Poetický koutek


« strana 1 »

Zpívání Ivana Wernische


Osobitý, hravý, u Čerta jako doma. Přivítejme první dny roku ještě jedním ohlédnutím za rokem minulým a neříkejme, že o žádné bilanční verše nejde! Tak myslíme, tak mluvíme, tak žijeme… Nebo se mi to jen zdá?

Mlýny mlely vítr,/ vítr mlely mlýny,/ mlýny vítr mlely,/ mlely mlýny vítr,/ mlely mlýny vítr,/ vítr mlýny mlely.// Mlýny mlýny mlely,/ mlely mlely vítr,/ Vítr vítr mlely,// mlýny mlýny vítr,/ vítr vítr mlýny,/ mlely mlely mlely.

 

Stella


Zpívání o hrnci

 

V den svatého Vincence, Inocence nebo snad Fulgence vypadl hrnec z kredence, válel se po kuchyni, kuchařkám překážel, nohy jim podrážel a koukal, co mají pod sukněmi,

 

nikdo ho neznal, mládence, sháněli o něm reference, ptali se vachmistra, ptali se tancmistra, ptali se sklepmistra i drnomistra, koho kde potkali, toho se zeptali, odpověď řádnou však nedostali,

 

a hrnec, ó zalkej, lyrníku, řádil jak liška v kurníku, namaloval si fousky, daremné tropil kousky, šmejdil jak užovka po rybníku, jen se někde jedlo, pilo, zpívalo se a tak dále, už se k tomu přikutálel, a jakmile se rozjařil, nebylo ženské, již by nezmařil:

 

i vyškubli mamá Alině z klobouku pero, zavřeli se na radnici, sedli si tam na zadnici, sedli a psali žádost o dobrou radu, a když ji docela sepsali, přemýšleli, kam by ji poslali, a někdo si vzpomněl, že má v Praze starou tetu, tak ten dal dopis vandrákovi, který šel zrovna tím směrem,

 

vandrák šel a šel, až do té Prahy však nedošel, sedí v šatlavě v Cerhovicích, zašívá si díry v nohavicích a skládá tuhletu veselou písničku, která je taky smutná trošičku,

 

neboť letošek celý zkažen byl, klasy daly málo zrna, ořechy vyschly a sýr zhovnivěl, kuřátka se poškaredila, poctivé dcery chodí s outěžkem, blíží se zima, noci se dlouží, lidé se bezduše po ulicích plouží, je v městě mnoho pláče a kvílení kvůlivá všelijakému zmýlení

 

(kostelnice se opila, velký randál ztropila, na náměstí se v neřádu válela, celá se blátem zkálela a zavřeli ji do chlíva, leč o tom už se nezpívá).

 

 

Á

                                        

Á, mladej pán se uráčil

a přišel nás navštívit

To se tedy podívejme

 

Tak my teď všeho necháme

a poslechneme si, co nám poví

 

Ale kdepak, co by se s náma bavil,

za to mu nestojíme,

že jo

 

Pocem!

Kdes byl!?

Já tě přerazím, spratku!

 

 

Byl deštivý a pěkný den

 

Byl deštivý a pěkný den,

dvě kaloše si vyšly ven,

kdejakou louži zbrouzdaly,

 

domů se vrátily ublácené a šťastné

a rozvalují se u dveří

 

Zpod kanape

zlým okem kouká bačkora

 

 

Tak nějak…

 

 

Zdroj: Wernisch, Ivan: Pernambuco, Druhé město – Martin Reiner, Brno 2018

 


komentářů: 10         


Blahoslavení pokorní


Za svítání

 

Lucifer


Už je to hodně let

Když jsem znal jednu ženu

Možná jsme se měli i trochu rádi

Jezdili jsme na výlety

A pozorovali život kolem sebe

I sami sebe

 

Něco se samozřejmě zhatilo

Dřív či později se tak stává

Já ještě chtěl

Ale ona už ne

A tak jsme se rozloučili

Už nikdy více jsem ji nepotkal

 

 

V pokoře naleznete studnici moudrosti

V ní se skrývají všechny vaše lásky

Stejně jako i nelásky

Vše můžete uchopit či pochopit

Jak chcete

Blahoslavení pokorní

 

Pokora není odevzdání tužeb

Do Morfeova spánku

Je to jen tiché rozjímání zpovzdálí

Pochopení všech nabízených služeb

A neustálé díkůvzdání

Poklona skutečnému životu

 

 

Láska je drahokam

V dívčí dlani

Svítí nám na cestu do neznáma

A pokora lásky

Za svítání

Je jeho hlavní brána

 

...

 


komentářů: 2         


Nebetyčná


Neskonalá

 

Lucifer


Jsou věci

Které nelze vyhnat ani sudem vína

Opít se studem

To je opravdu zajímavá možnost

Jenže v případě ženy

Kterou muž nebetyčně miluje

To nefunguje

 

Ona je totiž neskonalá

Miluje věci

Které muž nedokáže vstřebat

I kdyby se rozkrájel na atomy

Jenže ona ho rozkrájet nechce

Nebetyčně touží se o něj postarat

Aby jeho atomy držely pohromadě

 

A tak tak ta láska nabírá zvláštní rozměry

Rozmarné léto se mění v léto babí

Z jabloní padají červotočivé koule

Někomu chutná do nich se zakousnout

Jenže ti dva

Nebetyční a neskonalí

Stále hledají své styčné body

 

Těch bodů je do skonání mnoho

Například ústa

Polibek bývá vždycky vstřícný

A co ten sud vína? Napijeme se?

