Jestřáb a kuřátka II

rubrika: Pel-mel


Foglarovy knihy se také snaží nahradit něco, co v naší kultuře bytostně chybí, a to jsou iniciační obřady, kdy se dorůstající chlapci a dívky (odděleně) dovídali, jak je to vlastně se světem, jaká vyprávění o tom kmenová tradice zanechala a že není tak jednoduše černobílý, jak se jim jako dětem jevil, přičemž "dobré" a "zlé" je ve svých kořenech jaksi propleteno a nepovstalo nějakou trapnou náhodou, nýbrž ke světu bytostně patří.

Lucifer


hosi-od-bobri-reky.jpgS iniciačními obřady byly spojovány i různé ceremonie, zkoušky odvahy či síly, ale také trpělivosti. Naše společnost žádný takový rituál k dospělosti nemá. Není jim pochopitelně předání občanského průkazu, ale i jiné náhražky, které některé aspekty iniciačních obřadů vzdáleně stimulují (maturita či promoce, první sexuální či drogový zážitek, koupě motorky či auta, první daleká cesta atd.), jej plně nenahrazují. Proč taky, když většina občanů zůstává přerostlými dětmi, zdvíhající k státu-rodiči své namnoze už vrásčité ručky kdykoliv, kdy jsou konfrontováni s něčím nezvyklým.

Foglarovy spisy a skauting obecně se snaží tuto zející mezeru něčím zaplnit. Vzhledem k tomu, jak se liší naše společnost od lovecko-sběračské, má se výsledek k autentické iniciaci zhruba stejně jako lov bobříků papírových k lovu skutečných. Je pravda, že směs samoúčelného hraní a polovojenského drilu může nějakým způsobem neškodně a na čerstvém vzduchu zaplnit čas mezi batolením a nástupem do zaměstnání a řadě lidí to asi vyhovuje. Některé lidi víc baví třeba neorganizovaně sledovat mravence na okraji lesa nežli skákat podle pískotu píšťalky, bodovat pořádek ve stanech a na povel vstávat a lehat (třeba autora eseje a mě).

Dalším nikoli nedůležitým důvodem velké obliby Foglarových knih je pojednání v naší kultuře v podstatě tabuizovaného tématu citových (a v zásadě parasexuálních) vazeb dospívajících chlapců mezi sebou navzájem i vůči svým dorostlým mužským vzorům. Jedná se o věc evolučně velmi starou a zejména v tradičních společnostech zcela smysluplnou. Citové provázání s dalšími spoluúčastníky iniciačních obřadů umožňovalo v budoucnosti mnohem větší a bezprostřednější angažmá při kolektivních lovech i válčení - když se mamut chystá rozdupat našeho druha z mládí, nemůže nás to nechat ani vteřinu emočně chladnými. Rovněž učební proces o přejímání dovedností probíhá rychleji od těch, pro které máme mimoracionální sympatie. Zatímco řekněme starořecká společnost se svým společenským životem, pedagogikou i klepy točila kolem tohoto tématu jakožto centrálního, jeho potlačování na vědomé úrovni vede k nadšené oblibě knih Foglarova typu. Ty sice meziklukovské lásky pojednávají poměrně otevřeně, ale jaksi pod slupkou, a zlehka lechtají limbický systém početného čtenářstva, které může setrvat v pocitu, že se ho to vlastně netýká.

Člověk nemusí být právě Freudovým pohrobkem, aby si celou situaci jasně uvědomil. Několik ukázek:
"Vyběhli z vody a jejich mokrá těla se leskla ve slunci jako sochy z bronzu. Vláďa si s pocitem krajní pýchy uvědomil, že je mnohem opálenější než Vincek... Zmlkli, rychle si natáhli trenýrky a naslouchali." (Dobrodružství v zemi nikoho);
"Velebné tóny písně se nesou tmou a Joska svou chvějící se rukou hledá ruku Mirka a pevně ji tiskne. A Mirek ten stisk opětuje silně a dlouze." (Devadesátka pokračuje).
Mnoho místa je v poslední jmenované knize věnováno i žárlivosti zmíněného Mirka, jemuž "jeho" Jirka začne nakonec s právě zmíněným Joskou "zahýbat" a odmítá s ním spát ve stanu, jak se od něho očekává. Dívky se ostatně v myslích hrdinů i v románech samých téměř nevyskytují.

