Pel-mel


« strana 3 »

Jsou věci


Jsou věci v lidském životě, které nedokáží pochopit ani vědci. Marné je pak ptát se vědců, v náhlém zoufalství snad obrátit se na diagnózu světců. Jenže ani světci, ti svědci tajemných zázraků, nekoukají dál než do mraků, ze kterých padají kapky deště, kuličková ložiska, anebo aspoň sněhové vločky – na dohled jsou už dle současného života konzumního a tím pádem i komerčního Vánoce – takže do vánočky. Jenže dnes se skončí nejdelší mnou a nejspíš i mnohými či veškerými z vás dosud prožité léto, které započalo někdy počátkem Máchova Máje. A to se pak budou dít věci, kdy ani vědcům, světcům či svědkům všeho možného nezbyde nic, než oblíknout si kabát, anebo alespoň pruhované pyžamo z tlustého polystyrénu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Volný pád


Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Barvy v historii


Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 10         


Paradox selhání/úspěchu


Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Pavel Kohout: Ten žena a ta muž


Kdyby se Pavel Kohout na hlavu postavil, hříchy svého mládí (naivitu) neodpáře. Snad nikomu se tolik nepřipomíná jeho minulost, jak právě Kohoutovi, kterému bylo v radostném pětačtyřicátém sedmnáct let a v době, kdy řídil budovatelský mládežnický soubor, málo přes dvacet. Ale na rozdíl od mnoha jiných Pavel Kohout dokázal přijmout, že skutečnost neodpovídá a nikdy nebude odpovídat jeho iluzím. Z nových zkušeností vyvodil jasné závěry, a to daleko dřív, než bylo oficiálně povoleno myslet jinak… Jak snadno by se přitom talentovaný dramatik a spisovatel mohl nést na vlně popularity a státní podpory! Kohout to cítil jinak a podle toho jednal. Nevyužil ani pozdější Havlovu nabídku politické kariéry. Když prezidentu Havlovi říkal, jak by se mu asi líbilo, kdyby mu pod okny recitovali Kohoutovy verše z padesátých let, není to krásné přiznání: Ano, i to jsem já, to ke mně patří (patřilo)? Ve výhodě jsou ale ti, kteří o své minulosti mlčí. Vedle her a próz je Kohout také autorem fejetonů a úvah. V nich spatřuji větší hloubku než v knižních příbězích, jež se mi jeví příliš umělé, jakkoli sepsané mistrovským perem a naplněné bystrými postřehy. Platí to i pro absurdní příběh nové doby, pro obsáhlou grotesku Ten žena a ta muž. (Ostatně, část knihy se odehrává v blázinci.) Pro představu o tom, jak Pavel Kohout vidí uplynulá léta, vybírám několik úryvků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nejste výjimeční


Dnešní masmédia včetně internetu, jehož vliv neustále narůstá, nás s neobyčejnou vehemencí bombardují zprávami z života výjimečných lidí. Máme pocit, že my průměrní ubožáci jsme obklopeni armádou těch výjimečných, a to od prostitutek až po rádoby vědecké hlasatele brzkého konce světa, jenž, jak jinak, bude rovněž výjimečný. Jejich „tvůrčí“ myšlenky nám tak nějak pronikají mezi prsty, a to hlavně proto, že v mediálních zpravodajstvích jsou obsaženy poněkud mlhavě. Život těchto výjimečných celebrit je nám však podsouván do detailů, včetně toho, co jí a kam výsledek svého zažívání chodí vyměšovat. Cítíme se být méněcenní…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Otcové pak předstírají, že se jim líbí dítě (Antonín Doležal, porodník)


