Neviditelný čert

Spontánně jsem dospěl k závěru, že nastal čas, abych vás seznámil s další lekcí, kterak se uvést do neštěstí. Ta dnešní bude mít citově velmi zabarvený nádech, neboť se bude dotýkat něčeho tak neuchopitelného, čím bezesporu láska je. Kdo se v takovémto stavu zrovna nachází, tomu doporučuji, aby si tuto lekci přečetl v době, kdy se jeho partner či partnerka nenachází někde nablízku. Připraveni? Jdeme na to:

Lucifer

Už Dostojevskij upozornil na to, že i biblické "Miluj bližního svého jako sebe sama" bychom měli chápat asi spíš úplně obráceně, v tom smyslu, že člověk může bližního milovat jen tehdy, když miluje sám sebe. Sice ne tak elegantně, ale o to pregnantněji, vyjádřil o několik desetiletí později stejnou myšlenku Marx (Groucho, ne Karel): "Ve snu by mě nenapadlo vstoupit do klubu, kde přijímají takové lidi, jako jsem já." Dáte-li si trochu práce a proniknete do hloubky tohoto aforismu, připravíte se na to, co následuje.

Být někým milován je v každém případě něco jako mystérium. Nedoporučuje se pátrat po tom, proč tomu tak je. V lepším případě na to druhý nedokáže nic říci; v horším uvede něco, co jste až dosud na sobě vůbec nepovažovali za šarmantní: třeba mateřské znaménko, které máte na levém rameni. Zase jedna ze situací, kdy mlčeti je zlato.

Teď už je snad jasnější, jaké poučení si z toho můžeme vzít. Nikdy nepřijímejte život s partnerem (i kdyby vám za to stokrát stál) jako něco samozřejmého, za co byste mu měli být vděční. Zamyslete se nad tím a ptejte se (samozřejmě ne jeho!), proč s vámi vlastně žije. Musí k tomu mít nějaké důvody, které před vámi tají!

Láska je paradox, s nímž se už marně potýkali větší géniové. Vezměme si jednu větu z Rousseauova dopisu Madame d'Houdetotové: "Stanete-li se mou, ztratím ve vás tu, kterou ctím, právě proto, že vás budu mít." Nerozumíte-li, přečtěte dvakrát. Zdá se, že Rousseau chtěl říci: Ten, kdo se mi oddá, není tím pádem hoden ztělesňovat moji lásku. Tento zdánlivě exaltovaný postoj je rozšířen v jedné všem známé zemi trochu na jih, kde vášniví nápadníci berou útokem své vyvolené v touze, aby jim dala - svou přízeň, ale jakmile k tomu dojde, pohrdnou jí, protože slušná žena by "to" přece nikdy neudělala. V té zemi se také říká - pochopitelně neoficiálně -, že všechny ženy jsou kurvy, kromě mé matky, ta byla světice. Je to jasné - s matkou se "to" pochopitelně nedělá.

Ve svém Bytí a nicotě nazývá Jean Paul Sartre lásku marným pokusem vlastnit svobodu jako svobodu. Říká o tom:

Na druhé straně ho však nemůže uspokojit ta vznešená forma svobody, která je svobodným a nevynuceným závazkem. Kdo by byl spokojen s tou láskou, která by vystupovala jako pouhá věrnost odpřísáhnutému slovu? Komu by stačilo, kdyby slyšel: "Miluji vás, poněvadž jsem se svobodně zavázala vás milovat a nechci porušit své slovo. Miluji vás z věrnosti vůči sobě samé!"

Čtenáři, kterého by více zajímaly tyto pozoruhodné a neřešitelné komplikace lásky (a mnoho dalších forem zdánlivě iracionálního chování), lze doporučit knihu norského filosofa Jona Elstera Odysseus a Sirény. Začátečníkům, kteří jen potřebují být nešťastní, by mohlo zatím stačit to, co zde bylo řečeno. Samozřejmě že ten, kdo je už pokročilý, se s tím nepokojí. Z celé této věci se dá totiž vytlouci mnohem větší kapitál, což zatím dokázal pouze Groucho Marx. To však předpokládá, že člověk sám sebe pokládá za nehodného lásky. Tím je okamžitě diskreditován každý, kdo ho má rád. Protože když miluje někoho, kdo si to nezaslouží, tak s ním nejspíš nebude něco v pořádku. Možná, že má nějaký charakterový defekt, třeba masochismus, neurotickou vazbu na kastrující matku, nebo je morbidně fascinován méněcenností. Řekněte, jestli se láska od takového člověka vůbec dá snášet? (K výběru nejpřiléhavější diagnózy je dobré znát něco z psychologie nebo projít aspoň zážitkovou skupinou.)

Tímto způsobem odhalíte hnusnou podlost jak v tom, kdo vás miluje, tak sami v sobě a v celé lásce. Co víc si můžete přát? Není snad lepší popis tohoto dilematu, než jak ho nabídl ve svých Uzlech Laing:

Nemám úctu k sobě - nemohu mít úctu k nikomu, kdo má úctu ke mně. Můžu mít úctu jedině k tomu, kdo ke mně nemá úctu.
Mám úctu k Honzovi, protože ke mně nemá úctu.
Pohrdám Petrem, protože mnou nepohrdá.
Jedině opovrženíhodná osoba může mít úctu k někomu tak opovrženíhodnému, jako jsem já.
Nemohu milovat někoho, kým pohrdám.
Poněvadž miluji Honzu, nemohu věřit tomu, že mě miluje.
Může to snad nějak dokázat?

Může se to zdát být absurdní, ale jen na první pohled. Komplikace, které takový postoj vyvolá, jsou už pak zcela jasné. Ale ani jejich jasnost nás nemůže zadržet. Jak říká Shakespeare v jednom ze svých sonetů:
"To všechno každý ví; leč nikdo nedovede
nevstoupit do ráje, který v to peklo vede."

Řečeno prakticky: Zamilujte se například do ženatého muže, kněze, filmového idolu, operní pěvkyně. V této beznadějné situaci vám nikdo nemůže vzít naději: nikdy nedorazíte do cíle. Zadruhé - budete ušetřeni rozčarování z toho, že by partner s vámi přece jen chtěl navázat vztah. Tím byste o něj okamžitě ztratili zájem.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.

26.02.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5