V kultivovanější formě lze v oblasti ""vysoké" literatury podobnou tématiku najít třeba ve Zmatcích chovance Törlese od Roberta Musila. Některé scény naopak působí poněkud sadomasochistně, například moment, kdy se v Hoších od Bobří řeky chystá Royův zasvěcovatel Svištící šíp na zkoušku pálit svého adepta rozžhaveným pohrabáčem, byť to nakonec neudělá (pubertální mysl je podstatně drsnější než dospělácká, obliba šikany na vojně se jistě nebere z ničeho a římské "hry" v cirku by se podnes těšily v jistém věku oblibě).

Není však třeba triviální literaturu a kýč jakýmkoli způsobem omezovat nebo zpochybňovat jejich právo na existenci. Kdyby pánbůh kýč nechtěl, zajisté by mu nedal vzniknout. Karel Čapek velmi přesvědčivě dokládá význam tzv. románů pro služky (Foglar představuje cosi jako romány pro budoucí sluhy), když znavená, leč spokojená Mařka odkládá k ránu román, poznovu upevněna ve víře ve smysluplnost a řád všehomíra. Foglarovy spisy je třeba dospívajícím chlapcům stejně shovívavě tolerovat jako třeba autosexuální radovánky či sbírání pokémonů. Je dobře si uvědomit, že dětství je čímsi zcela specifickým, byť kromě rozzářenosti, bezprostřednosti a otevřenosti má i své schematismy, zákeřnost a krutost.

Staří národové soudili, že nejhorší dětskou nemocí je dětství samo. Cosi na tom je. Snad proto se na něj tak často vzpomíná, podobně jako frontoví vojáci do omrzení probírají bitvy, které živi přestáli. Staré tibetské úsloví praví, že psí zub, jsa uctíván, dostává svatozář. To je pochopitelně pravda, a o některých spisovatelích to platí obzvláště. I přes všechno nadšení z postmoderny je však při projednávání dědictví obtížno potlačit zklamání, je-li v pancéřové pokladně namísto očekávaných drahokamů jen několik víceméně kompletních psích chrupů.

Zdroj: Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech

Poznámky:

bratrstvo-kocici-pracky.jpgKdo se cítí být četbou tohoto eseje silně znechucen, tomu soucitně nabízím povídání o knize jednoho Foglarova nadšence, které se objevilo na Neviditelném psovi loni v létě: KNIHA: Mýtus zvaný Stínadla.

A já se ještě vrátím ke Stínadlům. Pokud si dobře vzpomínám, tak v tomto ponurém městském zákoutí se nevyskytovala žádná děvčata a kromě starého Mažňáka, pro něhož, svého zámečnického mistra, Jan Tleskač ve svém deníku používá nick Em, žádný dospělý jedinec. Hemží se to tam jenom dětskými Vonty, mezi něž se pletou stejně staří členové Rychlých šípů a tuším, že se tam ještě někde motá Bratrstvo kočičí pracky jako odsouzeníhodná partička vyvrhelů lidské pospolitosti. Na Bratrstvu kočičí pracky mě nejvíc zujal jejich šéf pod krycím jménem Dlouhé Bidlo, který byl o dvě hlavy vyšší než ostatní a nosil silné brýle, hnědé sako a pumpky - zkrátka a dobře inťouš jako vyšitý ];-)

Mnohem kultivovaněji na mě zapůsobily romány J. M. Trosky, které jsem krátce před dospíváním také hltal, a nejvíce z nich trilogie o novodobém Kapitánu Nemovi a kosmický výpravný Zápas s nebem, v němž se zaskvěli potomci hrdinů Nemovy trilogie. Tuším, že ani zde jsem skoro na žádnou ženu nenarazil, ale namísto Vontů se to tam hemžilo zástupy mimozemšťanů z naší sluneční soustavy, z nichž mi v hlavě především utkvěl bývalý král Merkuru Gabriel, protože měl křídla - tedy alespoň tak si to pamatuji.

Ale teď vážně: J. M. Trosku rozhodně nechci k Jaroslavu Foglarovi přirovnávat. V jeho románech šlo o něco jiného a parasexuální vazby se v něm zjevně nijak neprojevovaly. Co však jejich dílka spojuje, je to, že Troskovy sci-fi vize působí stejně naivně jako chlapecké vize od Foglara, a že tam tak nějak chybí ženský fenomén. Nevinný


komentářů: 7         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

7
vera (neregistrovaný) 11.02.2012, 20:08:21
Axino, nehodí - když je holka ve střelbě lepší než kluk, nedělá to v životě dobrotu Usmívající seNaši nás drželi dost tvrdě, takže umím taky vzít sekyrku do ruky a tak, ale pořádně koketovat, to jsem nikdy nezvládla Smějící se

