.:: Neviditelný čert ::.

Trapismus

rubrika: Pel-mel

Nastal nejklidnější den týdne, den odpočinku. K tomuto účelu jsem se rozhodl zařadit druhý z praktických a zábavných "myšlenkových experimentů", které jsem nalezl v pozoruhodné knížce od Martina Cohena Hrátky s myslí... První z nich se týkal "plazího mozku" a ten dnešní se týká toho, abyste si zkusili s nikým nemluvit. Bude to takové nedělní trapistické ticho.

Lucifer

Věřící mají své rituály. Většinou neškodné, některé docela otřesné, ale alespoň jeden se dotýká čehosi zásadního v lidské povaze. A tím je představa stažení se do ústraní, kdy se člověk odebere do nějakého tichého koutu světa a zaváže se, že tam stráví dny nebo i týdny v odloučení od všech nástrah moderního života a místo nich se stáhne do prostší existence; s chvilkou na spaní, trochu jídla a velkou spoustou mlčení. Co se toho posledního týká, existují lidé, jako třeba trapističtí mniši katolické tradice, kteří se nemluvení oddávají celý svůj život. Jsou to blázni? Nebo se prostě takovými stali? Protože samota se do vás dokáže vplížit a obelstít vám myšlení.

Nemusíte se ale stát mnichem, abyste to mohli sami zažít. Většina lidí může tento pokus přizpůsobit svému běžnému týdnu. Prostě si řekněte, že o víkendu nebudete s nikým mluvit, a samozřejmě omezte poslech jakýchkoli přístrojů. Pokud žijete v blízkosti neobydlených kopců, vydejte se na dlouhou túru - sami. A pokud ve velkém městě, první den jděte do knihkupectví a listujte tam v knihách (samozřejmě si nic nekupujte) a druhý den se procházejte v bočních uličkách.

Nemluvit zní celkem jednoduše. Ale zkuste to a uvidíte.

Člověk je zvíře, které mluví, křičí, povídá si a směje se. Když mu tohle, byť jen na chvíli vezmete, svět se začne okamžitě měnit. Staletí propracovaného společenského života by přišla vniveč a my bychom se ocitli sami a ztracení ve vnějším světě. A co hůř, stále víc bychom si uvědomovali své alternativní vnitřní já - naše myšlenky.

Ne nadarmo si lidé na zeď věší obrovské televize, aby na ně celý den mluvily, ne nadarmo si lidé k hlavám napojují maličká sluchátka, když musí i na okamžik z dosahu televize, hudby nebo rádia odejít. Protože pohled na svět bez duševního šumu jazyka je připomínka naší bývalé děsivé existence.

V barevné příloze francouzských novin Le Figaro jednou Philippe Dufayová popsala svých 4 320 minut ticha, když byla hostem u trapistických mnichů a jeptišek v benediktinském klášteře v Jouarre. Svůj pobyt ve své "cele", obklopena několika svými věcmi, začala četbou malé sbírky básní od trapistického mnicha Kryštofa, který ještě hlubší klid nalezl ve chvíli, kdy ho v Alžíru v klášteře Tibhirine zavraždili islámští rebelové:

Ticho - ten pomalý lék na trápení
Ticho - tak velké, že ho neobsáhne ani samota
Ticho, které je jako oceán bolesti před sklizní
Ticho - znamení drahého přítele

Trapisté svůj den začínají brzy, zhruba v pět ráno, modlitbou ve studeném a tmavém kostele. Následuje snídaně, ale není to žádná živá společenská událost, a samozřejmě probíhá v tichosti. Zbytek dne vyplňují modlitby a zpěv. Nic se neděje. Nic než to nejzákladnější: zpěv, četba, povinnosti. A nad opatstvím, v polích starodávného kláštera, se vznáší těžké ticho.

Doufayová píše v duchu Kryštofa o svých zážitcích:

Ticho těžké jako olovo, ticho lehoučké jako pápěří, hodokvas tich, bujarých, tísnivých a konejšivých, tázavých.

A právě v tichu opatství, dodává, snad nacházíme skutečný svět.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

Přeji příjemné prožití nedělního ticha.