La dolce vita

rubrika: Pel-mel


V roce 1960 natočil Federico Fellini film La dolce vita (Sladký život) a hlavní roli svěřil Marcellu Mastroiannimu. Film je v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších italských společenských kruhů. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu.

Lucifer


dolce_vita1.jpegPo nějaké době jsem opět zavítal do pizzerie Dolce Vita. Nabyl jsem takového zvláštního pocitu, že se všechno změnilo. Vzpomínám si, jak jsem si to místo oblíbil pár měsíců po návratu ze svého dvouměsíčního pobytu v nemocnici a jak jsem tady sepisoval krátké povídání do Neviditelného čerta, které jsem v rozpuku svého znovuzrození nazval Galerie života. Jediné, co zůstalo stejné, je balkon s otevřenými okenicemi do potemnělého okna a s uzavřenými dveřmi. Kam se poděla ta atmosféra, která mě v jinak nudném a konzumně načinčaném nákupním centru tak povznášela? Odněkud se ozývalo tupé, monotónní dunění, což bylo všechno, co z té hudby bylo slyšet. Tento rachot však existuje už řadu let, ale v tuto chvíli mi to přišlo ještě absurdnější a stupidnější.

K vedlejšímu stolu se posadili manželé (tedy netuším, jestli si to nechali úředně potvrdit) s malou holčičkou a objednali si dvě pizzy, což samozřejmě v pizzerii není žádnou novinkou. Za chvíli, když už tu pizzu pojídali, zaznamenal jsem jakési přídavné údery do toho, co už tu od mého příchodu znělo. Podíval jsem se vedle; paní měla na klíně holčičku a ta brutálně mlátila a píchala vidličkou do pizzy, až talíř skoro nadskakoval. Ale i to je vcelku ptákovina, tak proč dítě osočovat a stavět do haptáku. Ne, do haptáku určitě ne, ale předávat mu základní kulturní návyky, to ano.

Asi si řeknete, že po malém dítěti ještě nemůžete tak moc chtít. Jistě že ne, ale to ještě neznamená, že mezi těmi kulturními návyky, které mu předáváme, je mlácení vidličkou do pizzy na talíři, a navíc ještě ve veřejně přístupné pizzerii. Dítě nedělá nic jiného, než že se učí. Kultura se mu geneticky nepředala, ale co se v dětství naučí, to se předá do jeho vznikajících kulturních návyků... Rozhodně zde nehodlám vystupovat jako mravokárce. Mravy mohou být nejrůznější, včetně těch prušáckých či nábožensko fundamentalistických. Pod pojmem kultura si však představuji něco jiného. Něco, co nás povznáší na vyšší úroveň, než na jaké je primitivně konzumní ukájení nejnižších živočišných pudů.

Tak jsem se poněkud rozohnil a přitom mám sanitární den, je totiž sobota a navíc to píšu v Dolce Vita, tedy ve Sladkém životě. Nechutné chování servírky si proto raději nechám pro sebe. Jak už jsem zde nejméně jednou použil latinské motto: Dum spiro spero - dokud dýchám, doufám. Jen je třeba najít efektivní způsob, jak se této kulturní (jakékoli společenské či politické) degeneraci postavit. Aby to nevypadalo, že jenom brblám, přidávám jeden příjemnější postřeh: Kromě servírky bledé tváře tam byl i servír tmavší tváře, a ten působil příjemnějším a profesionálnějším dojmem.

A prosklenou stěnou, vzdálenou asi dvacet metrů, sem proniklo podvečerní slunce a já jsem náhle tu dřívější atmosféru zase začal vnímat.

Obrázky:

Dolce Vita 2
Dolce Vita 3
Dolce Vita 4


komentářů: 1         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

1
EvaO (neregistrovaný) 23.04.2012, 00:15:13
Toto je moc milé a příjemné povídání. Už jsme o tom na NČ psali. Dítě musí znát svoje mantinely a kdo ho to musí učit především? Rodiče, ať už papíroví či nepapíroví. Rozjívené děcka - to není vina jejich, ale těch, kdo je vychovávají. Někdy to rodičové fušují z pohodlnosti, jindy z opičí lásky, ale vždycky je to špatně. Jenže co zasejí, to později sklidí. "Ohýbaj mňa mamko, dokáď já su Janko. Až já budu Jano, neohneš mňa mamo..."

«     1     »