Jestřáb a kuřátka I

rubrika: Pel-mel


Posledního dne měsíce ledna jsem zde ocitoval esej Biologie a byrokracie od Stanislava Komárka ze zdroje, který představuje souborné vydání Komárkových esejů z let 1987-2010. Eseje jsou roztříděny do několika kategorií a týkají se živé přírody a vědy o ní, to jest biologie, života, osudu a postavení vědců, ochrany životního prostředí a rovněž literatury a některých cizích zemí. Pro dnešek jsem vybral esej z kategorie Literatura, která se zaobírá Jaroslavem Foglarem. Cituplní milovníci jeho literatury by ji snad ani neměli číst.

Lucifer


pod-junackou-vlajkou.jpgJeště než předám slovo Stanislavu Komárkovi, bych chtěl poznamenat, že mě někdy v dětství jeho knížky dost zaujaly. Nejvíc si vzpomínám na Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje a Chata v jezerní kotlině. Občas jsem s Rychlými šípy nahlížel do Stínadel, ale už mě to tolik nebralo, a jestli jsem četl ještě něco dalšího, tak si už na to nevzpomínám. Když jsem četl Komárkovu esej Jestřáb a kuřátka, narazil jsem na něco, co jsem tehdy při četbě Foglarových knížek tak nějak podvědomě cítil. Junáky jsem vcelku obdivoval, ale u některých pasáží se mě zmocňoval jakýsi neklid, jako bych se dotýkal něčeho, co mě sice jistým způsobem omámilo, ale někde v mém nitru se ozývalo, že to není zcela přirozené. Od doby, kdy jsem začal dospívat, jsem si už do ruky žádnou foglarovku nevzal. Ne proto, že bych k tomu cítil nějaký odpor, ale zkrátka proto, že mě to přestalo zcela zajímat. A ještě bych chtěl zdůraznit, že ani po přečtení tohoto eseje Foglara nijak neodsuzuji. Trochu jiný pohled na Foglara naleznete třeba na Wikipedii (Jaroslav Foglar). A teď už se podívejme, co o tom píše Stanislav Komárek:

Vkus dětí se od vkusu dospělých v některých aspektech pronikavě liší, takže máme někdy dojem, že dětská literatura je psána pro jinou kulturu, ne-li pro jiný živočišný druh. Rozdíl není nepodoben onomu mezi konzervami pro kočky a konzervami pro lidi, přičemž ty kočičí jsou pro své konzumenty zacíleně okořeněné, takže lidem nechutnají, ač zdraví škodlivé v nejmenším nejsou. Není nezajímavo se krátce zamyslet nad fenoménem Jaroslav Foglar, figurou, která je sice dnešním teenagerům většinou cizí a namnoze i k smíchu, ale generaci jejich otců, dědů a pradědů, kteří jim ještě jednotlivé svazky občas nabízejí, neobyčejně chytila za srdce. Dobrou otázkou je, proč k tomu vlastně došlo a co na Foglarových spisech tak uhrančivě působí. I jen povrchní znalci české literatury a stylistiky se shodnou na tom, že se jedná o spisy nevalné jazykové a stylistické úrovně, místy různě nedotažené a namnoze s nevěrohodnou fabulí, jak ostatně odpovídá autorovu nevalnému vzdělání (obchodní škola) a pohybu v myšlenkově nepodnětném prostředí teenagerovských klubů. Jejich kouzlo bude tedy v čemsi jiném.

Je dobře poznamenat, že Foglarovy knihy jako celek patří na kusy asi k nejprodávanější české beletrii všech dob a počet jejich odbytých exemplářů zřejmě převyšuje počet prodaných výtisků Babičky Boženy Němcové i Písma svatého dohromady. Pro zájemce o psychoanalýzu a jungovskou psychologii představují tyto knihy pravý poklad - podvědomí autora i národa jako celku je tu pěkně rozprostřeno jako na pitevní misce, radost pohledět (tímto Foglar trochu připomíná Karla Maye, ale to byl přece jen pisatel o třídu větší a kultivovanější). Foglarova jedinečnost spočívá zejména v tom, že si celý život zachoval myšlenkové pochody i duševní strukturu řekněme dvanáctiletého chlapce, zatímco na jiné rovině časem získal schopnost stát se alespoň podprůměrným pisatelem - větší dítě, byť sebegeniálnější, román nenapíše - je to schopnost, která má své maximum až kolem padesátého roku věku a autoři románů pod třicet patří spíše k výjimkám.

