.:: Neviditelný čert ::.

Svobodná vůle a politická manipulace

rubrika: Pel-mel

Dnes se v našem kalendáři skví jméno Judita, které pochází z hebrejského slova יהודית (Jehúdít). První kamenný most v českých zemích, Juditin most, byl pojmenován po manželce krále Vladislava druhého Juditě Durynské a jednalo se o předchůdce o něco jižněji ležícího Karlova mostu. Zítra bude David a pozítří Goliáš, tedy chtěl jsem říct Silvestr. Vraťme se však k dnešku a povězme si, co říká František Koukolík v knižním rozhovoru s Libuší Koubskou o svobodné vůli a politické manipulaci (rozhovor je zkrácen a sestřižen):

Lucifer

Už existují nějaké neurovědecké práce na téma svobodné vůle mozku?

Ano, a je strhující číst třeba, jak se rozhodujeme ekonomicky. Kdo vlastně jsme při ekonomických rozhodnutích. Ať chcete nebo nechcete, do evoluce se prostě vrátíte! Protože vás to přinutí. Kde se to vzalo? Proč dvě třetiny lidí kooperují? Spolupracuje-li v experimentu jeden člověk s druhým, rozsvítí se mu systém odměny. Jako když dostanete čokoládu. Jinak řečeno, evoluce nás naplánovala na kooperaci ve skupině. A máte-li ve skupině podrazáka, jeden jediný celou kooperující skupinu rozhodí. Ovšem máte-li možnost ho takzvaně altruisticky potrestat, začne spolupracovat, protože mu nic jiného nezbývá, aby nebyl bit.

Modelů je celá řada, například ekonomické hry. V současné době probíhají experimenty, kde hrají dva lidi spolu ve dvou odlišných městech, oba jsou ve skeneru. A rozhodují se. Zadání mají riskantní, mohou hodně vyhrát i hodně prohrát. Přitom je vidět, jakým způsobem jejich mozky řeší konfliktní situace.

Dají se z toho vysledovat nějaká pravidla?

Dají. I když jsou naše mozky odlišné - jako jsou odlišné naše otisky prstů - pořád jsou to mozky, pořád jsou to prsty. To znamená bez ohledu na to, že stejné problémy u různých lidí řeší poněkud jiné oblasti mozku, hned kousíček vedle, protože jsou malinko jinak konstruované. Nicméně systém je v principu týž. Ale individuální! Stejný a jiný. A problémy řeší stejně...

Nedávno bylo zjištěno, jak jsme naprogramováni na štěstí. Někteří lidé se prostě rodí šťastnější než jiní. A jeden z genů, které za to mohou, je už dobře popsaný. Tito lidé jsou odolnější vůči strázním a ve stejných podmínkách jsou šťastnější než lidé, kteří tohle do vínku od matky přírody nedostali.

Gen štěstí - kde se vzal?

Příroda má velice ráda rozmanitost, takže rozhodí možnosti a vystaví je tlaku prostředí. Má dost času a prostoru.

Vypadá to, že na všech úrovních, na nichž se mozek zkoumá, dochází v posledních letech k překvapením.

Vědecky nejexaktnější poznání je na jednoduchých nervových systémech - u pijavek nebo u drozofil neboli mušek octomilek, případně u švábů. To nejzajímavější, co z toho plyne, je zjištění, že živočichové ani trošku nejsou biologické roboty. Chovají se často náhodně, nevypočitatelně. Což je adaptivní rys, který zvyšuje naději na přežití a podle mého názoru je to první krok k budoucí svobodné vůli.

Svobodná vůle pijavek, švábů a octomilek...

To zas ne, o svobodné vůli ještě hovořit nemůžeme. Ale nejsou to pouzí naprogramovaní roboti. V jejich chování je prvek stochasticity, náhodnosti. Čím je potom mozek rozvinutější, a je-li nadto zasazený do složitějšího sociálního kontextu, přibývá možností. Je jich spousta, ale nejsou neomezené. Celý problém svobodné vůle pak tkví v tom, že je třeba nějak z těchto možností volit. Svobodná vůle je pravděpodobně dvousložkový proces: První krok je stochastický, další je volní.

Ta volba má nějaká pravidla?

Má. a je kódovaná. Otázka, zda člověk má, nebo nemá svobodnou vůli, je falešná dichotomie. Černobílý klam. Máme něco mezi tím. Tady neurověda rozhodujícím způsobem přispívá a dále přispěje k debatě filosofů, která se kolem otázky svobodné vůle točí dva a půl tisíce let. Filosofové, psychologové, teologové - deterministé tvrdí i měkcí, indeterministé, libertariáni - všichni se na toto téma přou. Rokovat je možné do nekonečna. Ovšem jeden dobrý experiment je víc než všechny debaty dohromady.

Co si s tím lidstvo počne, až se dozví, že nejedná na základě svých rozumových rozhodnutí, že svobodnou vůli má jen částečně?

Myslím, že lidstvu to bude naprosto jedno.

Čili chleba levnější nebude a zájem je jen o praktické aplikace?

Neuroekonomika a neuropolitika by praktické aplikace nabídnout mohly. Například neuropolitické experimenty ukazují, jak extrémně snadno jsme manipulovatelní. Neuvěřitelně lehce, bez ohledu na výši IQ. Co se týče volby politiků, jsme pak mnohem manipulovatelnější než ohledně rozhodnutí, zda budeme mít cocacolu nebo pepsicolu. To je ovlivnitelné hůř.

Dobře, tak si budeme nakrásně uvědomovat, že jsme snadno manipulovatelní. Ale co se s tím dá udělat?

Přece jen aspoň někdy, třeba před volbami, bychom měli jednak číst program skupiny, kterou se rozhodujeme volit, a jednak vědět, kdo ti lidé jsou. Neházet jen mechanicky papíry do krabice.

Zvolení politici pak stejně své programy neplní...

V tom případě je dlužno vědět, kdo ti lidé jsou, co jsou zač. Z mnoha neurovědeckých experimentů jde vyvodit, jak se dá přijít na to, co jsou zač. Jak poznat psychopata, úplného či jen částečného. Zájem o to roste, protože spousta lidí nesnáší to, co s námi mocní tohoto světa dělají, takže hledá alespoň nějaký způsob sebeobrany.

Myslíte? Vidím to skeptičtěji.

Souhlasím. Já ale patrně žiju v osvíceneckém bludu. Vyrůstal jsem v něm od dětství a zůstal mi. Pořád se pokouším věřit tomu, že budou-li alespoň někteří lidé víc vědět, mohl by svět být lepší. Už se toho přitom poměrně hodně ví třeba o tom, co v našich hlavách dělá ekonomická a politická rozhodnutí. Neuroekonomické experimentu boří neoliberální teorie a spoustu toho, co se přednáší na vysokých školách ekonomických. Podle toho, co experimenty ukazují, je základ současné ekonomie založen na falešném předpokladu toho, jaký je člověk. Člověk takový není.

A jaký tedy člověk je?

V žádném případě není ekonomicky racionální. To jsou představy odvozené z fyziky nebo z chemie, které člověka chápou zjednodušeně jako atom v ekonomické síti. Ale to je nonsens. Jsme složití. Naše rozhodování je poměrně komplikované. Jsme iracionální jedinci, hluboce citoví, magicky myslící. Sugestibilní. Skupinově kooperující, ovšem jen v malých skupinách do stovky, maximálně do sto padesáti lidí. Když je nás víc, máme problémy.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak

Poznámka: Na můj přípodotek k této úvaze si počkejte na Davida.