Neviditelný čert

V souvislosti s chybami v matrix a mojí poslední poznámkou o obyvatelích Andamanských ostrovů jsem v knížce Věci mezi nebem a zemí? Všude kolem nás! Luďka Frkala narazil na úvahy, které na to vrhají velmi zajímavý pohled. Tento pohled není až tak úplně originální, některé podobně směřující názory včetně mých vlastních jsem tady už tlumočil a ještě se k tomu vrátím. Dnes bych však bez jakéhokoli zásahu či komentáře přenechal slovo Luďku Frkalovi:

Lucifer

Největší tajemství přírody se neskrývají jen kdesi v hlubinách vesmíru či nitru atomů, jednu z největších záhad nosíme všichni ve své mozkové tkáni. Přitom ve zkoumání unikátních duševních schopností člověka nepokročila věda za celá staletí své práce o mnoho dál, než že potvrdila důležité postavení mozku jako základního orgánu individuální lidské psychiky.

Neurofyziologie odkryla elektrickou a chemickou podstatu nervových vzruchů a popsala anatomii mozku, nervových buněk a spojů mezi nimi. Psychologie pak dosáhla určitých úspěchů při zkoumání a srovnávání vnějších projevů zvířecí a lidské psychiky: objevila podmíněné a nepodmíněné reflexy, zabývala se reflexy vyšších řádů včetně druhé signální soustavy člověka a leccos zjistila také o povaze a vlastnostech lidské paměti. Záhadným však stále zůstává spojení mezi oběma těmito oblastmi - elementární pochody v nervových buňkách a vyšší nervovou činností. Ukázalo se, že nikdy, ani při těch nejprimitivnějších psychických úkonech, nevystupují mozkové buňky jednotlivě. Naopak, i při řešení těch nejjednodušších situací, se do činnosti zapojují složité systémy miliard navzájem propojených neuronů. Na základě čeho jsou ale vybrány pokaždé ty pravé? Co řídí jejich synchronizaci?

Při řešení těchto otázek selhala neurofyziologie i kybernetika. Navíc se stále zřetelněji ukazuje, že typické projevy lidské inteligence - dlouhodobou pamětí počínaje a tvůrčím myšlením v podobě geniálních nápadů a uměleckých děl konče - probíhají na jiné úrovni a jiným mechanismem, než jakým se uskutečňuje myšlení vědomé. Protože zatímco vědomé myšlení pracuje s pojmy, čísly a symboly, což vše je možno realizovat a podstatně zefektivnit pomocí počítače, veškeré pokusy o napodobení tvůrčího myšlení skončily neúspěchem.

Je jisté, že nejdůležitější produkty lidského ducha vznikají v podvědomí, bezpojmově a mimo čas - vždyť i ta nejsložitější řešení a nejgeniálnější nápady se v myslích jejich autorů vynořují náhle, nečekaně, často ve snu, ve sprše, při řízení auta, prostě tehdy, když jejich vědomá mysl je zaujata něčím úplně jiným. Nikdo nepochybuje o tom, že intuice a tvůrčí myšlení nějakým způsobem pracuje s informacemi uloženými ve vědomé paměti. Zároveň je ale zřejmé, že zpracování těchto informací do podoby uměleckého nápadu či vědeckého objevu musí probíhat úplně jinak než po krocích, logickým řazením informačních bitů.

Možná tím nejcennějším výsledkem, který může nabídnout současná psychologie, je, že zjistila, kudy cesta k poznání zdrojů lidské inteligence zaručeně nevede. Že je třeba zapomenout na někdejší teorie o vlivu hmotnosti mozku či hustoty závitů jeho kůry. Že mozek není ani telefonní ústředna, programově spojující jednotlivá centra, ani procesor počítače, kombinující elektrické impulsy. Není ani chemickou laboratoří, ukládající myšlenky a vzpomínky do struktury polymerních řetězců a ještě tak nejspíš připomíná hologram s informací rozprostřenou na miliardách neuronových spojů v celém svém objemu. Každopádně je stále zřejmější, že podstata psychiky je mnohem složitější a hlavně vzdálenější klasickým představám fyziky, chemie a biologie.

