Neviditelný čert

K dnešnímu sobotnímu rozjímání jsem si připravil jeden esej od Stanislava Komárka, jenž se z počátku věnuje svým způsobem altruismu, aby nakonec zamířil k obecnému závěru. Můj názor je, že se mi ta úvaha líbí, ale nechám to na vás - vezměte si z toho, co chcete:

Lucifer

Jednou z klíčových tezí klasického darwinismu je přesvědčení, že žádný živý organismus nedělá pro jiné nic dobrovolně, ale chová se jako dokonalý egoista (v neodarwinismu dnešním je to posunuto na rovinu genů, ne jednotlivých živých bytostí). Je vcelku nabíledni, že ryby se příliš netřesou na to, aby nakrmily řekněme ledňáčka. Pokud se něco jako altruismus jeví, je to pouze tzv. altruismus reciproční, například pomohu sousedovi hasit požár v naději, že on jednou pomůže mně, či hluchavka přichystá čmelákovi nektar, ale očekává opylení. Skutečný altruismus se smí vyskytovat pouze vůči jedincům nesoucím alespoň některé z našich genů, ať už jsou to potomci, nebo alespoň bratranci z druhého kmene - pak je to ovšem taky egoismus, ale vůči našim genům v nich. Ten úplně skutečný altruismus totiž není, či lépe řečeno být nesmí.

Není cílem tohoto článku s touto paranoidní doktrínou polemizovat - to by bylo trochu delší povídání, byť třeba delfíni, vyzdvihující k hladině nejen po vzduchu lapající příslušníky vlastního druhu, ale občas i tonoucí lidi, právě veliký talent k rozpoznávání pokrevního příbuzenstva neprojevují. Mnohem zajímavější otázkou je, kde se tento typ myšlení v biologii vlastně vzal. Jak známo, na základě tzv. sociomorfních projekcí spatřuje každá společnost v živé přírodě jako konstituující právě ty principy, které jsou důležité pro ni (podle maximy "motýlkové to dělají také tak, a tudíž to děláme správně"). Vzhledem k tomu, že živý svět je cosi jako veliká samoobsluha, vždy se najde dostatek příkladů ilustrujících libovolnou tezi.

Max Weber obsáhle dokládá, jaký význam měla protestantská, zejména kalvínská doktrína pro vznik ranného kapitalismu. Kromě jiného se tam zdůrazňovala i šetrnost, skromnost a absence přepychu, hýření a okázalostí (tatík Kalvín neváhal chodit po ženevských domácnostech a kontrolovat, nekonzumují-li se marmelády, drůbež a jiné rozmařilosti). S tím souvisela samozřejmá povinnost každého pracovat. Ty tam byly doby středověku, renesance či baroka, kdy velmožové své příjmy neproinvestovali, ale převážně prohýřili a podporovali celý malebný, ale ekonomicky neproduktivní sektor dvorů, klášterů, umělců, kejklířů, žebráků atd. Ba si ani neopatřili v duchu sociobiologických doktrín za celý výtěžek armádu konkubín a druhou armádu kastrátů na jejich hlídání (ne že by do tohoto sektoru taky neinvestovali, ale byla to jedna položka mezi ostatními).

Hlavní bylo se "ukázat" - staré polské šlechtické úsloví praví: "Zastaw się i postaw się!" (zadluž se a pak předveď). I rozdávání darů pohlaváry a mocnými hrálo od archaických dob klíčovou úlohu - vikingský předák, který nedával svým přátelům a vazalům velmi nákladné dary, byl společensky znemožněn, u indiánů západního pobřeží Severní Ameriky existovala touha protivníky zahnat do úzkých "přetrumfnutím" na hýřivých slavnostech zvaných potlach (čti "potlač", souvislost s českým "potlachat si" zde kupodivu není) a soupeření mnohých českých pantátů během posvícení nebývalo o mnoho větší.

S touto archaicko-středověkou veteší, příčící se vší racionalitě, duchovní otcové raného kapitalismu se vší razancí vymetli. Náhle se začal i na rovině tzv. přírodní teologie, dávno před Darwinem, vidět nikoli obžerně-bujivý aspekt živého světa, ale právě jeho důmyslná úspornost a šetření energií (obrovitý zobák tukana je konstrukčně geniálně a úsporně stavěn - je celý dutý, vyztužený jen jakýmsi jemným, "gotickým" kostním trámovím: proč ale by měl nějaký pták něco tak obludného na hlavě vůbec mít, se při tomto typu úvah jaksi neřeší). Od tohoto stupně už je pak jen krok ke klasickým darwinovským tezím zmíněným nahoře.

Viděla-li třeba antika dub jako laskavého živitele mnohých bytostí, od sojek přes kance až po lidi v neúrodných letech, stává se po darwinovském obratu nadbytek netoxických, neostnitých, velkých a živinami nabitých žaludů, z nichž se naprostá většina dočká právě jen sežrání, čímsi jako trapným nedopatřením. Taková bříza například se množí energeticky neskonale méně náročně a její seménka mohou za větru i hodný kus uletět. I pohled na kvetoucí stromy, naše i tropické, budí spíše dojem masové orgie pro opylovače i opylované nežli racionálně rozvrženého rozmnožování. Však také po několika dnech leží opadané okvětní plátky v tlusté vrstvě na zemi jako poničená lampiónová výzdoba či pohozené papírové talířky po recepci. Počet květů je neobyčejně naddimenzovaný a dobrých devět desetin jich, ač opyleny, musí stejně opadat - tolik plodů by strom prostě nemohl vytvořit.

Léta, kdy by to s počasím či opylovači stálo tak špatně, že by tato rezerva byla opravdu nutná, přicházejí mimořádně zřídka. Stromy, velké, mocné a málo čím kromě věku či vichřice opravdu ohrožované, si to prostě mohou dovolit. My, kteří si už budeme brzy navzájem vyúčtovávat i jednu každou kilowatthodinu, kterou nám bližní prosvítil v žárovce, touto racionalitou ušetříme peníze či síly na nějakou velkou iracionalitu kolektivního typu - starý Egypt stavěl pyramidy, co předvedeme my?

Zdroj: Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech

25.02.2012, 01:30:00   Publikoval Luciferkomentářů: 1