Tento zvláštní nesouběh umožnil Foglarovi vlomit se do srdcí tolika čtenářů, v zásadě servírováním holých archetypů v té formě, jak je prožívají pubescenti. Je dobře poznamenat, že tento fakt, který u některých dospěvších čtenářů vyvolává posvátné nadšení a frenetický obdiv, je sotva něčím hodným zvláštního obdivu. Takovéto "sjíždění" archetypálních obrazů v jejich nepokryté formě je sice záležitost společensky neškodná a uspokojující některé duševní potřeby lidu, ale sotva hodná zvláštního podivení a chvály - na jiné rovině fungují pornografické filmy zcela identicky, což nikterak nepopírá skutečnost, že láska a sex jsou mocnosti chápatelné za určitých okolností jako "božské". Uměním se tato schémata stávají až například v dramatu o Romeovi a Julii. Některé literatury, například čínská, pokládaly i příliš přímočarou dějovost za nekulturní a vkusu lůzy se podbízející.

Zamysleme se nad některými základními figurami, které Foglar používá. Zejména je to operování s kolektivismem, který je u pubertálních kluků čímsi běžným a vede k tvorbě rozmanitých part a band, které mohou svou strukturou zakládat tvorbu band dospěláckých (slova parta a partaj nejsou od téhož kořene nadarmo). Dvacátá a třicátá léta, období Foglarova mládí, jehož atmosféra i pozdější knihy už nikdy neopustila, byla v tomto směru v Evropě i ve světě mimořádně "plodným" obdobím. Rozmanité třídní a rasové boje, chicagští gangsteři a další neveselé dobové reálie nám ukazují zcela obdobný obraz jako svět Rychlonožků a Červenáčků. Čteme-li Orwellův Hold Katalánsku, najdeme zde zcela stejný typ podrazů jako ve Foglarových románech. "Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč, kdo proti nám, je lump a břídil..." zpívá ve svém Pochodu gestapáka Karel Kryl. Stejně jako z dětských band vzniklé mafie jihoitalského či bronxského typu, považující se s naprostou samozřejmostí za "čistou" či "čestnou" společnost, fungují i "dobří hoši" Foglarových knih ("Alvarez potřebuje jen silné a statečné!"). Kromě toho, že se k dobrému (čestnosti, věrnosti, odvaze atd.) deklarativně hlásí a poněkud více si myjí uši a nohy nežli jejich podlí protihráči, není mezi nimi a jejich protivníky co do metod jakéhokoli rozdílu.

Některé pasáže ze stínadelské trilogie šokujícím způsobem připomínají Koestlerovy vzpomínky na jeho činnost v rámci Kominterny. Rychlé šípy či Vláďova parta z Dobrodružství v Zemi nikoho provádějí neuvěřitelné indiskrece za hranici dobrého vkusu i drobnou kriminalitu typu vloupání do cizích kluboven jako naprostou samozřejmost v rámci služeb "dobré věci", tj. zejména vlastní kolektivní moci a ctižádosti. Tajné a výzvědné služby, jejichž předobrazem klukovské party se svými "krycími" jmény, schůzkami na opuštěných místech, mrtvými schránkami, přísahami věrnosti a stíháním "zrádců" nepochybně jsou, fungují podobně, snad jen s větším finančním nákladem a trochu krvavěji. Stejně jako agenti "dorostlí" neváhají Rychlé šípy obětovat svým mocenským aspiracím i život jiných, byť v tomto případě ne lidský, ale psa Bubliny. Stínadelská tajemství byla ostatně, až na jedno - plánek létajícího kola -, stejně banální a nicotná jako ta, jimiž operují tajné služby.

