.:: Neviditelný čert ::.

Zdát se a být

rubrika: Pel-mel

Je tady pátek a první den v červnu. Myslím, že je to vhodný okamžik vrátit se na chvíli k Malému princi. V předchozím zamyšlení od Mathiase Junga jsme spolu s Malým princem navštívili první asteroid, kde se nalézal panovačný král. Dnes se podíváme na druhou malou planetu, kterou obývá domýšlivý marnivec. Mathias Jung to pojal velmi zajímavě, se zápornými i kladnými vlastnostmi naší marnivosti. Nic není černé ani bílé, i ve špatném se dá najít dobré a v dobrém špatné.

Lucifer

Friedrich Nietzsche se k marnivosti vyjádřil takto:

Umění komolit dochází v člověku svého vrcholu. Klamat, podlézat, lhát a předstírat, mluvit o druhém za jeho zády, reprezentovat, chlubit se cizím peřím, maskovat se a udržovat konvence, které leccos skrývají, hrát divadlo druhým i sobě samému, zkrátka bez ustání poletovat kolem jediného plamene marnivosti, to vše se stalo člověku natolik pravidlem a zákonem, že snad není nic nepochopitelnějšího než to, že by mezi lidmi mohlo vzejít poctivé a čisté puzené k pravdě.

Stejně jako panovačný král i marnivec se odhaluje již v úvodní scéně: "Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!" zvolal z dálky domýšlivec, jakmile Malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele. Malý princ je iritován. Domýšlivec má totiž komický klobouk. Nenosí jej proto, aby si chránil uši nebo měl ochranu před deštěm. Nikoli, používá klobouk, "abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdo nejde," stěžuje si.

Marnivec po ničem netouží víc než po oslavném potlesku obdivovatelů. Když mu jej Malý princ poskytne, stává se marnivec snadno a rychle kašparem svého návštěvníka. Mechanicky smeká a zase nasazuje klobouk. Malému princi je marnivcova neurotická potřeba uplatnění dočista cizí a jednotvárná hra ho brzy omrzí. Než od něj znuděn odejde, ještě se marně pokouší přijít na kloub tajemství tohoto narcistického člověka. Ptá se marnivce, cože to znamená "obdivovat", a rozvine se nádherný dialog:

"Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě."
"Ale vždyť jsi na planetě sám!"
"Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!"
"Obdivuji se ti", řekl Malý princ a pokrčil trochu rameny. "Ale jak tě to může zajímat?"

To je právě ta otázka. Proč, když jsem ovládán marnivostí, považuji za tak bezměrně důležité, aby mě lidé obdivovali? Je očividné, že v této chorobné marnivosti kladu vlastní centrum mimo sebe. To znamená, že si svou hodnotu neosvědčuji sám, nýbrž činím ji závislou výlučně na jiných lidech. Nerozvíjí se tu - stejně jako v případě mravní povahy samozvaného vladaře - chorobný a chorobou utvářející proces kompenzace? Nietzsche říká, že marnivost je sklon vydávat se za individuum, když jím nejsme.

Marnivec odpovídá hysterickému typu člověka. Psycholog Fritz Riemann ve své knize Základní formy strachu popsal tento typ obšírně a se snahou o spravedlivost. "Jsem, protože jsem obdivován," zní maxima narcistického člověka. "Když mě budete vnímat v mé záři, budete mě jistě milovat!" Hysterici, muži i ženy, inscenují celý svůj život jako opojení, extázi, divadelní představení. Svět je jim jevištěm a partner publikem. Nemá jinou úlohu než naslouchat chronicky marnivému hysterikovi a tleskat mu až do rozbolení rukou.

Když mám charakter marnivého hysterika, nejsem strukturován dialogicky, nýbrž monologicky. Za křiklavostí mých výstupů, neustálých bonmotů a vtípků číhá pokaždé já mého slabého sebepojetí. Zakazuji si dávat najevo svou skrytou depresivnost a ponurost. Musím se bez ustání prezentovat v co nejlepší formě. Francouzský romantik François René de Chateaubriand, depresivně-hysterický charakter, vyjádřil svou skrytou depresivitu a potřebu, aby byl neustále na očích a dostávalo se mu neustávajícího potvrzení, vtipnou větou: Chtěl bych žít v poustevně. Ale ta by měla stát na jevišti.

