Neviditelný čert

Život je boj. A takový boj nestojí za to vést jen pro něj samý. Stále hledáme smysl svého bytí za hranicemi "únavy ze sebe samého", máme-li použít pěknou formulaci francouzského sociologa Alaina Ehrenberga. Abychom dále vyvíjeli snahu žít, potřebujeme jiný důvod než pouhé přežití.

Lucifer

Ve své knize Země lidí vypráví Saint-Exupéry, jak pilot Henri Guillaumet nouzově přistál v pohoří And:

Tři dny kráčel stále dál v ledové zimě. Nakonec upadl tváří rovnou do sněhu. V té chvíli nečekaného oddychu pochopil, že pokud nevstane hned, nevstane už nikdy. Ale byl u konce svých sil a vlastně už ani vstát nechtěl. Klidná, mírná, bezbolestná smrt mu připadala přijatelnější. V duchu se rozloučil se ženou a dětmi. Naposledy v srdci pocítil, jak je miluje. Náhle ho však napadlo - jestli se jeho tělo nenajde, žena bude nucena čekat čtyři roky, než jí vyplatí jeho životní pojistku. Otevřel oči a spatřil skálu, která vystupovala ze sněhu asi sto metrů od něj. Kdyby se dovlekl až k ní, jeho tělo by snáze zpozorovali. Možná by ho rychleji objevili. Z lásky ke svým blízkým vstal a vydal se znovu na cestu. Ale nyní ho hnala láska. Už se nezastavoval a urazil ve sněhu víc než sto kilometrů, až do první vesnice. Později prohlásil: "To, co jsem dokázal já, by nikdy žádný tvor nedokázal." Přežití už pro něj nepředstavovalo dostatečnou motivaci, ale sílu jít dál mu dodala láska a zodpovědnost k druhým.

Dnes se nacházíme v samém středu světového směřování k individualismu a "osobnímu rozvoji". Hlavní hodnoty představuje autonomie, nezávislost, svoboda, sebevyjádření. Všechno se točí kolem těchto hodnot do té míry, že i reklama je využívá, aby nás přiměla koupit si stejné věci, jako má náš soused. Přitom nám však namlouvá, že právě tyto věci nás činí jedinečnými. "Buďte sami sebou," volají reklamy na parfémy a oblečení. "Vyjádřete svou osobitost," nabádá reklama na určitou značku kávy. "Myslete jinak," nařizuje reklama výrobce počítačů. Tyto hodnoty, které jsou na nezadržitelném vzestupu už od amerického boje za nezávislost a Francouzské revoluce v 18. století, nám velmi prospěly. Tvoří samotné jádro pojmu "svoboda", na němž nám tolik záleží. Ale čím déle se tímto směrem ubíráme, tím více zjišťujeme, že za nezávislost také platíme. Platíme za ni osaměním, utrpením a ztrátou smyslu existence.

Stejně jako pro Guillaumeta je láska k partnerovi či partnerce a dětem pravděpodobně hlavním smyslem existence. Ale význam druhých lidí pro naši rovnováhu přesahuje nukleární rodinu. Ve skutečnosti čím víc jsme zapojeni do společenství, na němž nám záleží, čím silnější máme pocit, že zaujímáme místo a hrajeme roli, které si ostatní (několik lidí) cení, tím snáze unikáme pocitům úzkosti, zoufalství a ztráty smyslu existence.

Tento aspekt lidské duše pochopil Camus, i když o něm ve svých filosofických esejích mnoho nehovořil. V Mýtu o Sisyfovi je jasně vymezen lidský úděl - život spočívá ve valení balvanu z úpatí hory na vrcholek, z něhož se balvan zase skutálí dolů, a vše se opakuje znovu a znovu. Bylo by klamné hledat jiný pramen smyslu naší existence než skutečnost, že je to náš balvan, že je jedinečný a my jsme za něj zodpovědní. A jak Camus říká, přesto si musíme představovat, že Sisyfos je šťastný. Tato filosofie absurdity však Camusovi nebránila, aby se za války zapojil do hnutí odporu. Bojoval a byl šťastný. Jako mnozí jiní v sobě objevil radost z toho, že riskuje život pro věc, která daleko přesahuje jeho vlastní existenci. Radost, že dává svůj život všanc pro záchranu života druhých.

Smysl, který nalézáme ve vztazích k druhým, nám nediktuje kultura nebo společenská morálka. Je to potřeba mozku; v posledních čtyřiceti letech sociobiologie dokázala, že altruistické jsou samotné geny. Orientace na druhé a vnitřní klid, který nám to poskytuje, jsou součástí naší genetické výbavy. Pak už nás nepřekvapí, že altruismus je jádrem veškerých velkých duchovních tradic. Je to v první řadě zkušenost těla, emoce, kterou zažívali taoističtí a hinduističtí mudrci, stejně jako myslitelé dalších duchovních směrů, ale i miliony obyčejných lidí, mnohdy ateistů.

Ve studiích o lidech, kteří jsou v životě šťastnější než druzí, se soustavně objevují dva faktory: tito lidé mají stabilní citové vztahy se svými blízkými a jsou zapojeni do společenství. Spočívá to v tom, že dáváme něco ze sebe a obětujeme čas věci, která nám neposkytuje na oplátku žádný materiální zisk. Jedná se o jednu z nejúčinnějších aktivit ke zmírnění pocitu prázdnoty, který obvykle provází depresivní stavy. Není nutné riskovat život ani se účastnit odboje. Jako první to prokázal Emile Durkheim. Ve své knize Sebevražda, která je jedním z pilířů moderní sociologie, uvádí, že nejvíce sebevražd páchají lidé, kteří nejsou integrovaní do místní komunity. Od té doby američtí sociologové zjistili, že lidé, kteří se účastní komunitních aktivit, jsou šťastnější, ale i zdravější a žijí déle než ostatní.

Rakouský psychiatr Viktor Frankl přežil nacistické koncentrační tábory. V knize s mnoha otřesnými pasážemi, která vychází z jeho zkušenosti, se zmiňuje o tom, co některým vězňům umožňovalo veškerou hrůzu vydržet. Jeho poznatky sice nemají hodnotu vědecky ověřených faktů, ale autor dochází ke stejným závěrům jako zmíněné studie. Pro přežití v chladném a lhostejném světě si musíme najít smysl existence, na něco se napojit. V zoufalých situacích, doporučuje Frankl, se nemáme tázat života, co pro nás může udělat, ale musíme se tázat sami sebe, co můžeme udělat pro život.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

26.04.2012, 00:20:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11