Láskyplně a pevně

rubrika: Pel-mel


K páteční pohodě zde nabízím sestřih z dalšího knižního rozhovoru Libuše Koubské s Františkem Koukolíkem, který se týká vývoje dětského mozku a toho, co se s ním děje před narozením a po něm - otázky a komentáře Libuše Koubské jsou jako obvykle proloženě:

Lucifer


permisivni-deti.jpgEvoluce dětského mozku je snad nejfantastičtější neurobiologické a psychosociální téma. Události, které se odehrají za dvě stě osmdesát dnů nitroděložního vývoje, jsou zajímavější než oněch, dejme tomu, sedmdesát roků, které člověka čeká potom. Jde o soubor kosmicky složitých dějů, kdy se v podstatě během šestnácti dnů položí základ nervové soustavy a do zbytku nitroděložního života se postaví lidský mozek, který má na sto miliard neuronů a trilion, nebo možná ještě o řád více synapsí, spojů mezi nervovými buňkami. Řada synapsí je kódovaná geneticky, to jest evolučně, zbytek je kódován interakcemi mozku s vnitřním i se zevním prostředím, to jest interakcemi s maminkou. Ještě nenarozené děti umějí rozeznat hlas své matky od hlasu jiných žen, poznají ho po porodu. Nenarozené děti si zapamatují jednoduchou melodii.

Maminka mi vyprávěla, že když se dozvěděla, že je gravidní, šla od svého lékaře z Vinohrad pěšky domů na Karlovo náměstí a celou cestu si zpívala. Mohl by to být pro mě šťastný vklad?

Na to, abyste rozlišila zpěv, jste byla ještě moc malinká. Ale ani o endorfinech, které zprostředkovávaly vaší mamince pocit štěstí, nevím, do jaké míry ovlivňují takhle nezralý mozek. Ovšem to, co říkávaly naše babičky, tedy, že těhotná ženská má být v klidu, stoprocentně platí. Protože stresovaná těhotná žena rovná se stresované dítě. Dá se to u nich poznat řadu týdnů po porodu. Těhotná žena má být v klidu, míru, jak se dnes říká - v pohodě. Jakmile není, je plod ohrožen.

Co se děje s dětským mozkem po narození?

U malých dětí se neuvěřitelně vyvíjejí poznávací funkce. Šestiměsíční děti dokážou rozlišit správné výsledky základních aritmetických operací od nesprávných. Bezpečně poznají, že jedna plus jedna nejsou tři a že dvě minus jedna nejsou dvě. Poznají, zdali počet úderů odpovídá počtu pohybů paličky při bubnování na bubínek. Dokonale vycítí náladu matky. Extrémně důležitý je pro ně pohled z očí do očí. Také dotyky, hlazení. V jednom experimentu byly mámy instruovány, aby udělaly kamenný obličej. Děti přitom velice zneklidněly, ale jakmile je mámy pohladily, zase se uklidnily.

Jak je to s pamětí malých dětí?

Její kapacita velmi rychle roste. Nejúžasnější je rozvoj řeči a jazyka. Do šesti měsíců jsou děti jazykovými univerzalisty, jsou-li zdravé, naučí se jakýkoliv jazyk na světě, zejména mluví-li jím máma. Potom se začnou stávat jazykovými specialisty, přestanou rozlišovat souhlásky v cizích jazycích a čím je jazyk vzdálenější, tím rozlišují hůře. Příklad: řada Japonců vůbec nerozlišuje hlásku er od el, naprostá většina Čechů vůbec neslyší souhlásky ve vietnamštině, kterých je řada desítek.

Co další lidská schopnost, empatie? Projevuje se také už od malička?

Už novorozenci se dokážou vcítit. Když se v porodnici rozkřičí jeden, spustí ostatní také. Poté se empatie rozvíjí do větší hloubky. Společně se sdílením směru pohledu. Kam se máma podívá, dítě se podívá taky.

Také se u malých dětí mluvívá o mentalizaci. Co to vlastně znamená?

