Neviditelný čert

"Každé dítě je do jisté míry génius a každý génius je do jisté míry dítě."
(Arthur Schopenhauer)

V únoru 1943, měsíc před vydáním vyprávění Malý princ, uveřejňuje nejčtenější francouzský autor svůj Dopis vyhnanci. Adresátem je Léon Werth, jeho přítel. S dosti temnou skepsí popisuje Antoine de Saint-Exupéry krizi moderního fragmentarizovaného vědomí:

Lucifer

Dnes je v nebezpečí úcta k člověku, tato podmínka našeho vývoje. Rozpad moderního světa nás uvrhl do temnot. Problémy již spolu nesouvisejí a řešení si odporují. Pravda včerejška je mrtva, a ta zítřejší se musí teprve zrodit. Dnes nevidíme žádnou uznávanou syntézu a každý z nás má ve svých rukou jen kousíček pravdy. V nedostatku naléhavé evidence se politická náboženství uchylují k násilí. A zatímco se takto přeme o metody, vyvstává nebezpečí zapomnění toho, že jsme na cestě za společným cílem. (Poznámka: Jak nadčasové!)

Stejně jako letec v povídce i Saint-Exupéry ztratil svou vlast: svou dětskou víru. Do zápisníku si zapsal: "Příliš brzy jsme odvykli bohům, ve věku, kdy člověk ještě hledá úkryt a bezpečí, a tak se teď musíme protloukat životem jako osamělí malí človíčkové". A právě náš letec se setkává s podivuhodně zářícím a rovněž osamělým "človíčkem", s Malým princem.

Co to má být, toto melancholické královské dítě, které havarovaný pilot tvrdošíjně vnímá a tituluje jako Malého prince? Kdo je tento posel ze vzdálených hvězd? Je ten obyvatel asteroidu B 612 nějaký vetřelec, mimozemšťan z žánru vědeckofantastické literatury? Máme snad před sebou předchůdce onoho filosoficky hlubokomyslného E. T., miláčka milionů dětí i dospělých, kterým pro něj bilo srdce? Nic takového. Letec trosečník se setkává se svým alter ego, se svým druhým já. S jakým? Inu s dítětem v sobě, se zasutým dětským já. S tím malým chlapcem nebo děvčátkem, kteří jsou ukryti hluboko v srdci každého z nás. Podle hlubinně psychologického výkladu pohádek je to naše královské já. Hrdinové a hrdinky pohádek bývají - obvykle po tom, co obstáli v těžkých zkouškách - jmenováni králi a královnami v tomtéž okamžiku, kdy dosáhli královské svrchovanosti, rozvinuli svou osobnost a překonali překážky svého dětství.

Každý z nás se může stát králem, když silou a přímostí královského dítěte uskuteční ono bohatství bytostných možností, které je do něj vloženo. To je zaslíbení této pohádky, její optimistické životní odvahy. Vnitřní dítě v nás je živoucím jádrem naší bytosti. Není dosud poškozeno prvotním hříchem, na rozdíl od dospělého. Není ještě poničeno fasádami a uniformami člověka jako společenského tvora. Vnitřní dítě v nás je zvědavý, anarchistický rýpal, naprosto rezistentní vůči nakažlivé tuposti hloupé logiky dospělých. Kdykoli dokážete žít tímto pravým dětským já, nemusíte se jen tak nechat oslnit císařovými novými šaty - ať se setkáte s jakoukoli ideologií - a vždy odhalíte, že císař je nahý. V Cestě do Arrasu formuluje Saint-Exupéry vnitřní kurz individuační cesty člověka takto:

Je snadné formovat člověka, který se slepě a bez odporu podřizuje svému mistru nebo nauce o spáse. Daleko výše si musíme cenit úspěchu spočívajícího v tom, že člověka osvobodíme tak, aby si dokázal vládnout sám.

A právě krize vám dovoluje znovu nalézt vnitřní dítě v sobě jako šanci a zaslíbení. V krizi můžete podstoupit od nutností svého života a z tohoto odstupu si vytvořit novou pozici, zamýšlet se nad alternativními možnostmi pohledu na život, nově utvářet krajinu svého života. A právě to se děje s letcem, který se tak bolestně zřítil z nebe svých iluzí. Zastavuje se a provádí sedmidenní exercicie vnější i vnitřní pustiny. Přistupuje ke kritické inventuře svého osudu. Ruku v ruce se svým vnitřním dítětem pátrá po prameni vody živé a nakonec se vydává na nový životní cyklus, omlazen a v zamyšlení.