Nezdá se, že by Foglarovy romány nějak zvláště přispěly k výchově národa k "mravnosti a morálce". Zajisté obsahují velmi silnou deklarativní složku v tom smyslu, že motivují k touze "stát na té správné straně", na straně dobra a spravedlnosti (kdo by to ostatně nechtěl, i Eichmann byl přesvědčen o tomtéž a málokdo vstává ráno s cílem "co bych zas udělal dneska za svinstvo?"). Čte-li dospělý člověk preambuli k Hochům od Bobří řeky, stydne mu poněkud krev: "Haló, kamaráde, chceš vědět, co v tobě vězí? Chceš se přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo, či jenom obyčejný hoch, který nic nedokáže? ... Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen knihu přečíst, ale sám nic neprožije. Nedej si ujít příležitost!..." (Pro srovnání z téže éry: K. Teige, Intelektuálové a revoluce: Věda je buď progresivní, anebo není vědou, nýbrž pavědou a scholastickým katedrovým žvástem..., 1933.) Tak dnes začínají letáky agresivních sekt. Takto ostře nastavená hranice mezi "dobrem" a "zlem" se spolu s neúměrně vysoko ležící laťkou stává nutně pramenem pokrytectví, stejně tak jako v sektách. Proto také Foglarovy knihy popisují tolik švindlování a "zrady".

Protože svět lze pentlit jen do jisté míry, jsou temné stránky zcela kladných hrdinů sice do příběhů zakomponovány, ale zároveň jsou odděleny a jednají jako samostatné osoby na způsob jungovského stínu - Mirek Dušín má temného a zlého dvojníka Mirka Daneše, tajemná Zelená příšera se posléze ukáže být milovaným vůdcem Rikitanem atd. Poslední zmíněný moment navlas připomíná dobovou situaci, kdy OGPU (zkratka předchozího názvu NKVD - česky Lidového komisariátu vnitřních záležitostí - v letech 1923-1934) vyráběla drtivou většinu "důkazů" o protisovětských rejdech ve své režii. Jak je krásné žít v době, kdy se postupně prosazuje mínění, že zradit se můžeme v podstatě jenom sami. Losnu, nebo Mažňáka? Celý vontský svět (a svět Foglarových hrdinů vůbec) je naplněn neuvěřitelným množstvím byrokratických úkonů, psaní zápisů a oběžníků, Velký Vont i Mirek Dušín se prohrabují stohy písemností a první jmenovaný všechny své poddané ani nezná osobně a vládne jim směsí charismatičnosti a holé administrativy (ve skutečnosti by větší děti, ponechány sobě samým, samozřejmě nevytvořily takovou veleříši, ale cosi ve stylu Pána much). Připomíná to organizačně-byrokratický aspekt všech těch Pavků Korčaginů, vylučování zrádců a nehodných z řad komsomolců a jiné noční můry naší někdejší povinné školní četby.

Zdroj: Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech


komentářů: 30         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

30
Josef Pavel (neregistrovaný) 03.04.2017, 13:13:26
Jakkoli rád mám knihy Jaroslava Foglara (první sešitové vydání Rychlých šípů mi koupil strýček v létě roku 1968...), stejně tak cítím potřebu auru kolem něj vzniklou jaksi demýtizovat. Ač mi to neleze z huby rádo, byl to nejspíš homosexuální pedofil, který se však – jsa ze "staré" školy – nikdy na nikom ničeho nedopustil, jen projektoval ty dvanáctileté chlapce do svých masturbačních vizí ve stanu po večerce, toť vše.
Vždyť mu ani není co odpouštět, jen sebrat odvahu a podívat se pravdě do očí...

Axina
29
Axina 11.02.2012, 20:25:25
[28] Bravo, vero! Už není, co dodat Usmívající se Snad jen, že na každý další výtisk ABC jsem se neuvěřitelně těšila. Sice jsem nebyla v žádném klubu, ale časopis to byl skvělý. Hltala jsem kreslené seriály, lepila papírové modely, vystřihovala kartičky.
Těch kartiček (tvořily zadní stranu časopisu) jsem měla nakonec několik set. Přinesla jsem je jednou ukázat do školy a učitelka přírodopisu je ze mne "vydyndala". Abych byla upřímná - ani se nemusila moc snažit. Tehdy byla vůči učitelům mnohem větší úcta, než dnes. Prostě projevila přání a to stačilo.

