Neviditelný čert

K dnešnímu nedělnímu sanitariu jsem si připravil lekci z knížky od Paula Watzlawicka. Nestačí totiž být zcela spontánní a uvažovat o tom, že s tím, kdo mě miluje, není něco v pořádku, je třeba se dobrat mnohem vyššího, ba přímo nejvyššího cíle, k němuž samozřejmě nesmíme dorazit. Je třeba být šlechetným a dobrým. Za zvlášť šlechetné a dobré se považuje, když někdo pomáhá i tomu, koho zrovna v lásce nemá, například cizinci.

Lucifer

Nezištná pomoc platí za vznešený ideál a říká se, že se vždycky vyplatí. To nás však nemůže odradit, protože tak jako každý ušlechtilý čin, tak i ochota pomoci časem rychle vybledne. Viděli jsme to v případě lásky. Abychom zapochybovali o vlastní obětavosti a čistotě, postačí zeptat se sama sebe, jestli přitom nemáme postranní úmysly. Neudělal jsem to jenom proto, abych se dostal do nebe? Abych zaimponoval? Aby mě obdivovali? Nechci náhodou, aby mi byl druhý vděčný? A úplně na rovinu: nechci se tím jen zbavit duševní kocoviny? Jak vidíte, negativní myšlení nezná hranic: kdo hledá, ten najde. Tomu, kdo je čistý, se zdá všechno čisté, a naopak pesimista najde ve všem čertovo kopýtko, Achillovu patu nebo nějakou jinou metaforu z oboru.

Zdá-li se to někomu příliš složité, ať si prostuduje příslušnou odbornou literaturu. Ta mu otevře oči. Zjistí, že hasič je ve skutečnosti zakuklený pyroman, vojákovo hrdinství vyjadřuje jen hluboce nevědomý sklon k sebevraždě nebo vraždě a policajt se zabývá zločiny druhých, aby se sám nestal zločincem. Slavný detektiv jen s velkými potížemi zakrývá své paranoidní sklony, každý chirurg je přestrojený sadista, gynekolog voyeur a psychiatr si chce hrát na boha. Voilà - jak snadné je odhalit zkaženost světa.

Ale i pomocník, který si z těchto "skutečných" pohnutek nevybral, může pomoc druhému změnit v pravé peklo. Potřebuje k tomu vztah, založený z větší části na tom, že jeden v něm pomáhá druhému. V samotné povaze takového stavu je, že může mít za následek pouze dvě věci (třetí možnost neexistuje) a obě jsou osudové. V prvním případě se možnost míjí účinkem, ve druhém je úspěšná. V prvním případě toho bude mít i zapřísáhlý altruista po jisté době plné zuby, hluboce zklamán zahořkne a ze vztahu vycouvá. Pokud však bude úspěšný, bude to zkrátka znamenat, že partner další pomoc přestane potřebovat a vztah se pak rozpadne právě kvůli tomu. Pomoc totiž ztratí smysl.

Určitě se nám vybaví nejeden román či libreto zejména z literatury 19. století o mladém šlechtici, který zasvětil život záchranně a očistě démonické (ve skutečnosti nevinné) prostitutky (mladé ženy, která si zaslouží lásku). Jako praktičtější příklad nám mohou posloužit většinou inteligentní, zodpovědné a obětavé ženy s osudovým sklonem zachraňovat alkoholiky, hráče nebo kriminálníky a čarem své lásky je měnit v počestné občany. Chovají-li se tito muži jen houšť nadále po svém, do posledního dechu na to tyto ženy (i ony jen houšť) reagují láskou a ochotou jim pomoci. Co se neštěstí týče, jde o vztahy téměř dokonalé, protože partneři se k sobě hodí, ba doplňují se tak, že se o tom jiným, kteří měli "lepší" vztah, ani nesnilo.

Aby se žena mohla obětovat, potřebuje slabého, problémového člověka, protože samostatný muž by jí neposkytl dostatek prostoru: když by mu nemohla pomáhat, neměla by se jak uplatnit. Naopak slaboch se spoustou problémů potřebuje udatného pomocníka, který mu dovolí dál se trápit a vést život ztroskotance. Pokud si však žena myslí, že prokáže-li muži laskavost, ten jí to vrátí, měla by ze vztahu vycouvat. Tady neplatí ani, že ruka ruku myje. Můžeme doporučit pouze: Hledejte si takového partnera, který vám umožní tím, jaký je, stát se takovým, jakým chcete být. A znovu je třeba podotknout: Vyvarujte se dosáhnout cíle.