A pokud jde o kapacitu paměti, tak se ukazuje, že je snad dokonce neohraničená. Pokusy s psychedelickými látkami, jako je např. LSD, stejně jako experimenty v hypnotickém spánku jednoznačně dokazují, že lidský mozek si pamatuje úplně všechno, s čím kdy přišel do styku. Drtivou většinu těchto informací však ukládá kamsi do depozitáře vzpomínek, aby nezavázely v momentální vědomé paměti. Existuje tedy něco jako záklopka nebo redukční ventil, bránící živelnému vybavování vzpomínek. Což samozřejmě není žádná schválnost přírody, ale velmi účelný a životně nutný mechanismus. Představte si, jak by se nám asi žilo, kdybychom neustále měli před očima všechno, co jsme kdy viděli a prožili? Nicméně to všechno v paměti zůstává. Právě pod vlivem psychedelických látek nebo v hypnóze dochází k vyřazení onoho blokovacího mechanismu a lidé si pak z podvědomí vybavují detaily, kterými šokují nejen své okolí, ale kolikrát i sami sebe.

Důležité poznatky v tomto směru přinesla také regresní hypnoterapie. Je to metoda, která se používá hlavně k léčení fobií a neuróz. Spočívá v uvedení pacienta do hypnotického spánku, během něhož lékař pátrá v podvědomí dotyčného po vzpomínkách, které mohou být příčinou jeho současných duševních a fyzických problémů. Bylo veřejným tajemstvím, že při těchto sezeních - nebo případně leženích - pacienti ve svých vzpomínkách občas zabrousí až někam do středověku a někdy ještě mnohem dál do minulosti. Nereprodukují přitom informace, které se dají vyčíst z dějepisu, ale skutečně detailní, osobní vzpomínky, které mohli získat jedině jejich přímí účastníci. A které - za předpokladu, že zdrojem paměti je mozek - měly dávno zetlít s tělem svého nositele. Hlavní zásluhu na odtabuizování této otázky má Raymond Moody se svou knihou Život po životě a jeho následovníci.

Poměrně logickým, i když zarážejícím vyústěním těchto úvah je možnost, že by se onen depozitář vzpomínek nacházel někde mimo lidský mozek a tedy i mimo lidské tělo. To jen dokazuje projevy bezmoci a zoufalství při hledání struktur v mozku, které by čímkoliv, byť vzdáleně, připomínaly princip nějakého paměťového média či dokonce systému pro zpracování informací. A tak se občas objeví názor, že podle všeho to vypadá, jako by snad v mozku ani žádná paměť či inteligence nebyla. Zatím to zaznívá spíše v kuloárech vědeckých konferencí, než jako téma referátů a odborných statí.

Přitom úvahy o biologických jedincích coby jakýchsi "místních zhmotnění" hypotetických globálních systémů či "polí v pozadí" rozhodně nejsou žádným šlágrem poslední doby. Záhadou fungování takového mraveniště se například už v 19. století zabýval Charles Darwin. Všiml si do nebe volajícího rozporu mezi miniaturními mozečky jednotlivých mravenců (čemuž odpovídá naprostá neakceschopnost izolovaných jedinců) a na druhé straně poměrně složitou, skoro se chce říci rozumnou činností společenstva jako celku. Která se projevuje například ve výběru místa, architektuře a organizaci stavebních prací při zakládání nového mraveniště.

To se dalo vysvětlit jen za předpokladu, že jednotlivé organizmy zde neexistují samy o sobě, ale že jsou nedílnou součástí celku. Přinejmenším to musí platit o jejich nervové soustavě, neboť to, co si nese jednotlivý mravenec v hlavě (přesněji řečeno v hrudním článku) opravdu stačí právě tak na ovládání nožiček a kusadel a rozeznání několika standardních obrazů a pachů. Když navíc entomologové někdy počátkem 20. století nervové uzlinky mravenců vypreparovali, zvážili a vynásobili počtem jedinců v mraveništi, zjistili, že celková hmotnost nervové soustavy jeho osazenstva zůstává stále neuvěřitelně malá vzhledem k projevům, jichž je jako celek schopna. Srovnatelný stupeň adaptability a cílevědomosti své činnosti by teoreticky měl mít až tvor s mozkem o několik řádů těžším.

Zdroj: Luděk Frkal, Věci mezi nebem a zemí? Všude kolem nás!

05.03.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4