To je vývoj na tři a půl až čtyři roky. Za tu dobu se u dětí vyvine schopnost uvědomit si to, že se dospělý člověk, který s nimi mluví, může mýlit. A že je možné podvádět. Je na to takový zajímavý test: na scéně jsou dvě loutky, jedna si hraje s míčem, pak ho dá do košíku a odejde. Jakmile zmizí, druhá loutka míček vezme a dá ho do krabičky. Pak se první loutka vrátí a otázka pro děti zní, kde bude míček hledat. Než je plně rozvinutá mentalizace, děti odpovědí to, co vědí samy, neboť dění na jevišti viděly. Řeknou, že ho bude hledat v krabičce. Zatímco děti starší odpovědí, že bude hledat míček tam, kam si ho původně dala. Tato odpověď se považuje za důkaz plně vyvinuté mentalizace a test plně odděleného jáství od druhé osoby. Další gigantický spurt nastává během adolescence.

Jaká jsou hlavní úskalí?

Zejména pedagogická a školní. Poměrně častým příznakem je disharmonický vývoj. V některých oblastech se tyto děti mohou vyvíjet rychleji a v jiných naopak pomaleji. Tyto poruchy jsou časté, většinou dobře zvládnutelné, když se včas poznají. Nejčastěji jde o dyslexii (porucha čtení), kolem šesti procent dětí má dysgrafii (porucha grafického projevu) a případně dyskalkulii (porucha počítání). Protože příroda má smysl pro černý humor, s radostí udělá dyskalkulické dítě rodičům matematikům. Dlužno říci, že to nemusí mít vůbec nic společného s inteligencí. Naopak tyhle děti mívají mnohdy inteligenci vysokou, ale stává se jim, že skončí ve vyrovnávacích třídách, dříve v pomocných školách. Zcela zbytečně, jen proto, že neuměly dát dohromady pár písmenek. Další velký problém představují děti s poruchou pozornosti a děti hyperaktivní. K jejich výchově je potřeba bezedné trpělivosti, protože zhruba polovička z nich si přenese tento handicapující syndrom do dospělosti. Zase nemusí, ale může být dotčena jejich inteligence.

Sem spadají také autistické děti?

To je něco úplně jiného. Naštěstí je vývojový autismus poměrně vzácný, nicméně velmi obtížně ovlivnitelný. Zvláštní je - nyní se debatuje, do jaké míry patří do spektra autistických poruch - takzvaný Aspergerův syndrom. Z lidí s tímto syndromem se pravděpodobně rekrutují nejlepší programátoři. Řada geniálních matematiků a filosofů mohla mít Aspergerův syndrom.

Když pohladíme dítě po hlavě, co všechno máme pod dlaní?

Půl miliardy let vývoje života a jeho mozku. Nebo dvě stě až čtyři sta tisíc let vývoje našeho vlastního druhu. Nebo čtyřicet až padesát tisíc let vývoje jazykového, kulturního, civilizačního. To všechno neseme v sobě a je to i v dětech. Do rodičovského i učitelského počínání se promítají dvě fundamentálně mylné představy. Jedna z nich má kořeny v psychoanalýze a druhá v behaviorismu. Pedagogickým výsledkem první je bezbřehá tolerance, permisivní výchova výsledkem druhé prušácká výchova. Oba dva modely jsou pochybné. V současné Americe i v západní Evropě se bohužel permisivní výchova stala normou. Děti se pak chovají zcela neúnosně.

Důsledkem permisivní výchovy ve stylu vše dovoleno je poměrně vysoká prevalence věčně nezralých individuí, která se trvale cítí být středem světa, vyžadují pozornost a nejsou schopni převzít zodpovědnost za sebe a za svoje činy. Nezralí, věční kluci a holky, ještě ve čtyřiceti letech sociálně zcela neodpovědní.

Jaká by teda měla být rozumná výchova?

Láskyplná a pevná. Chladná výchova, která kombinuje tvrdé trestání s absencí citu, je velmi nebezpečná. Studie jednoznačně prokazují, že výsledkem bývá autoritářská osobnost, která ostatními lidmi manipuluje. A k té pevnosti - i medvědi, vlci, šimpanzi a kočky naučí svá mláďata velmi rychle a velmi pevně tomu, co se nedělá. V jejich zájmu i v zájmu ostatních.

Do jaké míry může vést typ výchovy k psychickým nemocem?

