Opice

rubrika: Pel-mel


Naposledy jsme tady z dílny Johna Lloyda a Johna Mitchinsona měli něco o lidoopím vyprávěči. Pojďme tedy přímo ke zdroji a podívejme se na opice. Na úvod si však dáme kviz. Otázka zní: Co se o žádném druhu opic nedá říci? Z následujících možností je jenom jedna správná:

a) Mají policejní sbor
b) Umí si dopředu naplánovat, ze kterého stromu utrhnou fíky
c) Jsou to většinou společenští pijáci
d) Umí být dobrými domácími mazlíčky
e) Samice vybírají ze srsti dominantního samce parazity a lupy, aby se mu vlichotily
f) Jeden druh opic vypadá jako Angličan
g) Samci jsou ochotni zaplatit za fotku vysoce postavené samice

Lucifer


monkey.jpgSprávná odpověď je d), alespoň jsem to našel někde na internetu, ale neručím za to.

Každý, kdo vzal někdy děti do zoo, ví, že opice jsou jako magnet. Výběh opic je jako film pro dospívající mládež: mírně naturalistické scény s více či méně sexuálním obsahem. Děti opice milují, protože k nim cítí přímou vazbu - a právem: jen primáti jsou naši bližší příbuzní. Ti všude na světě žijí ve velkých skupinách. Díky relativně velkému mozku a inteligenci, jež prokazují, se dokázali vypořádat se složitými vztahy, které jsou třeba k funkčnímu společenskému uspořádání. Čím více se dozvídáme o společenstvích primátů, tím více vidíme, jak jsou nám podobní.

Sedmiletého chlapce jistě potěší, když zjistí, že mezi guerézami angolskými (Colobus angolensis) se krknutí považuje za přátelský pozdrav (tak jako většina opic se tyto guerézy živí listím, takže neustále říhají). A stejně tak velmi rozšířené vískání srsti jako způsob, jak se vlichotit dominantnímu samci, nepostrádá jistou školáckou logiku, ačkoli většina dětí by se rozhodně nesnížila k tomu, aby postrachu třídy vybírala parazity a lupy.

Ale také pro dospělejší chování nacházíme analogii u opic. Opice plánují dopředu: například mangabej šedolící (Lophocebus albigena) se rozhoduje podle počasí - pamatuje si polohu stromu se zvlášť chutnými fíky a čeká, až vysvitne slunce, a pak se pro ně vypraví. Kočkodan obecný (Chlorocebus aethiops) projevuje náklonnost k alkoholu, až neuvěřitelně lidskou. Na karibském ostrově St. Kitts se kočkodani naučili poflakovat kolem barů a dopíjet koktejly, které tam lidé nechají. Většinou jsou to společenští pijáci, kteří vypijí přibližně stejně jako ostatní. Nejradši mají alkohol smíchaný s ovocným džusem a nikdy nepijí před obědem. Jiní odmítají pít úplně, ale 5% jsou skuteční opilci, kteří vypijí co nejvíce tvrdého alkoholu, nadělají soustu rámusu, poperou se a nakonec padnou.

Opilství není jediná neřest, kterou máme s opicemi společnou. Pokus s makaky rhesus (Macaca mulatta) prokázal, že makakové jsou ochotni "zaplatit", aby se mohli podívat na fotku obličeje nebo zadku vysoce postavených samic tím, že se vzdají své obvyklé odměny - sklenice višňového džusu. S fotkami níže postavených samic museli badatelé naopak makaky uplácet ještě větší sklenicí džusu, aby jim vůbec věnovali pozornost. Některé druhy dokonce vzaly zákon do vlastních rukou. Makakové vepří (Macaca nemestrina) si "volí" vůdčí jedince, kteří rozhánějí rvačky a udržují pořádek. Jejich vůdci tento "záložní sbor" málokdy potřebují, ale když jsou opičí policisté z tlupy odstraněni, rychle se začnou tvořit mocenské kliky a rozpadne se soudržnost společenství.

640px-male_uakari.jpgPřes všechny podobnosti je mezi lidmi a opicemi stále propast, kterou může zaplnit jen naše fantazie. Makakové, ačkoli jsou chytří a poznají, že je napodobujeme, nedokáží se posunout dopředu a naopak napodobit nás. Přesto k opicím cítíme silnou náklonnost, jež má možná hluboké kořeny. Tým kanadských badatelů nedávno zjistil, že novorozené dítě do věku tří měsíců reaguje stejně pozitivně na volání makaka jako na lidskou řeč.

A ještě perlička na závěr: Uakari šarlatolící (Cacajao calvus) je nejpodivuhodnější ze všech jihoamerických primátů. Žije v brazilských deštných pralesích, kde si pro svou holou, jasně červenou tvář a uši podobné lidským od domorodců vysloužil přezdívku "Angličan".

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech


komentářů: 2         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2
EvaO (neregistrovaný) 11.02.2012, 16:41:59
Moc milé téma. Příroda je vždycky zdrojem informací a myslím, že zdrojem nevyčerpatelným. Fakt je, že dokumentární filmy zejména popisující faunu této planety jsou ve své většině natočeny úchvatně a vždycky stojí za to je shlédnout. Pamatuju si, že před jistým časem šel v TV dokument o životě různých druhů opic, m.j.i šimpanzů. Z něj vyplynuly málo známé skutečnosti, např. i to, jak umí být šimpanz zlý a agresivní. Krásné dokumenty ze života zvířat jsou i v cyklu Zázračná planeta (ČT 2-pátek-20 hod.). Obdivuju tvůrce těchto dokumentů, jejich vynalézavost a trpělivost, s jakými dosáhnou nevídané autentické záběry.

Axina
1
Axina 11.02.2012, 08:23:28
Přírodopis (stejně jako dějepis) mne v mládí bohužel nijak "nebral". Šla jsem hlavně za matematikou, trochu i za fyzikou. Takže mám mezery ve vzdělání, které doháním nákupem knih s charakterem encyklopedií - Svět zvířat, Toulky českou minulostí.
Ovšem dokážu zpaměti vyjmenovat hned několik druhů opic: Makak, malpa, orangutan, duran, kočkodan, gorila, kosman.
A to všechno díky milované trilogii Františka Flosse "Lovci orchidejí".

«     1     »