjeli v soupeření o ně.

To by vypovídalo o možnosti, že lidé nemusejí být vždycky nutně špatní.

Lidé nejsou ani špatní, ani dobří. Obojí je jeden z evolučních potenciálů. Jakmile se ale lidi dostanou do soupeření o zdroje, je po idyle. Jakmile skupina, ve které žijí, překročí počet sto padesát až dvě stě lidí, začnou potíže. Malér je, že rozhodování našich politických struktur ustrnulo na úrovni neolitu. Pořád jde o zdroje, přičemž soupeření o zdroje je stejně pochopitelné jako absurdní. Protože zdrojů je dost.

Mluvíte jako Václav Klaus, ten to taky říká.

V tom má pravdu. Ano, zdrojů je víc, než lidé potřebují. Podstatně. Problém je v jejich nespravedlivém rozdělování. Neolitické pravidlo zní: Množ se! Moderní pravidlo zní: Omez množení úměrně tomu, co tě očekává! Neolitickým pravidlem je: Zmocni se jakéhokoliv zdroje, který máš po ruce. Moderním pravidlem je: Dohodni se a nesoutěž, protože jinak se všichni pobijete. Neolitickým pravidlem je: Sněz co nejvíc vysoce energetické potravy, moderním pravidle je nepřecpávej se. Neolitickým pravidlem je, že je báječné, když máš dva koně a zotročeného souseda. Do okamžiku než se sousedovi rozroste rodina a přijde tě zabít a sebrat ti koně. Moderním pravidlem by měla být rozumně rovnoměrná distribuce.

Ale zatím ta se neujala.

A neujme se. Protože máme neolitické vzorce pořád v hlavě.

Takže si nemůžeme pomoct?

No, teoreticky snad ano. Když coby druh života nazřeme, kdo jsme, omezíme riziko dosavadní bezhlavosti.

Ale nazřít a udělat z toho pak vzorec je rozdíl.

Podle mě je to jediná cesta, jinak se vyhubíme.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak

12.12.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9