Neviditelný čert

Otestujte si paměť. Kolik z uvedených slov si dokážete zapamatovat?

jablko; stůl; koberec; pes; procházka; deka; noc; prostěradlo; květiny; sny; měď; čajník; židle; spánek; peřina; měsíc; klobouk; pyžamo; kniha.

Lucifer

Přečetli jste si ten seznam? Tak se už na perex nedívejte a zamyslete se nad následujícím zajímavým příběhem.

"Onehdy jsem se probíral svým šatníkem a zjistil jsem cosi zajímavého a do značné míry i znepokojivého, a sice, že jsem doma nechal všechny své hedvábné kapesníčky," napsal Charles Lutwidge Dodgson (víte, kdo to byl a čím se proslavil?) své sestře Mary v dopise datovaném 6. března 1851.

Dodgson, známý také jako Lewis Carroll, napsal i celou knihu o "tricích na posílení paměti", nazvanou Memoria Technica (1875), díky kterým se dokázal nazpaměť naučit "logaritmy prvočísel až do 41". Carrollova metoda se však neomezuje jen na čísla. S její pomocí si dokázal vzpomenout i na hustotu kovů! Například na hustotu zlata (19.36) si vymyslel dvojverší: "Máš dost zlata na nájem? / Tak investuj do sedmi procent." Poslední čtyři souhlásky dvojverší (v originále ve slově "cents", c, n, t, a s) představují číslice 1, 9, 3 a 6 (podle klíče, který však už autor zdroje zapomněl). A aby si zapamatoval, v jakém roce objevil Koumbus Ameriku, vytvořil tuto mnemotechnickou pomůcku: "Kolumbus se plavil kolem světa, / až byla objevena Amerika". Poslední tři souhlásky (v originále "found", f, n, d) představují číslice 4, 9, 2 z letopočtu 1492.

To už moc fascinující sice není, ale čtenáři další Carrollovy knihy, o trošičku známější Alenky v říši divů, si možná všimli, jak důležitou roli paměť v knize hraje. Např. v úvodní kapitole hlavní hrdince během pádu do králičí nory vrtá hlavou, jestli doma nezapomenou dát kočce mléko. Později si Alenka, když na skleněném stolku najde lahvičku, řekne, jestli není tekutina náhodou nebezpečná, a myslí u toho na děti, kterým se staly nepříjemné věci prostě proto, že si nepamatovaly "jednoduché poučky" od svých přátel. A přitom (což je ukázkový příklad, jak důležitá paměť je) zapomíná na stolku klíček, na který pak už nedosáhne, protože se mezitím zmenšila.

Z tohoto zvláštního zážitku si nakonec odnáší pocit, jako kdyby přišla o svou vlastní identitu. A aby znovu nabyla jistotu, postupně testuje vlastní paměť, třeba vzpomínáním, co dělala předešlý den, jak se cítí nebo jestli si dokáže vzpomenout, co se naučila v matematice, v zeměpisu a při hudební výchově. Jak z příběhu nenápadně vyplývá, zapomínání nezpůsobuje jen různé nepříjemnosti, ale může vyvolat, stejně jako u Alenky, i ztrátu osobní identity.

A vy si teď také můžete otestovat vlastní paměť a napsat si všechna slova ze seznamu v perexu (ovšem nekoukat nahoru).

Většina lidí jich pár dohromady dá. Nebuďte špatní z toho, že si jich po několika hodinách - nebo dokonce minutách - moc nepamatujete; nebuďte špatní ani z toho, když si po několika týdnech nebudete pamatovat ani jedno. Jestli si pamatujete všechny, klobouk dolů. A jestli ne, můžete si, jak vám poradí ve spoustě knížek o zvýšení IQ (a nejen Lewis Carroll), vymyslet nějaký příběh, do kterého slova zapojíte. "Jablko spadlo ze stolu na koberec, když jsem odešel se psem na procházku..." a tak dál.

