.:: Neviditelný čert ::.

Kde sídlí vědomí? II

rubrika: Pel-mel

Celou záležitost týkající se fungování mraveniště, jež byla popsána v první části, mohly posunout kupředu práce Norberta Wienera o principech kybernetických soustav, které vstoupily do všeobecného podvědomí v polovině dvacátého století. Kupodivu ale žádnou entomologickou revoluci nezpůsobily.

Lucifer

Přesněji řečeno Wienerovy závěry zde byly aplikovány poměrně záhy - taky co může být názornějším příkladem vyspělého systému, tvořeného velikým množstvím primitivních součástek, než je právě mraveniště. Nikdo z odborníků však nebyl ochoten se v tom nějak víc angažovat. A tak se z jedné publikace do druhé přepisovalo, že zatímco jeden mravenec, zavřený do terária - byť dokonale imitujícího přirozené podmínky lesa - po několika hodinách zmateného pobíhání zajde, vsypeme-li tam mravenců deset nebo patnáct, obecně nadkritické množství, pouštějí se neprodleně do nějaké smysluplné činnosti, nejspíš do stavby mraveniště. Řečeno slovy Norberta Wienera, vytvořili samoregulující se soustavu. U tohoto konstatování se však pokaždé skončí, aniž by si kdo dal práci domyslet, co se vlastně v teráriu stalo.

Vznikla tam přece myšlenka na stavbu mraveniště. V mozku jednotlivého mravence se však zrodit nemohla, musela tedy být výsledkem jakéhosi "kolování od hlavy k hlavě", což ale předpokládá těsné propojení nervové sítě celého osazenstva. Stále omílaná teorie výměny informací dotyky tykadel se nezdá být příliš přesvědčivou; už i proto ne, že při "odpojení" ze sítě by měl mravenec zase všechno hned zapomenout. A proč by se potom kamsi lopotil se smrkovou větvičkou? O něco důvěryhodněji působí idea propojení daného společenství prostřednictvím vylučovaných feromonů. Terárium by pak doslova vonělo (či páchlo?) myšlenkou na stavbu mraveniště. Ani tak ale nevysvětlíme, jak mravenec ví, kam přesně má nanesenou jehličku položit, aby výsledkem nebyla změť jehličí, ale stavba se systémem chodeb a komůrek.

Anglický biolog a biofyzik Rupert Sheldrake to zdůvodňuje pomocí své teorie morfogenetických polí. Soustředěním určitého množství jedinců daného druhu se podle něj spouští mechanismus, kdy společenství začíná rezonovat se zkušeností osvědčenou v přírodě. Sheldrake dokazuje na mnoha příkladech, že časoprostor je plný takových "otisků zkušeností", které jsou tím silnější, čím častěji se opakují. Roli samozřejmě hraje i vyspělost organismu. Zatímco mraveniště je výsledkem obrovského množství více či méně úspěšných náhodných pokusů, uskutečněných v průběhu milionu let biologickými předchůdci dnešních mravenců, vyspělejší organismy fixují svou dobrou zkušenost mnohem rychleji. To proto, že vedle podvědomé schopnosti "číst" z morfogenetického pole svého druhu u nich nastupuje vědomá schopnost učit se jeden od druhého.

Ukázkou toho, jak se uplatňují oba principy v životě vyšších organismů, je třeba často citovaný příklad sýkorek modřinek v západní Evropě. Na počátku dvacátého století začalo být lidem v Anglii ráno doručováno lahvové mléko ke dveřím jejich domů. Asi o dvacet let později se sýkorky modřinky v Southamptonu naučily proklovávat hliníkové uzávěry lahví a pít smetanu usazenou v horní části láhve. Vzápětí nato se stejné dovednosti naučily i sýkorky v Holandsku. Vzhledem k tomu, že sýkorky modřinky jsou ptáci nemigrující a silně vázaní na jednu lokalitu, vysvětlovalo se to tehdy jakousi "ptačí telepatií". Tato teorie ale padla, neboť nastala druhá světová válka a rozvoz mléka v Anglii i Holandsku byl nejméně na osm let zastaven. K úžasu biologů však brzy poté, kdy bylo doručování mléka obnoveno, začaly modřinky v obou zemích - a nově i ve Švédsku - znovu proklovávat uzávěry lahví. A to přesto, že se dožívají maximálně tří let, takže v té době už nemohla žít ani jedna sýkorka, která by pamatovala předválečný "zlatý věk smetany zadarmo".

