Neviditelný čert

Jean Piaget (9. srpna, 1896 – 16. září, 1980) byl švýcarský filosof, přírodní vědec a vývojový psycholog, dobře známý pro své studium dětí a pro svou teorii kognitivního vývoje. Abychom si mohli vyzkoušet Piagetovo slavné zkoumání vývoje mysli, budeme potřebovat jeden dětský subjekt a nějakou trojrozměrnou krajinu, nejlépe tři hory z papírmašé, i když si docela dobře vystačíme i s hromádkou knih nebo nějakými polštářky.

Lucifer

Na úpatí hory čili polštáře posadíme nějakou panenku, třeba Melánii, na druhou stranu plyšového medvídka Méďu. Tohle uspořádání bychom pak měli tu a tam měnit tak, aby Méďa Melánii přes "hory" někdy neviděl a někdy viděl. Přitom dětskému subjektu pokládejme otázku: "Vidí Méďa Melánii?"

Piaget překvapivě zjistil, že malé děti na otázku pokaždé odpoví "ano". Pokud ony samy Melánii vidí, domnívají se, že ji vidí i Méďa. Ale co to dokazuje? Piaget to považoval za důkaz, že děti si nedokáží svět představit z pohledu někoho jiného, pouze ze svého, že jsou jedním slovem egocentrické.

Tím se vysvětluje, jak Piaget píše ve své knize o psychologii dítěte Jazyk a myšlení dítěte (1923), proč děti někdy mluví tak, jako by nahlas mluvily samy k sobě, i když navenek mluví k někomu jinému. Děti jsou často lhostejné k názorům či zájmům svých posluchačů a místo toho vedou dlouhé monology. Piaget rozlišuje tři typy "egocentrické" mluvy, které uspořádal hierarchicky podle předpokládaných stádií sociálního uvědomění:

STADIUM PRVNÍ: pojí se k němu opakování slov a slabik, které nemají žádnou zjevnou společenskou funkci.
STADIUM DRUHÉ: dítě mluví samo se sebou, jako by přemýšlelo nahlas.
STADIUM TŘETÍ: nový typ monologů, tzv. "kolektivní monology", u nichž je potřeba dalšího člověka, který stimuluje promluvu dítěte, neočekává se však od něj, že ji bude chápat, nemusí ji dokonce ani poslouchat.

Piaget děti považoval za malé filosofy a říkal jim maličké myšlenkové pytlíky zaměřené na budování vlastních individuálních teorií poznání. Jeho vlastní teorii lze podpořit tím, že i velcí filosofové procházejí třemi stadii, ale v obráceném pořadí. Méně intelektuálně zdatný filosof také potřebuje dalšího člověka, který by stimuloval jeho promluvu a od něhož se nečeká, že jí bude rozumět. Vyzrálejší filosof ve druhém stadiu vede dlouhé monology, během kterých jako by přemítal nahlas. A ve třetím, posledním stadiu ti nejstarší filosofové opakují a vymýšlejí kombinace slov a slabik, které nemají žádnou zjevnou společenskou funkci.

Vraťme se ale k našim malým filosofům. Piaget považoval egocentrickou mluvu za nezbytnou součást uvažování a myšlenkových procesů dítěte, které si buduje modely chápání světa. Nepřisuzoval jí však žádnou společenskou funkci, považoval ji pouze za neúspěšnou snahu cokoli sdělit, proto musí nakonec zaniknout a zmizet s tím, jak si dítě stále zřetelněji uvědomuje rozdíl mezi vnitřním a vnějším světem.

Neuvědomil si, že velcí filosofové nepraktičnost a zjevnou nedůležitost svého oboru pro každodenní život naproti tomu oslavují a egocentričnosti si považují, takže Melánii vidí i tam, kde ostatní vidí jen hory.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

Poznámky:

Tak to mě docela zaujalo. Takový filosof si to v dětství namíří nejdříve jedním směrem, a když dospěje a postupně dorazí na nevyšší filosofický piedestal, tak to vezme směrem opačným. Z filosofů si rozhodně dělat legraci nehodlám, konečně mám tu pro ně i Filosofický koutek - ale buďme nad věcí, čemuž jistě velmi prospěje, když si občas uděláme legraci ze všeho, a tedy i ze sebe. No a představa, že v dětství jsem byl maličkým myšlenkovým pytlíkem, ve mně vzbudila velmi jurodivé reakce.

Přeji hezkou sobotu.

A nyní mne omluvte, jsem nucen odkráčet do svého sanitaria.

21.04.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0