6
EvaO (neregistrovaný) 11.02.2012, 17:53:56
Foglarovky mě nikdy nelákaly. Možná proto, že se stále vychvalovalo, jak jsou skvělé. Navíc si myslím, že když už, tak to bylo spíš pro kluky a jakoby to patřilo k době, do které byly situovány. Verneovky už byly jiné počtení. Dlouho jsem se bránila Babičce od B.Němcové, neb to byla povinná četba. Až jednou jsem se přemohla a zjistila jsem, že to vůbec špatná knížka není. Dnes mi ji z CD čte Libuška Šafránková na usnutí. A čte tak dobře, že se nikdy nemůžu v bdělém stavu doslechnout, jak to s tou Viktorkou dopadlo ... (Samozřejmě to znám z knížky i z filmových podob Babičky).

Axina
5
Axina 10.02.2012, 17:51:24
[4] Pane jo, tak ta malorážka, to je výkon! Hodí se to nějak v dospělosti, myslím kromě sportovní střelby? Napadla mne třeba myslivost. Mimochodem - to byl taky můj sen. Zatímco městské kluky prý láká kariéra popeláře Usmívající se tak já chtěla být řidič(ka) autobusu! A kdyby to nevyšlo, tak hajný. Žádná hajná. Ta doma vaří a pořád čeká na muže. Hajný má flintu a lovckého psa a chodí na obhlídku revíru. Měla jsem to promyšlené do takových detailů, jako že je třeba pořídit kromě norníka (toho jsme měli) také ohaře nebo irského setra! Taky mne těší Usmívající se

4
vera (neregistrovaný) 10.02.2012, 17:40:32
Jak to tak vypadá, Axino, známe klučičí svět líp než páni kluci sami Smějící se Těší mě a díky Usmívající se, prožívala jsem totéž, jenom do seznamu bych přidala Dva roky prázdnin, a místo luku jsem obstojně zvládla malorážku, okresní kolo Usmívající se

Axina
3
Axina 10.02.2012, 13:24:42
Vzpomněla jsem si na drobné příhody z dětství. U nás na vesnici byla klučičí parta, ale do té by mne jako holku nevzali. Ani jsem se o to nepokoušela. Holčičí parta zase strašně nudila mne. Samé prkotiny, s tebou mluvím, s tebou nemluvím... A když budeš mluvit s tou, co s ní nemluvím, tak s tebou taky nebudu mluvit... Usmívající se Děs! Takže jsem trávila volný čas většinou sama. Četla jsem Rychlé šípy, Kapitána Nema, Tajuplný ostrov, Vinnetoua a taky již zmíněnou Záhadu hlavolamu. Běhala jsem po zahradě se psem, tepláky a tričko a kolem pasu švihadlo. Omotané tak šikovně, že madla švihadla představovala kolty zavěšené proklatě nízko Usmívající se Otec časem nevydržel můj trvalý nápor a vytvořil mi terč ze starého pytle naplněného senem. A luk. Přesněji 2 luky se šípy. Tím mým nešlo nic trefit. Tím jeho (na který jsem nesměla sáhnout), naopak by šlo docela dobře trefit slepici nebo třeba i kočku. Táta se samozřejmě držel zpátky a jenom předváděl své většinou zdařilé střílení šípem na terč.
Byly to moc hezké časy. Jenom si toho člověk nějak nebyl v té době plně vědom... Usmívající se

2
vera (neregistrovaný) 10.02.2012, 13:10:33
Já nevím, asi to bude zase špatně, ale vy si chlapi nepamatujete klučičí party, kamarádství na život a na smrt, knoflíkovou válku, bratrství zpečetěné krví? Jak do takové party vstoupila holka (třeba i jen v myšlenkách), parta se rozpadla...proto se jim pan Foglar vyhnul, protože by se mu rozpadla chatrná stavba díla. No a třeba tenhle pohled mi v eseji chybí. Už proto jsem s ní nespokojojená Usmívající se

Lucifer
1
Lucifer 10.02.2012, 00:33:31
K tomuto závěru na foglarovky bych chtěl připodotknout něco tak trochu mimo tuto mísu. Vlastně se budu opakovat. Tudíž: Na Neviditelném čertovi je každá polemika vítána, co však zde vítáno není, jsou nesmyslné osobní útoky.

Dobrou noc a ještě lepší ráno

http://lucifer.bloguje.cz/img/neviditelny_certik.gif

«     1     »