V teorii komunikace se tomuto vztahu říká koluze. Jde v ní o subtilní dohodu na vztahové úrovni (pokud možno nevědomou), o quid pro quo, kdy partnera nechávám, aby mě potvrzoval a ratifikoval takového, jak se sám vidím. Nezasvěcený čtenář se právem může zeptat, proč k tomu potřebuje partnera. Odpověď je jednoduchá: Představte si matku bez dítěte, doktora bez nemocného, hlavu státu bez státu. Z těchto lidí by se staly pouhé přízraky, bytosti s provizorní existencí. Teprve prostřednictvím partnera, který přijme požadovanou roli protihráče, jsem to "skutečně" my. Bez něj (bez ní) nám zbývají jen vlastní sny a ty, jak známo, mají k realitě daleko. Ale proč by vůbec někdo měl být ochoten hrát kvůli nám nějakou roli? Nabízejí se proto dvě vysvětlení:

Zaprvé: Role, kterou musí hrát, abych já byl "skutečně" sám sebou, je totožná s rolí, kterou chce hrát, aby byl "skutečně" tím, kým je. Vypadá to na první pohled skvěle, ne? Všimněte si ale, že k tomu, aby vztah perfektně fungoval, nesmí se na něm absolutně nic měnit. Ovšem už Ovidius ve svých Proměnách napsal: Nic na světě netrvá věčně; po přílivu vždycky přichází odliv. Převedeno na koluzi, znamená to, že děti mají naneštěstí ve zvyku dospívat, nemocní vyléčit se a ve vztahu, po počáteční radosti z toho, jak se "shodujem", dostaví se příliv rozčarování a s ním zoufalé pokusy zabránit druhému v tom, aby tuto "shodu" ukončil. Sartre k tomu píše:

Zatímco já se snažím vymanit z vlivu druhého, druhý se snaží vymanit s mého vlivu. Zatímco já se pokouším zotročit druhého, druhý se pokouší zotročit mne. Nejde tu nikterak o jednostranné relace s nějakým předmětem o sobě, nýbrž o vzájemné a pohyblivé vztahy.

Protože každá koluze nutně předpokládá, že partner musí být přesně takový, a to sám od sebe takový, jakého ho chci, nevyhnutelně to vede k paradoxu "Buď spontánní!".

Zadruhé: Tuto osudovost pochopíme ještě líp, když si objasníme druhý důvod, který může partnera přimět, aby přijal příslušnou roli ve hře, která má nám posloužit k tomu, že jsme to pak "skutečně" my. Může mu totiž jít o to, aby byl za svou akrobacii náležitě odškodněn. Člověka okamžitě napadne prostituce. Zákazník si přirozeně přeje, aby se mu žena oddala nejen kvůli penězům, ale i proto, že "skutečně" chce. (Jak je vidět, je obdivuhodné slovo "skutečně" stále ve hře.) A nadaná kurtizána umí tuto iluzi velice dobře přiživit. Pokud klient nenarazí na praktikantku, která v tomto směru nemá talent, odchází rozčarován. Podobná kocovina se však v žádném případě netýká jen prostituce, nevyhnutelně se dostavuje všude, kde je ve hře koluzivní charakter vztahu. Jeden bonmot říká, že sadista je ten, kdo je hodný na masochistu. Problémem mnoha homosexuálních vztahů je touha po "skutečném" muži, přičemž druhý je bohužel "jenom" homosexuál.

V divadelní hře Balkón předvádí Jean Genet mistrovský obraz tohoto koluzivního světa. V superbordelu Madame Irmy si klienti - samozřejmě za úplatu - najímají prostitutky, které ztělesňují jejich komplementární role. V jedné scéně vypočítává Madame své zákazníky: Dva francouzští králové s korunovačními ceremoniály a různými rituály; admirál tonoucí na zádi svého torpédoborce; biskup klanící se v ustavičné extázi; soudce, který pořád soudí; generál, který musí být v sedle; svatý Šebestián i sám Kristus. Ani pečlivá organizace Madame Irmy však není schopna úplně zabránit rozčarování, protože při sebelepší vůli se nedá ututlat, že všechno je jen hra, za kterou si zákazník platí. Prostitutky navíc často neumějí nebo nechtějí zahrát své role tak, jak by si to zákazník "ve skutečnosti" představoval.

"Soudce" pak říká "zlodějce": Mé bytí jako soudce je vázané na tvé bytí zlodějky. Stačilo, abys odmítla být tím, čím jsi - ale ať tě to ani nenapadne! - a já bych přestal existovat. Zmizel bych. Vypařil bych se. Chcípnul a rozplynul se v nicotě... No co? Co je? Přece neodmítneš... neodmítneš být zlodějkou? To by bylo zlé. Zločinné. Vzala bys mě život. (Prosebně) Řekni, kočičko, řekni, lásko moje, viď, že neodmítneš?
Zlodějka (koketně): Kdoví?
Soudce: Cože? Co to povídáš? Ty bys mně to odepřela? Radši mi řekni, co jsi ještě ukradla? A kde?
Zlodějka (odsekne): Ne!
Soudce: Nebuď krutá...
Zlodějka: Hele, nechtěl byste mně přestat tykat?
Soudce: Slečno... Paní... Prosím vás o to! Prosím! (Vrhne se před ní na kolena) Uvědomte si, že jsem soudce! Kdyby nebylo soudců, víte, kam bychom přišli? A kdyby nebylo zlodějů...

Hra končí slovy Madame Irmy, pronesenými publiku na závěr jejího perného pracovního dne, či přesněji řečeno perné pracovní noci: Ale teď se vraťte do svých domovů, kde je všechno - a o tom nepochybujte - daleko falešnější než tady!

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.

11.03.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 1