Jiným příkladem jsou opice makakové, žijící v Japonsku a Číně. Biologové na japonském ostrově Imo si v roce 1952 všimli mladé samičky, která si v potoce umývala bramboru. Bylo to pro ně překvapení. Věděli sice, že makakům syrové brambory chutnají. Prakticky je však nejedí, protože v ústech nesnášejí hlínu, která uplívá na jejich povrchu. "Vynález" mladé opičky se proto ujal - nejprve se od ní tuto dovednost naučily její vrstevnice, které si s ní hrály, a od nich pak jejich matky. Nicméně až do roku 1958 se tento zvyk postupně šířil jen mezi příslušníky malé skupinky. Pak ale nastal zlom, kterému výzkumníci začali říkat "efekt sté opice". Tehdy si prakticky přes noc začala umývat a jíst brambory většina opic na ostrově a - co je nejpodivnější - také makakové na jiných ostrovech i na pevnině! I tady se jako nejlepší nabízí vysvětlení, že v jistém okamžiku počet jedinců ovládajících jistou dovednost překročil kritický počet, kdy se dovednost vepsala do morfogenetického pole daného druhu a dále se již šířila přímo "z vědomí do vědomí".

Nejzajímavější jsou však experimenty s morfogenetickou rezonancí provedené u lidí. Například Nottinghamská univerzita navrhla poměrně jednoduchý pokus: Vědci vyšli z předpokladu, že jestliže rezonance v našem morfogenetickém poli skutečně existují a fungují, pak by mělo být snadnější vyluštit křížovku z dnešních novin zítra, až den poté, kdy ji už vyluštili tisíce jiných čtenářů. Výsledek byl více než průkazný: pokusné osoby, které luštily danou křížovku až den poté, ji vyluštily v průměru o 25% rychleji. Existuje řada dalších příkladů: děti se stále snadněji učí hrát videohry, lidé zvládají nové sporty tím snadněji, čím větší počet jiných lidí je provozuje atd. Otázkou je, zda také senzační případy vzpomínek na minulé životy, popisované Raymondem Moodym a dalšími, nejsou spíše interpretací kolektivního vědomí zapsaného v morfogenetickém poli lidstva a zprostředkovaně osobami ve změněném stavu mysli.

Vadou na kráse Sheldrakeových hypotéz je to, že nejsou dobře fyzikálně podloženy. Sheldrake příliš často operuje paranormálními jevy, nebo jen velmi obecně hovoří o "paměti hmoty", "paměti místa" a ani nespecifikuje podstatu svých morfogenetických polí a rezonancí. Pouze je konstatuje. Zdá se, že tu jde o mezioborovou bariéru, typickou pro moderní, vysoce odbornou a úzce specializovanou vědu. Fyzikové nevěří Sheldrakeovi a Sheldrake nerozumí dobře fyzikům. Obě strany tuší, že fyzikálním základem morfogenetických rezonancí by mohla být tzv. kvantová provázanost částic.

A tak zatím "nejfyzikálnějším" vysvětlením koordinované činnosti biologických společenství zůstává paradoxně poměrně stará hypotéza českých vědců, biologa Otakara Borůvky a matematika Ferdinanda Herčíka z roku 1943. Vychází ze čtyřrozměrného modelu živých bytostí. Jednotlivé organismy jsou v jejich pojetí pouze průniky jakéhosi neviditelného čtyřrozměrného tvora (v případě mravenců "fantom mraveniště") s naší trojrozměrnou skutečností. Zrození, život a smrt mravence by v tomto pojetí byly výsledkem difúzních pochodů, k nimž dochází během prostupu čtyřrozměrného těla naším fyzikálním prostředím. Z hlediska onoho "fantoma mraveniště" by jednotliví mravenci neznamenali epizody o nic významnější, než je např. neustálé odumírání buněk naší pokožky.

Představa mravenců coby "tykadélek", jimiž jakási beztvará neviditelná obluda zasahuje do našeho světa, je každopádně zvláštní. Opravdu vzrušující to ale začíná být v okamžiku, kdy si uvědomíme, že dalším typickým představitelem živočišného společenství je druh Homo sapiens. Od mravenců se v kybernetickém smyslu lišíme pouze vyšší úrovní centrální nervové soustavy, která umožňuje lidským jedincům podstatně vyšší stupeň autonomnosti chování, jinak skoro ničím. Fungujeme na principu permanentní komunikace mezi sebou, náš systém dělby práce se svou dokonalostí blíží mravenčímu a v izolaci od společnosti člověk zahyne stejně jako osamocený mravenec (Poznámka: Tak tady bych poněkud nesouhlasil), i když se trápí o něco déle.

Zdroj: Luděk Frkal, Věci mezi nebem a zemí? Všude kolem nás!