Podle mého názoru může, je-li tam předpoklad "vhodného terénu". Má-li dítě nějakou genetickou predispozici, která, kdyby nenastal typ tvrdě trestající výchovy, nemusela vykvést. Jde o hru mezi geny, mozky a prostředím. Jeden starý výrok praví, že děti, zejména chlapci, bývají před soudem nejdřív jako svědci a o deset patnáct let později tam stojí jako pachatelé. Z jedné studie vyplynulo, že některé zneužívané děti, ne všechny, se stanou pachateli násilných trestných činů. A určili gen, který je k tomu predisponuje. Není-li dítě nositelem této alely, pak přesto, že bylo podrobeno tak děsivému tlaku jako je zneužívání, se stane násilníkem jen s nižší pravděpodobností.

Když se dítě nevydaří, mívají rodiče pocit viny, že selhali ve výchově. Také jejich okolí jim to vyčítá. Je to oprávněné nebo není?

Někdy ano, ale velmi často také ne. Protože si málo uvědomujeme, že základní rysy osobnosti, kterým se říká charakterové, jsou ze dvou třetin kódované geneticky. Jestli z člověka bude introvert, extrovert et cetera. Děti nám sice mohou být fyzicky velmi podobné, ale mohou nést nežádoucí geny po tetě z 13. století před naším letopočtem. Ty geny mají různé podoby, jimž se říká alely, ale nikdo neví, která z alel se odstěhuje do našeho milovaného potomka.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík - Všechno dopadne jinak


komentářů: 11         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

11
xxx (neregistrovaný) 26.03.2020, 14:36:58
A tak se, Marto, obohacujete navzájem!
Období, kdy dítě seznamujeme se "svým" světem, je nezapomenutelné. Netrvá dlouho, ale nástroj už od nás dostane!

10
Marta (neregistrovaný) 26.03.2020, 14:14:51
Sice několik let starý, ale pořád aktuální článek/rozhovor. Děkuji za něj. Po narození syna před dvěma lety jsem se začala o fyzický o psychický rozvoj dítěte velice zajímat. Aktuálně bojujeme se závislostí synka na televizi a tabletu. Děti obrazovky a hýbající se obrázky přirozeně přitahují a pokud jim chce rodič nastavit nějaká pravidla, musí v tom být důsledný i přes případný pláč dětí. Rodič ale nemůže dítěti jen tak vypnout televizi a myslet si, že to dítě pochopí a půjde si hrát s něčím jiným. Když je po pohádce, musí se dítě k nové hře nasměrovat. Nám doma fungují různé vzdělávací hračky https://www.bembo.cz/katalog/vzdelavaci-hracky/ do kterých patří i Montessori hračky, dřevěné hračky, puzzle, skládačky apod. U podobných hraček dokáže syn sedět dlouhé chvíle. Někdy mě překvapí dětská vynalézavost a umění nahlížet na problém z úplně jiné perspektivy. Jen pouhé sledování dítěte je opravdový zážitek.

Axina
9
Axina 20.01.2012, 16:41:05
[8] Moc krásný, EvoO...
Člověk často pochopí, co pro něj rodiče udělali, až když už jim to nemůže říct. Nezbývá, než tu lásku a péči předávat dál.

8
EvaO (neregistrovaný) 20.01.2012, 16:30:30
Bohužel my jsme vždycky ode zdi ke zdi. Jako by se ztrácelo reálné posouzení možností. Mamka byla učitelka, plně ti dávám za pravdu ohledně dětí, které běžnému tempu nemohou stačit. Taky mě vytáčí, když dnešní zmocněnkyně pro lidská práva uvažuje o zákazu fysického trestání dětí. Když jsem slyšela v TV, jak říkala, že je absurdní, aby dítě dostalo byť jen na zadek, šla jsem do kolen. Samozřejmě že fysické trestání dětí je široký pojem a hluboce odsuzuji vše, co překračuje rozumné meze. (To ani nikdy nepochopím, jak takové lidské hyeny mohou ubližovat bezbranným dětem). Ale plácnutí na zadek nebo něco v tom stylu podobného uznávají jako výchovný prostředek i odborné kapacity. Jak se správně říká- i trestat se musí s láskou. Taky je fakt, že s přibývajícím věkem dítěte účinnost toho plácnutí klesá a na takového dospívajícího se musí už jinak. je to hotová věda, ale pořád by měl být vodítkem přirozený instinkt a hlavně dobrý osobní příklad. I puberťák ze svých telecích let vyroste a teprve pak pochopí. Když jsem maturovala, měli jsme téma maturitní písemky z češtiny Můj vzor pro život. Náš češtinář (m.j.třídní) byl až dojat, protože já jsem si vybrala za svůj vzor moji mamku. Vždycky jsem remcala, že mám tu nejpřísnější, ale až v těchto mi bylo jasné, že to má svůj smysl a hlavně cíl. Proto jsem o ní jako poděkování napsala tu maturitní písemku. Byla jsem ráda, že jí to třídní umožnil přečíst. Ještě mnohokrát v životě se mi potvrdilo, jak byla mamka moudrá a prozíravá a jak mě dobře do toho života připravila. P.S.Měla jsem i hodného taťku, ale to nebyl pedagog. Měl ovšem jiné vlastnosti a přednosti, např.lásku k hudbě. Díky jim oběma...