Na druhou stranu to zase s pýchou nepřehánějte, jestli jste si ta slova zapamatovali všechna. Oliver Sacks, současný neurolog a spisovatel, popisuje, jak jistý typ poškození mozku vyvolává zesílení paměti, vlastně až pozoruhodnou schopnost vybavit si, den po dni, každou událost, kterou jste prožili. Domnívá se, že mozek zdravého člověka obsahuje kompletní záznam všeho, co od narození zažil, ale většina z toho je, naštěstí, pro naši vědomou mysl nedostupná. Ale jestli si nevzpomenete ani na jedno, to už by mohlo být vážnější. Protože vzhledem k rozsahu, v jakém jste ztratili moc nad minulostí, možná nebudete schopni fungovat v přítomnosti.

V Muži, který si pletl manželku s kloboukem, půvabném vyprávění o nejrůznějších pohromách, které mohou postihnout mozek, Oliver Sacks popisuje případ jednoho člověka bez paměti. Jimmie, "ztracený námořník", muž po šedesátce, si nepamatuje nic z toho, co se stalo po jeho třicátých narozeninách, a tudíž ho neustále šokují změny, s nimiž se setkává všude kolem sebe jak v reálném světě, tak u lidí, které zná (pokud je pozná). "Někteří lidé prostě stárnou rychleji", říká na vysvětlenou.

Dr. Sacks se u Jimmieho snaží selhání paměti nahradit jednoduchým záložním systémem - zápisníkem. Jimmie si do deníku zapisuje události a pak si je v něm na požádání může vyhledat. Jak to funguje? Zatím moc ne. Ze začátku mají tyto fígle sloužit k osvěžení paměti. Jimmie ale své vlastní zápisy nepoznává. Prý je nepsal on, alespoň si to nepamatuje. Na otázku, jak se cítí, odpovídá docela smutně. "Jak se cítím? Nemohu říct, že bych se cítil zdráv. Ale také nemohu říct, že bych se cítil nemocný. Nemohu říct, že bych se cítil vůbec nějak." A zmateně se podrbe na hlavě. Sacks pokračuje:

"Jste šťastný?"
"Ani ne."
"Těší vás svět?"
"Ani ne."
"Život vás netěší, ale nejste nešťastný. Co vlastně cítíte?"

Na to Jimmie odpovídá docela upřímně: "Myslím, že necítím vůbec nic." Dr. Sacks se proti tomu ohradí, je to přece klinický lékař: "Ale přece jen cítíte, že žijete?" Ale Jimmie s nekonečně smutným výrazem na to říká: "Že žiju? Ne, doopravdy ne. Nepocítil jsem skutečný život už velmi, velmi dlouho." Je zvláštní, že Jimmie má o ztracených letech jisté, ale velmi omezené pojetí. Dr. Sacks přemýšlí, jak pomoci někomu, kdo je evidentně ztracený v "desetiminutovém světě" tak proměnlivých, prchavých událostí. Odkazuje se na pasáž ze své profesní "bible", Neuropsychologie paměti od A. R. Luriji. Píše:

Ale člověk nemá jen paměť. Má cit, vůli, vnímavost, morálku - o nichž neurologie nic neví. A právě v těchto oblastech, za hranicemi neosobní psychologie, můžete najít způsob, jak se mu přiblížit a jak mu pomoci.

A opravdu, při zpěvu v kapli nebo při modlitbách, anebo při určitých hrách a řešení důmyslných hádanek se z Jimmieho stává jiný, úplnější člověk. Protože ve chvílích, kdy se plně soustředí na přítomnost, ho ztráta minulosti netrápí. Ale Jimmie se nemůže bez přestání modlit nebo řešit hádanky...

Když dá dr. Sacks Jimmiemu na starost nemocniční zahradu, začne Jimmie dělat velké pokroky. Nejprve má pokaždé pocit, že je v ní poprvé, "vítá ji každý den", ale postupně v ní "zdomácní" a dokáže se naučit, jak o ní pečovat. Jak píše Sacks, Jimmie je ztracen v "prostorovém" čase, ale dobře se orientuje v čase "intencionálním". Žije v "kierkegaardovském světě". Místo aby se věci organizovaly v čase a prostoru, organizují se podle estetických, náboženských, morálních a dramatických pocitů.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

25.04.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9