Pokud se chyby v matrix (I, II) projevují přednostně anomáliemi přírodních sil (například gravitace), jež zvyšují naši schopnost vnímání (což nám teprve umožňuje zaregistrovat je), pak musí na tomto světě existovat místa, kde se tyto chyby v matrix vyskytují častěji než jinde. A taková místa skutečně existují. V předposlední části této kapitoly z knížky Chyby v matrix se tedy podívejme na dva pozoruhodné příběhy tohoto druhu.Lucifer
Vydejme se nejdříve k zřícenině hradu Schauenburg ve Schwarzwaldu, kam se jednoho letního dne vydali z vesnice Oberkirch Martina a Paul K. Vyrazili dosti pozdě, takže místo bylo už téměř liduprázdné, jenom číšník v restauraci, která se nachází těsně pod hradem, ještě uklízel zahradní nábytek; slunce se sklánělo nízko nad obzorem, pomalu se snášel soumrak. Co se dělo dál, to nám popíše sama Martina K.:Když jsme obešli ruinu hradu a udělali si názornou představu o jeho původní rozloze, posadili jsme se na nádvoří pod obrovitým stromem, abychom si krátce odpočinuli. Je odtud nádherný výhled na Oberkirch i celé okolí. Náhle jsem však pocítila obrovský chlad a cosi mi říkalo, že bych to místo měla co nejdříve opustit. Proto jsme se zvedli a chtěli jsme odtud co nejdříve odejít, což ale šlo jen úzkou chodbičkou. Když jsme jí procházeli, slyšela jsem naprosto zřetelně lidské hlasy, třebaže na hradě kromě nás dvou už nikdo další nebyl. Ty hlasy mluvily dialektem, jemuž jsem příliš dobře nerozuměla, ale jednu větu jsem zachytila přesně: "Luiso, podej mi stoličku!" Hlasy se nedaly lokalizovat, bylo to, jako by přicházely ze všech stran, a já jsem měla pocit, že došlo k jakémusi posunutí mého vnímání. Netýkalo se to však toho, co jsem viděla, nýbrž pouze hlasů, které jsem slyšela. Zvuky byly tlumené, vzdálené, jako by přicházely z daleké minulosti. Protože kromě nás se už v hradním areálu nikdo nenacházel, vyděsilo mě to a já utíkala k autu dole na parkovišti, co mi nohy stačily. Teprve při cestě domů jsem Paulovi vyprávěla o svém zážitku. Byla jsem naprosto zmatená. Ty hlasy zněly úplně tak, jako by tam ti lidé právě žili a hovořili spolu.Na rozdíl od již vylíčeného příběhu rodiny a hostů společně slavících adventní neděli došlo v tomto případě pouze k akustickému překrytí dvou realit. Návštěvnice ruiny slyšela lidské hlasy, nikoho neviděla; jako by ti, kdo spolu mluvili, stáli za zdí. To však nebylo možné, protože na hradě v té době už kromě nich nikdo další nebyl. Navíc bylo divné i to, že neznámé osoby hovořily jakýmsi středověkým dialektem. Později se ve vesnici Martina Paul od místních obyvatel dozvěděli, že na hradě skutečně kdysi bydlela jakási Luisa. Byla údajně vzdorovitá a neposlouchala otce, který ji proto dal zavřít do vězení. A to se údajně nacházelo v bezprostřední blízkosti průchodu, v němž Martina slyšela tajemné hlasy.Za dalším příběhem se musíme vypravit do jihovýchodního Polska. Tady, na úpatí Karpat a jen několik kilometrů od vojvodského města Rzeszówa, se nachází městečko Łańcut. Jeho největší turistickou atrakcí je barokní zámek. V roce 1972 ho navštívil novinář Kazimierz Bzowski se skupinkou turistů, kteří v zámeckém hotelu také přenocovali. Zatímco ostatní si v odpoledních hodinách prohlíželi zámecké komnaty, odebral se Bzowski v doprovodu jednoho přítele do knihovny, aby se blíže seznámil s jejím obsahem. Tato místnost je návštěvníkům ukazována pouze výjimečně.Knihovna byla v pozdním odpoledni nádherně prosvětlená paprsky slunce, které pomalu klesalo k obzoru. Jenom o několik hodin dřív tam filmový štáb natáčel scény pro jakýsi historický film, ale nyní bylo v místnosti ticho a prázdno, kromě Bzowského a jeho přítele zde nebyl nikdo další. Varšavský novinář líčí další průběh události takto:Pomalým krokem, ponořeni do myšlenek, jsme procházeli kolem regálů s knihami. V jednu chvíli jsme si ale všimli, že na pohovce sedí v pohodlné poloze atraktivní žena, oblečená do nádherných šatů slonovinové barvy. Byly to šaty po vzoru módy 18. století, s hlubokým výstřihem, který nám umožňoval náležitě ocenit tělesný půvab tajemné dámy. Žena byla ponořená do četby malé červené knížečky a vůbec nás nevnímala.Atmosféra v knihovně byla idylická a prodchnutá harmonií. Měli jsme za to, že se sem do ústranní odebrala některá z hereček, ještě oblečená do historického kostýmu, a četbou si vyplňuje přestávku v natáčení. Když jsem procházel kolem ní, vrhl jsem zběžný pohled na hřbet knihy, kterou četla. Rozeznal jsem pouze písmenka La Fonta..., napsaná zlatou, leč vybledlou barvou. Zbytek byl zakryt její rukou.Aha, prolétlo mi hlavou. Čte La Fontainovy bajky v originále. Rozhodl jsem se, že ji oslovím. Přišel jsem až těsně k ní, takže jsem zavadil o špičku jejího střevíce, lehce jsem se uklonil a řekl jsem: "Excusez nous, Madame." Na okamžik zvedla hlavu, trochu přitáhla nohy, abychom kolem ní mohli projít, podívala se na nás, usmála se a zašeptala: "Merci."Pak jsme knihovnu opustili. Ale dole v recepci jsme se zeptali, jaký film že se to tam vlastně natáčí, a dodali jsme, že jsme právě viděli jednu herečku v knihovně. Recepční zbledla, podívala se na nás, jako bychom byli nějaká strašidla, a pak zděšeně utekla. Její reakce byla natolik zvláštní, že nám to nedalo a pátrali jsme v té věci dál. Nakonec se ukázalo, že toho dne se natáčely pouze scény s mužskými protagonisty. Žádná herečka tam nebyla.Jsem si jist, že příhoda nějakým způsobem souvisí s energií onoho místa. Nevěřím, že jsme potkali nějakého "ducha". Předpokládám však, že v okamžiku slovního kontaktu s onou ženou jsme nebyli ve dvacátém století, nýbrž jsme se na krátký okamžik ocitli v době, kdy žila ona. Myslím si také, že jen díky svému zdvořilému a nenucenému vystupování jsem nebyli její realitou absorbováni, nýbrž naprosto v pořádku vráceni do současnosti.Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrixPoznámka: Oba příběhy jsou jistě velmi zajímavé, tajuplné a na něco podobného bych zde měl ještě jiný pohled: Readři a Sběrač rozptýlených informací.
03.02.2012, 00:20:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1