Obyčejná, jednoduchá moudrost potvrzená i velkými filozofy říká, že jsme jednou provždy podřízeni přírodním zákonům a ve schopnosti respektovat je spočívá naše pravá svoboda. Tuto myšlenku připomíná i slavný lékař Antonín Doležal v pozoruhodném rozhovoru Domácí porod ani za milion. Šťastný je člověk, který přišel do rodiny, jež mu toto elementární poznání vštípila. Člověk, který ví, jaké místo zaujímá v přírodě a mezi lidmi, může bez zmítání, pochybností a blouznění o nereálném vytvořit pevné a inspirující životní dílo. Profesor MUDr. Antonín Doležal, DrSc., slavný porodník, je příkladem člověka, na němž příroda nešetřila. Stal se vzorem vysoké a všestranné vzdělanosti, tvůrčí aktivity i lidskosti, navíc byl a je sportovec, spisovatel a polyglot. Napsal mnoho významných odborných děl, některá z nich až po odchodu do penze. Po celý život byl milovaný a obdivovaný teoretik i praktik. (A po celý život mluví sprostě.)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Obětní trend


Minule jsem tady z knihy Marka Mansona vypustil stylisticky lehce poupravenou komprimaci z druhé kapitoly „Štěstí je problém“. V tomto příspěvku jsem se zaměřil na kapitolu číslo pět, která se jmenuje „Vždy si vybíráte“, a to na pasáž „Obětní trend“. Stalo se velkou módou dělat ze sebe obětní beránky, stěžovat si, že naše problémy způsobili jiní, a to i v případě, že se ve skutečnosti jedná o naprosté malichernosti, svalovat vinu za cokoli na jiné lidi či jinak orientované skupiny lidí, přenášet zodpovědnost kamkoli jinam, jenom ne na sebe. Místo respektu a důstojné oponentury jiných názorů, než jaké momentálně prezentujeme my, dochází k litému a bezohlednému boji mezi různými skupinami zatvrzelých vlajkonošů, přičemž všichni mají dojem, že jsou oběťmi těch druhých. Být apriorní obětí bez jakékoli vlastní zodpovědnosti se stalo jakousi opojnou rozkoší, která se blíží drogové závislosti. Svým způsobem tímto příspěvkem částečně navazuji na své poslední „Malé nedělní zamyšlení“.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Štěstí je problém


Přicházím s další dávkou povzbudivých úvah Marka Mansona z knížky Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le. Je to takový výcuc z druhé kapitoly, kterou Mark Manson zahájil svébytným převyprávěním životního předělu jednoho prince z dnešního Nepálu, jemuž se posléze začalo říkat Buddha (viz Probuzení (Satori)). Ona úvodní pasáž tam nebyla vsazena jen tak pro potěšení, ale zcela záměrně. Mark Manson chtěl čtenáře připravit na to, co je v této kapitole, která se jmenuje stejně jako název tohoto příspěvku, čeká. Totiž že skutečné štěstí může vzejít pouze z řešení problémů. Přičemž je třeba očekávat menší či větší utrpení, jemuž se v zájmu řešení některých problémů nelze vyhnout a jež k životu nezbytně patří.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Nepřejí se (O chlebu)


Slovem krcálek se původně označoval mlýnek, kterému se říkalo také nebeský mlýn, protože jeho chod závisel na příchodu deště. Tento jednoduchý vodní mlýn obsahující vodní kolo (habán) obsluhoval krcálník (také nebeský mlynář nebo žabař). Mlýn na svrchní vodu se nazýval drcálek, drnčák (voda na kolo přitékala zpod drnů), jeho majitel byl drnčálník nebo potočník. Mlýnu, který stál zčásti na břehu a zčásti na kůlech ve vodě, se říkalo buďák. Lodičkář byl mlynář pracující na „kompu“ – na dvou lodích, které nesly říční mlýn – škrtník, škrtnici. Škrtnice většinou patřily pražským pekařům, a tak mezi mlynáři a pekaři docházelo k častým hádkám a výjimečné nebyly ani soudy kvůli podvodům – šejdům s obilím. V typickém pekařském mlýně, šejdovně, se totiž obilí přechovávalo. Nepoctivému mlynáři se říkalo šejdíř, šejdýř, šejdovník. Právě vodní mlýny jsou pro naši zemi typické. Některé typy nesly názvy, jako beraní, kozličí, samčí nebo holandské, samičí. Zatímco do roku 1890 bylo v Čechách a na Moravě deset tisíc mlýnů, od roku 1890 se ve velkém začala dovážet americká pšenice, a počet mlýnů se snížil na 216.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 8         


«   1  2    3    4  5  6  7 . . . . . . . . . .  108  109  110  111  112   »