Axina
7
Axina 20.01.2012, 16:13:04
A ještě jedna poznámka. Možná si to idealizuji, ale od shlédnutí filmu Rain Man mám (teoretickou) slabost pro autisty. Dojímá mne ta kombinace paměťové virtuozity a neschopnosti žít samostatně v reálném světě.

Axina
6
Axina 20.01.2012, 16:05:05
[5] EvoO, věř mi že mne napadlo totéž. Navíc mi připadá diskutabilní to, že dítě trpící dyslexií/dysgrafií apod. je údajně "nespravedlivě" přeřazeno do vyrovnávácí třídy. No, a kam jinam? Kvůli tomu snad ony vyrovnávací třídy byly zřízeny.
Nemám pedagogické vzdělání. Můžu se mýlit. Taky jsem nikdy neučila na základní škole. Ale pár let jsem při zaměstnání učila "na vedlejšák" matematiku na střední škole. Z vlastní zkušenosti vím, že je vysilující odpřednášet látku a současně udržet pozornost žáků a přiměřený klid v hodině. Neumím si představit, jak by učitelka na základní škole se mohla individuálně věnovat byť jen jednomu žáčkovi s disharmonickým vývojem. Natožpak kdyby se jí sešlo v jedné třídě takových žáků víc.

5
EvaO (neregistrovaný) 20.01.2012, 15:34:32
Výborné povídání. Jen škoda, že by se člověk nemohl ptát sám. Např. jak se pozná hyperaktivní dítě od dítěte rozjíveného,vychovávaného ve stylu "všechno je dovoleno". Mám takový případ ve známosti a matka toho dítěte, dnes už pětiletého, má stále jeden argument: "je hyperaktivní". Dcerka se narodila v 8 měs., zdali i tato skutečnost má nějaký vliv na hyperaktivitu. Otázek kolem dětí by bylo nepočítaně...

Axina
4
Axina 20.01.2012, 12:46:47
[3] Zřejmě máte na mysli pana prof. Zdeňka Matějčka. To byl světově uznávaný dětský psycholog. Na jaké jeho dílo nebo poznatky jste chtěl upozornit?

3 ...mozek...
otto (neregistrovaný) 20.01.2012, 10:00:48
....lidský mozek je nevyspytatelný natožto dětský...tudíš některé snahy rodičů a vychovatelů tak i tak přijdou vniveč...viz.doktor Matějíček...

Axina
2
Axina 20.01.2012, 08:47:13
Musela jsem se jít podívat na Wikipedii, co je to prevalence.

Prevalence = podíl počtu jedinců trpících danou nemocí a počtu všech jedinců ve sledované populaci. Je vztažena k určitému časovému okamžiku a obvykle se vyjadřuje v procentech.

Já bych to zjednodušila: Prevalence je pravděpodobnost, že jedinec v daném okamžiku (a ve sledované části populace) trpí danou nemocí.

Axina
1
Axina 20.01.2012, 08:33:18
Až příště pohladím nějaké dítě po hlavičce, bude v tom kromě citu i záblesk úcty k těm několika stům tisícům let vývoje našeho vlastního druhu Usmívající se
Jen si nejsem jista, zda budu více tolerantní k dítěti hyperaktivnímu, zejména bude-li ho doprovázet rodič, který již na jeho výchovu prakticky rezignoval...

«     1     »