Když ve mně vězí něco z marnivosti, o které píše Saint-Exupéry, poletuji nejraději světem jako pestrý motýl a saji ze všech květů. Jsem puer aeternus, věčný chlapec, nebo svůdná dívka se "syndromem Heleny", která by chtěla zůstat věčně mladá. Muži ať o mne vedou trojské války. Můj charakter však nespočívá jen v záporech. Marnivost je koneckonců - udržuje-li se ve zdravých mezích - produktivní silou, která nás pohání k co nejlepším výkonům. Bez špetky marnivosti bychom zašli v bídě. Marnivec a hysterik totiž, jak zdůrazňuje Riemann, má rád riziko, je podnikavý, vždy ochotný přiklonit se k něčemu novému. Je tvárný, čilý, často plane, srší a strhuje, je životný a spontánní, rád improvizuje a zkouší něco nového... Uvádí vše v pohyb, otřásá tradicemi a zastaralými ztuhlými dogmaty, má v sobě cosi nutkavě sugestivního, velký šarm, který dokáže vědomě používat... Tak může směle spatřovat v životě jedno velké pestré dobrodružství. Smysl života je pro něj v tom, aby žil co možná bohatě, intenzivně a plně.

Saint-Exupéry však ukazuje, co ze mne chorobná marnivost dělá. Když jako marnivec odpaluji svoje ohňostroje slov a gest, často mne z týlu přepadá beznadějný pocit prázdnoty a neexistence. V tu chvíli jsem dokonalý ubožák. Laciná lepenka mých kulis je stále viditelnější a deziluze snazší a rychlejší. Malému princi stačilo pouhých pět minut, aby je prohlédl.

Jestliže jednám jen z popudu marnivosti, zrazuji sám sebe. Idealizované já není nic než mýdlová bublina přepjatých jáských ideálů a sebeklamů. Jistě, tato seberealizace přináší imaginární ocenění mé existence, a uklidňuje tudíž - zdánlivě - mou základní úzkost. Na druhou stranu obvykle rozpoutává destruktivní dynamiku. Nerealistické sebepřecenění totiž vyvolává pohrdání vlastním reálným já. Za sen o božskosti svého já platím odcizením vůči svému pravému já, které je právě tak silné jako slabé, zářivé jako ubohé. V extrémním případě může toto odcizení sobě samému vést až ke schizofrennímu rozpolcení vědomí.

Normálně se každé individuum prožívá jako reálné, živé, celé, odlišné od ostatního světa, vnitřně konzistentní a vybavené substancí či podstatou, pravdou a hodnotou. Člověk, který si není jist svým bytím, jako ten Saint-Exupéryho chorobný domýšlivec, se naopak v nitru své duše prožívá spíše jako mrtvý než živý, jakou nesoudržná osobnost, skoro jako by neměl tělo, substanci, podstatu. Jako marnivec se bez ustání zabývám zajišťováním své identity, především svého těla. Zároveň mám neustálý strach, že o tuto svou osobitost přijdu. Ztrácím svůj stín a s ním svou podstatu. Stávám se takřka imitací člověka. Jsem nemocný.

Neříkejme, že se nás marnivcovo drama netýká, že je to jen výjimečné, patologické chování. Jen si vzpomeňme na chorobný konzum naší společnosti. Což nemá nic společného s marnivostí? Což nás téměř všechny dávno nepopadla? Jen si upřímně vzpomeňte: Kolik párů bot, kalhot, košil, sak nebo sukní obsahují vaše skříně? Nezdokonalujeme se snad den co den ve svých hereckých rolích vůči ostatním lidem? Skutečně ještě dáváme najevo svou nahotu, nedokonalost a zranitelnost? Nesnažíme se snad svým "postmoderním vzhledem" být "na tom dobře", být "in" a odpovídat kultu mládí z reklamy? Což snad moderní vyznání víry nezní consumo ergo sum - konzumuji, tedy jsem? Cožpak už dávno nedefinujeme pokrok jako exponenciální růst množství konzumního zboží k uspokojování naší marnivosti?

Nežijeme jako ten nešťastný monarcha v pohádce Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty?

Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás