Neviditelný čert

V předchozích částech této kapitoly z knížky Chyby v matrix (I, II, III) jsme se seznámili jen s příběhy, jež se odehrály na konkrétním místě, zcela spontánně a pouze jednou, tedy výjimečně. Avšak i v nich nacházíme náznaky toho, že podobné události mohou být vyvolány určitými vnějšími okolnosti. V poslední části se podíváme na dvě místa, kde k časoprostorovému přesunu vědomí dochází opakovaně.

Lucifer

Prvním místem je nenápadná ulice v jihozápadní části Berlína - Orleansstrasse. Slepá ulička, v níž se nachází jen několik domů na jedné straně a park na druhé. Je to malebné a a poněkud nostalgicky působící místo s původní zástavbou ve stylu, jakým se kdysi stavěly budovy na předměstí. Každopádně se však vyplatí zastavit na kraji parku a prohlížet si naproti stojící domy. Může se vám totiž stát, že obraz se náhle změní! Najednou pár domů zmizí a ulice získá tu podobu, kterou měla kdysi dávno, když se tu teprve začalo stavět. Mezi jednotlivými budovami se objeví mezery, které tam dnes již nejsou. Jde o obrazy minulosti, archivované nějakým tajuplným způsobem, který umožňuje jejich občasnou "prezentaci"? Některým svědkům se však ulička manifestovala docela jiným způsobem, vypadala velmi moderně a v řadě domů se vyjímala nová restaurace, která tady nikdy v minulosti nebyla a není tu ani dnes. Jak si to máme vysvětlit? Jde snad o projekci z budoucnosti? Nebo z paralelní reality?

Zajímavý je začátek, tedy okamžik, kdy dochází k proměně vnímání. Svědkové shodně vypovídají, že je charakterizován úplným tichem a vnitřním zklidněním. Člověk má náhle pocit, jako by byl na celém světě úplně sám. Je sice pravda, že Orleansstrasse je klidná ulice, jíž se typický hluk velkoměstského provozu vyhýbá, avšak toto ticho je jiné, jakoby neskutečné. Kdo jím je obklopen, neslyší už ani zpěv ptáčků v parku, kteří tam jinak štěbetají celý den, ani křik hrajících si dětí, ani štěkot psů. Zavládne absolutní ticho. Když se změněný obraz zaostří, dotyčný člověk si uvykne na novou situaci a začne si pozorně prohlížet detaily nové reality, náhle ho přepadne vnitřní neklid. A v tu chvíli obraz zmizí a dotyčný se opět nachází ve svém světě.

Vypadá to, jako bychom v sobě měli zabudovaný mechanismus, který reaguje na chyby v matrix (jimiž prozrazuje svoji existenci) nejistotou a neklidem. Jedná se o zážitek, v jehož důsledku se boří naše realita a ztrácíme půdu pod nohama! Když někdo takovou chybu objeví, jakoby to matrix zaregistroval a rychle zjednal nápravu.

Takových míst, kde se občas kulisa nějaké jiné reality manifestuje, je na světě celá řada. Pro většinu těchto fenoménů existuje přirozené vysvětlení, mají čistě fyzikální příčinu. Za určitých povětrnostních podmínek (teplota a vlhkost vzduchu) funguje atmosféra jako obrovské duté (konkávní) zrcadlo a promítá obraz určité krajiny nebo města na nějaké vzdálené místo. V pouštních oblastech je tento jev známý pod označením fata morgana. Tento fenomén se však nevyskytuje pouze v horkých a suchých krajích. Dochází k němu, byť jen velmi vzácně, i v úplně opačných podmínkách, například na věčném ledu Arktidy. Nicméně v případě takzvaného Silent City na Aljašce je přinejmenším diskutabilní, jestli zde skutečně docházelo k "zrcadlení vzduchu", nebo se tady manifestoval obraz z jiné, paralelní reality.

Již od konce 19. století přinášeli indiáni i bílí osadníci zprávy o tom, že v oblasti ledovce Muir se pravidelně objevuje stále stejný obraz - majestátní kulisa velkoměsta s domy, parky, kostely a podobně. Docházelo k tomu pravidelně každý rok, obraz se manifestoval vždy během krátkého arktického léta, zpravidla mezi 20. červnem a 10. červencem.

