.:: Neviditelný čert ::.

Mravenec Ferdinand

rubrika: Pel-mel

K počátku tohoto týdne jsem si přichystal zajímavý esej od Stanislava Komárka, který se zabývá jednou entomologickou dětskou knížkou Ondřeje Sekory. Hlavním hrdinou této knížky je neobvyklý individualista z mravenčí říše, jehož jméno v českém provedení zní Ferda. Následující text je kompletně převzatý a nenachází se v něm žádná moje stylistická či jiná úprava:

Lucifer

Právě tímto, ve třicátých letech už z módy vyšlým starorakouským jménem obdařil Ondřej Sekora hrdinu jedné ze svých nepopulárnějších dětských knih. Musím říci, že ačkoliv jsem s nejrůznějšími hmyzy strávil většinu dětství, které se volně prodloužilo až do habilitace v oboru entomologie, Sekorova kniha mne nikdy nijak zvlášť nenadchla. Je trochu obtížno říci, proč vlastně - paní učitelka ve školce nám z ní pravidelně předčítala, rozmanité reálie ze života členovců znal autor, snad z nějakého podrobného populárního přírodopisu, mnohem lépe než většina autorů dětských knih a obrázky s jakousi predisneyovskou manýrou se obecně líbí. Lehké kolektivisticko-budovatelské podtexty je v dětství a realitě šedesátých let těžko zachytit a k mravencům ostatně jaksi bytostně přináleží, více než k lidem.

Celá kniha má v sobě jakousi cukrkandlovou nasládlost a neproblematičnost, o níž se soudilo, že k nevinné dětské dušičce bytostně patří - Ladův Kocour Mikeš je také z tohoto žánru. Dítky si ve skutečnosti s nemenším gustem čtou i drsné Grimmovy pohádky či Erbenovu Svatební košili. Ondřeje Sekoru znám i jako autora ilustrovaných vtipů o dětech z let druhé světové války - kreslil je zejména do rozmanitých časopisů pro paní a dívky. Zvláštní sladkobolnou naivitu, kterou se vyznačovaly, je v kontextu doby lehko pochopit - chudý kreslíř musí být nějak živ a po atentátu na Heydricha se jakýkoli ostrovtip věru nevyplácel.

Více mne udivuje, že celý tento styl k Sekorovi jaksi bytostněji patřil, snad jako kompenzace svinstev, jichž byl v obtížných a zvlčilých dobách svědkem a jako komunista i spolustrůjcem a propagátorem. Na každý pád výslednému příběhu cosi chybí, asi jako nelze pohádku stavět na historii o hodné holčičce, která posléze vyroste ve velkou hodnou paní. Ne že by se v příběhu špatnosti vůbec neděly - Ferda, navzdory všemu mravenčímu kolektivismu přece jen vypjatý individualista jak ustrojením, tak činy i sociálním významem, je u soudu zlovolně obžalován koketní a malichernou Beruškou a jen tak tak ujde těžkému fyzickému poškození (pětadvacet ran na zadeček).

Mezidruhová a v podstatě i meziřádová (stupeň příbuznosti mezi mravencem a slunéčkem sedmitečným je asi jako mezi člověkem a delfínem) láska se mu nevyplatila, byť objekt byl půvabný - jen u takovéto pohádkové bytůstky mohli chlapečkové třicátých let beztrestně vidět holé růžové nožky ve stylu panenky Barbie - jaké asi osobní zklamání se promítalo do tohoto příběhu o nevypočitatelné hmyzí fifleně? Rozmnožování ostatně hraje v knize na mnoha místech velmi klíčovou roli - odchov mladých mravenců, chrostíků, ploštic i dalších hmyzů patří k centrálním tématům spisu.

Také je pozoruhodné, kolik se v knize popisuje hostin, mejdanů, zahradních slavností, poutí i pitek. Jednotlivé aktéry by bylo možno s nějakým klíčem pro určování středoevropské fauny neproblematicky rozpoznat až do druhu, snad s výjimkou brouka Pytlíka, dalšího oblíbeného dětského hrdiny - podle jeho podoby a životní historie by to vypadalo tak nejvíc na červotoče.

Z obsahů Sekorových kreseb a knih je patrno, že se nejednalo jen o způsob obživy a společenského vyniknutí - autor hmyzy, ptáky i další zvířata zřejmě miloval, možná více než lidi. Asi s nimi taky udělal lepší zkušenost.

Zdroj: Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech

Poznámka:

Je to zvláštní, ale z tohoto eseje jsem nabyl pocitu, že se momentálně nacházím ve stavu Ferdy mravence. Tuhle knížku od Ondřeje Sekory jsem v dětství četl, jak ostatně asi většina příslušníků mé generace. Musím se přiznat k tomu, že mě Ferda nijak zvlášť neoslnil, fiflena sedmitečná mi přišla přímo nechutná, avšak brouku Pytlíkovi jsem docela fandil. No a teď si připadám jako Ferda. Není to zvláštní?