Neviditelný čert

Ve Čertím poklábosení se včera objevil odkaz na video, na něž mě upozornila EvaO, s kočkou, které se nedaří tisknout na tiskárně. A to mě přivedlo k myšlence, že bychom si zde při vstupu do dalšího a předposledního únorového týdne mohli o kočkách (samozřejmě čtyřnohých) něco říci. Na úvod tohoto kočičího entrée si nejdříve vyzkoušejte odpovědět na otázku, která je vetknuta do nadpisu:

a) Z prvního
b) Z druhého
c) Z třetího
d) Z kteréhokoli od čtvrtého níže
e) Ze sedmého
f) Z kteréhokoli od sedmého výše

Lucifer

Z kteréhokoli od sedmého výše.

Od sedmého patra výše už nezáleží na tom, z jaké výšky kočka padá, pokud jí vydrží kyslík.

Stejně jako řada jiných drobných živočichů mají i kočky konečnou rychlost pádu, která nezpůsobuje smrt - u koček je to 100 km/h. Jakmile se uvolní, zorientují se, roztáhnou tělo a snesou se k zemi jako veverka. Konečná rychlost pádu je bod, při kterém se tělesná hmotnost vyrovná s odporem vzduchu a tělo přestane zrychlovat - u lidí je to téměř 195 km/h a dosahuje se jí při volném pádu z výšky zhruba 550 m.

Jsou známy případy koček, která spadly z třicátého či vyššího patra a nic se jim nestalo. Jedna kočka prý přežila pád z 46. patra, a existují dokonce doklady o kočce, kterou úmyslně vyhodili z letadla Cessna ve výšce 244 m nad zemí a přežila.

V roce 1987 vyšel v časopise Americké veterinární organizace referát o 132 případech, kdy kočky vypadly z horních pater výškových budov v New Yorku. V průměru padaly z výšky 5.5 patra. Devadesát procent z nich přežilo, byť mnohé utrpěly vážná zranění. Shromážděné údaje ukázaly, že zranění vzrůstala úměrně s počtem pater - až do sedmého poschodí. Od sedmého patra výše počet zranění na kočku prudce klesl. Jinými slovy, z čím větší výšky kočka padala, tím větší měla šanci na přežití.

Nejslavnější lidský volný pád absolvovala srbka Vesna Vulovićová, která v roce 1972 spadla z výšky 10 600 metrů, když teroristé odpálili nálož v letadle Jugoslávských aerolinií. Vulovićová si zlomila obě nohy a utrpěla zranění páteře, ale zachránilo ji, že dopad odnesla její sedačka a kabina toalety, ke které byla připojena. K této události došlo dne 26. ledna nad Srbskou Kamenicí v Československu, když v zavazadlovém prostoru jugoslávského letadla na lince JAT 367, ve kterém Vulovićová byla letuškou (jako letuška se projevila naprosto profesionálně ]:-). K atentátu se údajně přihlásila chorvatská, protisrbsky orientovaná, fašistická organizace Ustaša, jejíž členové provedli po druhé světové válce více než dvě desítky teroristických akcí proti Jugoslávii.

Dalším adeptem na nejslavnější lidský volný pád je seržant RAF Nicholas Alkemade, který roku 1944 vyskočil z hořícího letounu Lancaster a spadl z výšky 5800 metrů. Alkemadeův pád se zarazil o borovici a posléze o sníh. Nic se mu nestalo; zůstal sedět na sněhu a v klidu si zapálil cigaretu.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)

Poznámka:

Ke kočkám (samozřejmě čtyřnohým) jsem měl vždy velmi kladný vztah. Dle archeologických zpráv kočky zdomácněly spolu s člověkem v době, kdy člověk sám začal vést usedlý život. Zkamenělé ostatky koček se našly ve starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie. Tyto kočky však podle všeho plně domácí ještě nebyly. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650 př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich zdomácnění. Na fresce od Beni-Chasana je kočka již zobrazena v domě, spolu se svým chovatelem.

Kočky už lidé mají ve svých domácnostech několik tisíc let. Narozdíl od psů, kteří jsou považováni za nejstarší domestikované zvíře vůbec, si kočky i nadále ponechávají jistou suverenitu. Zatímco pes se od pána nehne, kočka se k němu lísá jenom tehdy, když na to má náladu. A když nemá, tak si zkrátka jde po svých. Jednu dobu jsem se v místě svého pracoviště často setkával s černou kočkou. Stávalo se to většinou v noci, když jsem své pracoviště opouštěl. Můj kolega ji přes den chodil krmit, ale na mě čekala z jiných důvodů. Byly to velmi jurodivé večery. Dokonce jsem o tom napsal báseň. Stalo se tak jednou v noci v máji. Máme únor, ale díky kočičímu entrée jsem začal myslet na máj, ba přímo na Máj.


Májová noc májová

Po parku běhají veverky
v kožichu mají breberky
ze stromů na ně pokřikují ptáci
nejsou to žádní ulejváci

Až padne tma, tak přijde černá kočka
u keře plané růže na mě počká

Ve svitu měsíce a tajnosnubných hvězd
budeme si vyprávět historky z dobrodružných cest
a potom nad ránem, když padne první rosa
dáme si panáka šláftruňku a ona půjde domů bosá

20.02.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 25