Podivuhodný úkaz pozoroval rovněž zlatokop a dobrodruh Richard G. Willoughby, po němž je dnes pojmenován jeden ostrov o břehů Aljašky. Když o tom však vyprávěl lidem v Juneau, tehdejším zlatokopeckém městečku a dnešním hlavním městě unijního státu Aljaška, všichni se mu vysmáli. To Willoughbyho naštvalo tak, že si pořídil starší fotoaparát a koupil i několik fotografických desek a následujícího léta se opět vydal k ledovci Muir. V roce 1855 se mu skutečně podařilo pořídit snímek, který je sice nekvalitní (špatně zaostřený a málo osvětlený), nicméně jednoznačně ukazuje panoráma velkoměsta; obraz vypadá, jako by byl pořízen z kopce nad městem. Od té doby se už Willoughbymu nikdo nesmál, dodnes však není jasné, co fotografie vlastně představuje. Vysvětlení, že by mohlo jít o docela obyčejné "zrcadlení vzduchu", je neuspokojivé už z toho důvodu, že v roce 1885 se na Aljašce žádné město této velikosti nenacházelo. I Juneau byla jen malá ospalá díra.

Celá záležitost pronikla do amerického tisku a rozproudila se debata o tom, jaké město je na Willoughbyho snímku vlastně zvěčněno. Jeden novinář ze San Francisca ujišťoval, že jde o Bristol. Jenže Bristol se nachází v Anglii a je přinejmenším pochybné, jestli může docházet k "zrcadlení vzduchu" i na tak velkou vzdálenost. Nehledě na to, že Willoughby pořídil snímek v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy v Bristolu byla hluboká noc.

A je tu ještě jeden záhadný detail - od roku 1901 už Silent City nikdo nespatřil. Nebylo tedy možné prozkoumat tento pozoruhodný jev pomocí moderních vědeckých metod. Poslední zdokumentovaná zpráva pochází od expedice, kterou podnikl v roce 1897 italský vévoda d'Abrizzi. Jeden z účastníků výpravy, jistý pan C. W. Thornton ze Seattlu, obraz města spatřil a později to komentoval těmito slovy: "Nebylo nutné vynakládat jakoukoli námahu nebo použít schopnost imaginace, aby člověk rozpoznal, že se jedná o město. Naopak by stálo hodně úsilí namluvit si, že to žádné město nebylo."

Willoughbyho fotografie, dnes uložená v Aljašské státní knihovně, je předmětem neutuchajících sporů. Někteří lidé tvrdili, že fotografické desky, které Willoughby koupil, mohly být už jednou použité, takže došlo k jejich dvojitému osvícení. Ale jak velká byla v té době pravděpodobnost, že na fotografické desce koupené v Juneau na Aljašce byl již zachycen obrázek nějakého anglického města? Třebaže si tedy o ústních zprávách místního obyvatelstva, písemných zprávách účastníků výprav nebo zlatokopově fotografii můžeme myslet cokoli - jisté je, že případ Silent City nebyl dodnes uspokojivě vysvětlen, a je tudíž dalším kandidátem na chybu v matrix.

Na příkladech uvedených v této kapitole vidíme, že k možným chybám v matrix dochází na zcela konkrétních místech, přičemž se často jedná o staré objekty, jako jsou třeba hrady nebo zámky. Znamená to snad, že některé historické stavby takové paralelní obrazy samy vyvolávají nebo přitahují? Touto a podobnými otázkami se zabývá disciplína odpradávna nazývaná geomantie, která zkoumá působení "silových míst". Lze považovat za prokázané, že taková místa nejen existují, ale dokonce jsou vzájemně propojená, takže vytvářejí jakousi globální síť s pravidelnou strukturou. A dnes již existují i vědecké modely, které pro tento podivuhodný fenomén nabízejí racionální vysvětlení.

Příběhy uvedené v této kapitole byly jistě napínavé a někomu z nich mohlo být i trochu úzko. Nicméně jedno měly společné - pro osoby, které je zažily, nepředstavovaly žádné nebezpečí a ani jejich další život tím nebyl nijak negativně ovlivněn. Můžeme se však spolehnout na to, že podobné incidenty proběhnou vždy tak neškodně? Jestliže matrix obsahuje chyby, jimiž se otevírají okénka do jiných světů, jakou máme záruku, že se těmito okénky lze "někam jinam" jen dívat? Nemůže se stát, že se tam také propadneme?

Skutečně existují lidé, jimž se něco podobného přihodilo. A ne všem se podařilo bez úhony vrátit. Zní to sice neuvěřitelně, ale řada svědků skutečně sledovala, jak někdo zcela náhle zmizel nebo se naopak stejně záhadně a nečekaně vynořil z nicoty. A o tom zase někdy příště.

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix

16.02.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7