Neviditelný čert

Poslední část tohoto velmi podnětného rozhovoru zahájíme otázkou Libuše Koubské, která reaguje na poslední větu předchozí části, že militantní náboženství může lidem vymýt mozky: "Teorie inteligentního plánu může být také takto riskantní?"

Lucifer

Z pohledu člověka, který jen trochu ví, co znamená vědecká metoda, je to jen nekonečná debata o ničem, které se lidé vědecky myslící vyhýbají. V rukou fanatika nebo misionáře je to nebezpečný politický nástroj.

V jaké fázi je teď prosazování inteligentního plánu ve Spojených státech? Stoupá jeho podpora?

Americké soudy ho zatlačily o krok zpátky. Ale pokud vím z amerických vědeckých časopisů, řada učitelů biologie se prachobyčejně bojí. Zejména na malých městech nebo ve státech Biblického pásu, tj. na americkém Středozápadě, kde je vliv hluboce věřících lidí významný. Ovšem s vírou těžko diskutovat. Víra je projevem činnosti zcela odlišných částí mozku a zcela odlišných systémů, než které produkují kritické myšlení.

Někdy se tohle snoubí v jedné podobě.

Může se to stát. Ti lidé dokážou překonat rozpor. Na to jsou známé psychologické mechanismy, jedním z nich je kognitivní disonance, dokonce víme, které části mozku to umějí zařídit. Kognitivní disonance je, máte-li dvě rozporné ideje, tak bez ohledu na jejich pravdivost vyhraje vždycky ta, ke které máte citově blíž, nebo ta, která plodí menší úzkost.

Takže ti lidé za to vlastně nemůžou?

Můžou. Odpovídají za to. Záleží na tom, do jaké míry, kdy a jak byli náboženské víře naučeni. Mimochodem náboženská víra má genetické pozadí. Mozky lidí, kteří jsou hluboce věřící, jsou v některých oblastech postavené poněkud jinak než mozky skeptiků. Ale z toho neplyne denominace, příslušnost k té které církvi. Z toho plyne jen, že půjde o religióznějšího člověka. Což se ví čerstvě. Poměrně dávno už se ví, že je religiozita programována geneticky. Už na konci 20. století to bylo zjištěno ze studií jednovaječných dvojčat.

Někteří lidé jsou tedy z genetických důvodů náchylnější k víře než jiní?

Ano. Odpovídá to tomu, co víme o evoluci našeho druhu. Je to transkulturální vloha, nemají ji všichni. Svým způsobem to připomíná onen vznik, vývoj a diferenciaci jazyků. Naprostá většina lidí na planetě říká, že je nějakým způsobem nábožensky věřící. Zatímco ateistů nebo nonteistů je na světě jen kolem jedenácti procent. Komukoliv, kdo jede do Spojených států, zejména do oblastí Biblického pásu, vřele doporučuji, aby tam nikdy o sobě nepoužil slovo ateista.

Říkáte, že jen jedenáct procent lidí na světě je věřících? Kdy se to stalo, že se náboženská víra geneticky zakódovala?

Nevím. Možná že vývoj byl opačný: nějaký druh funkce a stavby mozku se stal podkladem religiozity. Někteří badatelé uvádějí, že šimpanzi provozují takzvaný dešťový tanec. Když moc prší, šimpanzi mají mokrý kožich a je jim to nepříjemné, takže tančí a chovají se, jako by vzývali nejvyšší síly, aby toho deště už nechaly. Jestli je to pravda, protože do šimpanzí duše se nelze direktně podívat, nevím. Ale lze z toho usoudit, že všechny známé kultury mají nějaký druh náboženství. V dějinách je známo kolem deseti tisíc druhů náboženství, z nichž je spousta už vymřelých, jiné existují, případně bují. A další vznikají před našima očima v podobě nejrozličnějších sekt. Možná že se některé z nich ujmou, vždyť i křesťanství bylo před dvěma tisíci lety malá, neviditelná sekta.

Co tedy stálo na začátku zakódování víry? Snaha odvrátit nepříjemnosti a trápení?

