Neviditelný čert

Zdá se, že to nestojí za zmínku, ale jen se podívejme, kolik varování a příkazů obsahuje i to, co je pokládáno za intimní rozhovor. Vzájemnou komunikaci mezi rodiči a jejich tvrdošíjnými dětmi tvoří z osmdesáti až devadesáti procent kritika nebo pokyny (to druhé je varianta prvého). Někdy, což ani nepřekvapuje, komunikace mezi rodiči samými dosahuje stejných hodnot.

Lucifer

Jak reagujeme na to, když nám někdo říká, co máme dělat? Většinu z nás to dopálí a zatvrdíme se. Ať už je náš odpor otevřený ("Neudělám to") nebo pasivně agresivní ("Zapomněl jsem"), výsledkem bývá všeobecná frustrace. Nejsme od přírody poslušní. Většina z nás jsou potomci lidí, kteří podnikli nebezpečné cesty za svobodou a seberealizací a byli ochotni pro obranu těchto hodnot hodně obětovat. Jsme geneticky naprogramováni k pochybování o autoritách. (Poznámka: Autor zdroje má na mysli především Američany, jak bude ještě zmíněno, ale leccos se dá použít kupříkladu i pro Evropany apod.)

A přesto se snažíme přikazovat druhým, co mají dělat. Naše touha po řízení a víra, že víme, jak by věci měly vypadat, přehlušují zdravý rozum, který nám říká, jak lidé na příkazy většinou reagují. To platí zejména o rodičích. Dokonce i v naší společnosti, která se soustřeďuje na děti (někdo by řekl, že je dětmi posedlá), se domníváme, že víme nejlépe, jak "vést" naše potomky, aby uspěli jako studenti, sportovci a úspěšní Američané.

Je překvapující, jak radikální se mnoha lidem, kteří jsou v konfliktu s okolím, jeví návrh, aby se zdrželi kritiky a sledovali, jestli se atmosféra nějak změní. Patrně si myslí: Přestanu-li kritizovat a dirigovat lidi ve svém okolí, zavládne chaos. Povinnosti se přestanou plnit, nahromadí se neumyté nádobí, pokoje budou neuklizené, dům spadne, úkoly se nebudou dělat, děti propadnou ve škole, začnou brát drogy, otěhotní, stanou se z nich zločinci. To nemohu dopustit! Tohle přesvědčení, že každé polevení v bdělosti je prvním krokem k úpadku, rozkladu a pádu civilizace, je malování čerta na zeď. (Poznámka: Pokud přece jenom cítíte potřebu malovat čerta na zeď, tak ho alespoň namalujte neviditelného. To by se ještě dalo strávit.)

Tato v podstatě pesimistická stránka lidské povahy je tradiční součástí výchovy dětí. Kupříkladu obávaná "úděsná dvojka" je doba, kdy se intenzivní sebestřednost dvouletého dítěte střetne s potřebou rodičů říct "ne". Následné záchvaty zuřivosti se chápou jako rané ukázky pozdějšího zápasu dospívajících o autonomii. Ve způsobu, jak rodiče potřásají hlavami, kdykoli mezi sebou probírají tato stádia vývoje, je jisté uspokojení. Stejně jako u většiny věcí v životě i v tomto případě bývá naše očekávání naplněno.

Na konflikty mezi rodiči a dětmi je možné pohlížet také jako na šarvátky v dlouhodobém boji o moc, založeném na chybném předpokladu, že základním úkolem rodičovství je řídit chování dětí pomocí neustálého komandování, posilovaného používáním pouček a trestů. Tento přístup sice někdy může fungovat, ale daleko častěji produkuje vzpurné děti, z nichž vyrostou vzpurní dospělí. Pasivní odpor je poslední útočiště bezmocných. Děti, kterým jejich fyzický i psychický vzrůst brání otevřeně oponovat rodičům, mohou svoji nespokojenost demonstrovat tím, že nedělají, co se jim řekne. Odbyté úkoly, nesplněné povinnosti, pomalost, ignorování příkazů - to vše jsou příklady pasivního odporu, který přivádí rodiče k šílenství. Domnívají se snad rodiče, že další kázání něco změní? Nebo je hlavní problém v nátlaku, opakování a neustálé kritice?

Ti, kdo jsou zcela zaujatí ovládáním svých dětí, často mívají stejné problémy se svým partnerem. Jejich manželství je plné hašteření, bojů o moc a obě strany jsou přesvědčené, že je nikdo neposlouchá. Lidé, kteří jsou zvyklí dávat svým partnerům seznam úkolů, si nedokážou představit, že by s tím mohli přestat. ("On všechno zapomene!") Kritičtí lidé obyčejně vyrůstali v kritizujících rodinách, a proto je jim zatěžko představit si jiný způsob soužití. Žádat je o to znamená, že musí změnit dlouholeté zvyky. Vyžaduje to od nich vědomou snahu a špetku dobré vůle. To druhé je ve vztahu charakterizovaném neshodami a nepřátelstvím vzácné. Vždycky je snazší dělat to, nač jsme zvyklí, přestože se to zjevně obrací proti nám.

Myšlenka, že je možné žít, aniž bychom neustále kritizovali a dirigovali všechny kolem, je pro mnohé novinka. Pokud se je podaří přemluvit, aby toho nechali, třeba jen nakrátko, všem se uleví. Víra v kázeň je příbuzná katolickému pojetí prvotního hříchu, podle nějž jsme se všichni zrodili se skvrnou na duši, kterou musíme smýt - s pomocí rodičů a církve. Musíme být zachráněni před svými základními instinkty. V pozadí poslušnosti je strach. "Za hřích se platí smrtí." Proto se nejfundamentalističtější náboženství vyznačují nejpřísnější výchovou dětí. V sázce je nejen jejich pozemský úspěch či neúspěch, ale i jejich nesmrtelná duše.

Ať jsme věřící či ne, všichni jsme do určité míry mylně přesvědčeni, že naše děti jsou čisté, nepopsané desky, na něž rodiče zapisují pravidla. Naší povinností je naučit je vše, co potřebují, aby dokázaly čelit vnitřním impulzům i vnějším vlivům, které by je mohly zničit. Mnoho rodičů se obává, že na ten úkol nestačí, že selžou a jejich děti budou ztraceny. Ve snaze být dobrými učiteli až příliš často dokážeme pouze přenášet na děti své obavy, nejistotu a strach z neúspěchu.

Kromě péče o bezpečí dětí a lásky k nim je hlavním úkolem rodičovství vnuknout jim víru, že je možné být v tomto nejistém světě šťastný, a dát jim naději. Toho pochopitelně dosáhneme spíš příkladem než slovy. Dokážeme-li svými životy demonstrovat oddanost, odhodlání a optimismus, splnili jsme svůj úkol a můžeme hodit knížky o výchově dětí do kamen. Nemůžeme však očekávat, že neustále kritizované, napomínané a zastrašované děti budou smýšlet dobře o sobě a o své budoucnosti.

Zdroj: Gordon Livingston, Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Třicet pravd, které je nutné znát)

23.05.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2