Letec se tedy v géniovi Malého prince setkává se sebou samým. My žasneme spolu s ním, jaké bohatství objevuje v tomto dítěti, v dítěti uvnitř sebe samého. Prosím pěkně... nakresli mi beránka..., prosí dítě. Letec odhaluje svou tvůrčí fantazii, kterou jsme my dospělí dávno ztratili. Po několika nezdařených pokusech totiž načmáral pouhou dřevěnou bedýnku s otvory na vzduch, k níž si Malý princ domyslel beránka: "To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř." Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej mého malého soudce rozzářil. "Právě tak jsem to chtěl!"

Saint-Exupéry nám dává na srozuměnou, že mystérium dětství je zázrak. My velcí nesmíme ten zázrak pohřbít pod sutinami. To, čemu říkáme "výchova", znamená ve skutečnosti často jen vlečení dětí naším směrem a bránění jim v rozhledu, místo abychom je nechali projít nádherným obloukem jejich životního a slunečního cyklu. Postavou Malého prince Saint-Exupéry nepochybně vztyčil pomník Antoinovi svého dětství, dítěti vřelého srdce a nezkrotné fantazie. Malý princ však zosobňuje každé vitální dítě tohoto světa. S jakou pečlivostí a odpovědností se chápe svých povinností! Když dám ráno do přádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Ono je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké.

Jak spolehlivě vymetá své dva činné vulkány i ten jeden vyhaslý! Jak něžně miluje svých třiačtyřicet západů slunce za den! S jakou vážností bere svou maličkou planetu s obzorem jeho dětského vnímání! Jak věrně solidarizuje se slabou květinou! Jak hluboce přijímá tento chlapec úlohu, tradičně svěřovanou ženám, a stará se o své blízké: Jak se strachuje, aby beránek nespásl jeho květinu, jedinou na světě! ... Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na milionech a milionech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina... Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly!

Jaké to je citlivé dítě, které se rozpláče při myšlence na květinu v nebezpečí! Letec, zocelený a zatvrzelý životem, objevuje svou ženskou duši, svou animu: Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno Malého prince utěšit. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: "Květině, kterou máš rád, nehrozí nebezpečí... Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku... Udělám..." Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat... Svět slz je záhadný.

Malý princ intenzivně žije, malý princ miluje. Ale obojí je plné komplikací a trestá lži, které mluví jednostranně o ráji dětství a zamlčují jeho nebezpečenství. Neboť po hladce urovnaném terénu dětství pobíhají nebezpečí a nedorozumění. Nebezpečí jsou ony baobaby, které by roztrhly planetu, kdyby je člověk včas nevytrhával. Malý princ musí být stále na stráži.

Růže na planetě Malého prince zraňuje svou krásou, a navíc má čtvero ostrých trnů. Malý princ však, stejně jako každý z nás na počátku svých erotických vášní a erotického utrpení, dosud nedokáže pochopit, že láska a trápení patří neodlučně k sobě. Ještě je v lásce nezkušený. Ještě nedokáže stanovovat meze. Ještě má sklon dělat z lásky pěstitelskou stanici a formálně zadusit svou růži - svou ženu - pod skleněným příklopem svých charitativních inscenací. Saint-Exupéry dal květině rysy své nestálé salvadorské manželky Consuely - její hypochondrii, hysterii, narcismus i krásné vlastnosti.

K útěku ze svého asteroidu B 612 Malý princ využívá tahu divokých ptáků. Jako všichni hrdinové a všechny hrdinky pohádek nám tím zjevuje základní pravdu rozpuku mladého života: Musím utéci od světa a od lidí, které mám sebevíc rád, abych se v odloučení mohl otevřít pro nové krajiny své duše a vyvíjet se. O tom, jak bolestný tento proces je, by mohlo vyprávět mé vnitřní dítě, kdybych se ho v hlubokém ponoření otázal. Teprve když naleznu sám sebe, mohu se vrátit ke svým milým a milovat svou "růži".

Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás

29.04.2012, 00:14:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4