Nejenom to. Proměnných je moc. Na začátku si představuji sérii emocí. Pocity hlubokého úžasu, krásy, něčeho, co nás přesahuje. Stačí se podívat na přírodní vědy. To by mohla být jedna složka. Druhá složka by mohla být explanatorní, tedy potřeba vysvětlit si nevysvětlitelné. Třetí složkou by mohlo být vyložit si smrt a sny. Protože, kde se berou lidi, kteří jsou už mrtví a přitom se nám objevují ve snech? Čili musejí někde pořád existovat. Další mohutnou silou, která asi vyvíjela a udržovala náboženství, je sociální koheze. Neboť všechna náboženství, nebo alespoň jejich naprostá většina, rozlišují ingroup, outgroup. My a oni. My jsme ti správní, oni jsou ti špatní - barbaři, pohani atd.

To souvisí také s bojem o moc.

Ano. Čili se soudržností lidských skupin a s tím, že skupiny, které měly nějaký kohezivní mechanismus, mohly být v soutěži o zdroje úspěšnější. Komické je, jak při soupeření sumerských měst muselo poražené město odevzdat svého pánaboha. Jeho sochu nebo jiný druh zobrazení vítězové odnesli do chrámu svého města a tam instalovali na nižší místo, než jaké zaujímal jejich lokální bůh. Tak se pěstovala mocenská hierarchie.

Pak se vylíhl jeden z nejgeniálnějších nápadů, pánbůh neviditelný. Pravděpodobně jde o vynález staroegyptský, protože ve vnitřních svatyních egyptských chrámů údajně nebylo nic. Ten nápad, který pak převzali Židé, byl znamenitý. Máte-li neviditelného boha, nikdo ho nemůže sebrat, ukradnout, dobýt, porazit, odnést. Geniální abstrakce. Stejně jako ďábelská abstrakce, opět jako mocenský nástroj výborně vymyšlená - a sice dědičný hřích.

Když to shrnu: na počátku stála celá velká paleta emocí plus menší paleta zkusmých poznávacích mechanismů. Úcta, vznešenost, krása, hloubka, no a úzkost z toho, co si vysvětlit nedovedeme na úrovni individuí i skupin. Podobně jako se vyvinuly nejrozmanitější jazyky, stejně diverzifikovala náboženství. Podobně jako prajazyk si tedy představme nějaké pranáboženství.

Nejstarší důkazy jsou zřejmě z doby minus sedmdesát tisíc let, ona slavná Hadí skála v Botswaně, kde nepochybně tehdejší lidé obětovali bohům. Naštěstí nikoli jiné lidi, ale nepoužité hrotu oštěpů. Což byl v té době dost drahý materiál, cenný a důležitý, pazourek. A oni ty obsidiánové čepele, které by jim mohly být životně užitečné, ještě nepoužité zlámali. Obětovali je. Cosi tedy bezpochyby uctívali. Něco podobného se prokazuje v šamanských kultech Sibiře. Z tohoto prazákladu úcty, hrůzy a přesahu neboli transcendence se vyvinulo kolem deseti tisíc náboženství.

Víra tedy takhle nějak vznikla a pak někoho napadlo, že se s ní dá výhodně zacházet. Využívat či zneužívat ji.

Ne, podle mého názoru to bylo spojeno od samého začátku. V knížce Charlese Hamiltona o Indiánech, která se jmenuje Pláč ptáka bouřliváka, je popis toho, jak se v řadě kmenů zbláznili šamani. Začali pojídat děti. Lidi je pak opustili, uprchli od nich. Mezi šamany mohli být schizofrenici, jejichž chování bylo zcela bizarní.

Takže to nemusel být jen racionální kalkul, ale také psychóza?

Jistě. Proměnných je prostě moc. Jsme biopsychosociální jevy. Redukovat je na jednu příčinu sice lze, ale nikam to nevede.

Hlavní půvab evolučních teorií pro vás tedy spočívá v tom, že jsou nekonečné a nesmírně komplikované...

Ano. Je to otevřená krajina, v pohybu, v obrovském výzkumu. Vždycky jsem záviděl fyzikům, co všechno můžou a dokážou, ale teď mám pocit, že soudobý vývoj evoluční teorie je složitější, pestřejší a pro mě zajímavější. Taky nejsem fyzik, že jo.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak

15.12.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0