28
vera (neregistrovaný) 11.02.2012, 19:47:35
[27] domluvme se tak, že skaut bylo něco jiného, a k činnosti podle foglarovek si uvedeme něco co skutečně existovalo : http://www.bohousek.cz/clanek-2010090019-neuveritelnych-50-let-klubu-abc.html Usmívající se To nadšení kluků bylo sakra živé, dodnes na to existují památky. Na ten strašlivý organizačně-byrokratický aparát časopisu ABC Usmívající se

27
Honza (neregistrovaný) 10.02.2012, 10:54:15
domluvme se tak, že Foglarovky mají prostoduché náměty a slabé literární zpracování, postavy jsou neživé ... přesto mohou mnohé bavit .... já četl ve 12 letech nejraději Haška .... a ve skautu, kam jsem chodil, jsme podobné kraviny, jako píše Foglar nedělali a neprožívali ... Foglar je hra na život, ten tak ale nevypadá ...

Axina
26
Axina 09.02.2012, 19:22:34
[25] Od těch dob, co mi vstoupil do života Neviditelný čert, tak už jsem musela vydýchat leccos. Začínám mít praxi Mrkající

Lucifer
25
Lucifer 09.02.2012, 19:17:27
[24] Jací jestřábi? Foglarovky jsou zde jak Komárkem, tak mými přípodotky rozebrány velmi cituplně a s laskavým pochopením. Jsem zvědavej, jak vydejcháš zítřejší závěr ]Mrkající

Axina
24
Axina 09.02.2012, 19:09:27
Tak mám dojem, že by kuřata měla jít z cesty, protože je tady nějak moc jestřábů Usmívající se)

Lucifer
23
Lucifer 09.02.2012, 18:51:10
Mimochodem, vero, počkejte se svými závěry až na druhou zítřejší část.

Lucifer
22
Lucifer 09.02.2012, 18:48:53
[20] Kde se tam píše, že kolektivismus je vynález novodobý? Je to právě naopak a zítra to ještě bude zdůrazněno

[21] Komárek nikoho nemlátí a několikrát zdůrazňuje, že chlapcům jeho knížky nebere (viz hlavně zítra). Pouze se nad tímto druhem beletrie pozastavil a došel k závěrům, které se podobají tomu, co už jsem intuitivně tušil v době, kdy jsem foglarovky četl.

21
vera (neregistrovaný) 09.02.2012, 18:38:28
Ještě k cenzorovi - z historie víme, že je to tupý úředník, vhodný jen k vykonávání příkazů. To se musím panu Komárkovi omluvit - on je tvůrčí. On by mohl být tím kdo příkazy vydává Usmívající se -ale sorry, to je jen můj esej Usmívající se. Ne, vážně mi to připomíná něco jako vrtěti psem - něco držím v ruce, a teď budu tak dlouho mlátit tím psem o zem, až bude tvárný. Krčím rameny - takhle by mohl být zpracován také Medvídek Pú, například...

20
vera (neregistrovaný) 09.02.2012, 18:33:56
Řekla jsem, že má schopnost vidět to špatné, a použila jsem dokonce hned jeden příklad. Mohlo by jich být víc, například se mi nelíbí už premisa že kolektivismus je vynález novodobý - možná ono slovo, ale spojování lidí do tlup je věc sociologicky pravěká. Proč vy se držíte jednoho slova, aniž byste vnímal co jsem skutečně řekla.

Axina
19
Axina 09.02.2012, 12:55:16
[18] Nestraš Usmívající se

Lucifer
18
Lucifer 09.02.2012, 12:52:23
[17] Zítra to bude ještě horší ]Smějící seDD

Axina
17
Axina 09.02.2012, 12:50:54
[16] Tví Pražané, chci říct tví čtenáři ti rozumí! Mrkající

Lucifer
16
Lucifer 09.02.2012, 12:46:00
[13] Ne autora padat, ale napadat ]Mrkající

«     1    2   »