Já nechci tvé víno

Řekne ona

Chci tebe bez vína

 

On zase touží ochladit své neurony

A dívat se na její neskonale nebetyčnou postavu

Styčných bodů je tam mnoho

Ona pak nalezne i ten jeho styčný

Pomilují se

Ráno je moudřejší noci

V poledne je třeba uvařit oběd

 

Jsou věci

Které nelze vyhnat ani obědem z plotny

Možná by stačilo víno

Uspávací prostředek k odpolednímu spánku

A co večer? Budeme se zase milovat?

Řekne ona

A on zatouží o ni se postarat

 

Rozebrat ji na atomy

Na malé kousíčky všeho jejího ženství

Aby už konečně nedržely pohromadě

A nebyly tak nebetyčně neskonalé

Chce skonat v atomizované náruči

Té ženy

Do které se definitivně zamiloval

 


komentářů: 2         


Sedmičetná


Puntíkovaná

 

Lucifer


Na obloze plné nadívaných mraků

Svítí několik sluncí

Nikdo je zatím nespočítal

Jen počet těch mraků

Nadívaných

Je znám od počátku světa

Plného sluncí

 

Na dveře babího léta

Brzy zabuší podzim

Baby i s létem se odklidí pod listí

Pod každým stromem je najdete

Ježci vám ukáží cestu

Na podzim jsou ježci

Velmi bodlinatí

 

Měsíc se koulí po obloze

Možná má naspěch

Koho asi hledá

Svůj vlastní Měsíc?

Těžko říct

Ale koulí se dobře

Nejen po obloze

 

Armáda spásy zaťukala na mé dveře

Vedoucí do pokoje plného plyšových medvídků

A chtěla mě před nimi spasit

Použil jsem kvantové dělo

Plné jedovatých špendlíků

A armádu spásy spasil

Už neexistuje

 

Děkovné dopisy padaly na můj hrob

Prý jsou tak rády

Že už živý nejsem

Tak jsem je spálil

A z hrobu vyrazil jako špunt z flašky

Šumivého vína

Nejspíš šampaňského

 

Armageddon byl rozhodnut

V posledním čtení uspávacích hadů

Nikdo tomu nevěřil

Kromě hadů

A ti se samozřejmě nemýlili

Armageddon skutečně nastal

Hadi už nejsou

 

Když se Gaius Julius Caesar

Potloukal na odvrácené straně

Řeky Rubikon

Přemýšlel

Překročit či nepřekročit

Pak ho to přestalo bavit

A Rubikon přeskočil

 


komentářů: 4         


Menuet s krejčovskou pannou


Před pár dny se tady objevil Patrik ze slovinské Lublaně. Žádný komentář nenapsal, ale komunikoval se mnou přes redakční email. Zaujalo ho básnické dílo Karla Jana Čapka, kterého jsem osobně znal a už jsem tady od něj dával báseň Trochu mráz po zádech. Jestli se Patrik ještě ozve, netuším, nicméně mi zkopíroval a ve formátu pdf zaslal básnickou sbírku Menuet s krejčovskou pannou od K. J. Čapka, po níž jsem před řadou let marně pátral v knihkupectvích a antikvariátech. Za to mu samozřejmě děkuji a předkládám jeden kousek z ní. Než si ho přečtete, tak vás musím varovat: Je to hodně silné kafe – sám jsem se pokoušel a jistě ještě budu pokoušet o básnické výpravy do takových úletů, nicméně až tak daleko, kam směřoval Karel Jan Čapek, doletět nehodlám. Jsem dostatečně uzemněný.

 

Lucifer


Mrtví na lovu

(Menuet s krejčovskou pannou)

 

Karel Jan Čapek

 

Kolem černých hnědých a bílých kabátů

ovívá vlá chrtí vítr Rahm

naši lakomou samotu

(je to zvláštní: bez jediné kapky krve)

které běloústí knihkupci

(ti co se milují skrze bláznovské hry nicoty

a také pohlavní orgány úhořů)

snášejí k nohám červených po lázni

stále více kostýmů

 

pro jednu postavu

ještě azurová kantiléna

Klotyldy

 

milostné akty zabíjející Sapfó

svět okolo jemně přitakává

hvězdice snů snové hvězdice

neviditelné ornamenty vadnoucí růže v temnotách

sen ve snu mezi pozůstalými v kasematech

zamění formu rostliny v kamennou sochu s nehybnými ústy od mléka

 

v kritických letech

spalující lásky k vlakům dobytčákům

ještě před cestou

do vyhaslých měst sněhových

v jeskyni Trois fréres

kde stříhají mnohobarevné vousy odsouzence k smrti

se zpovídám

příběhu mého života

z ochrnutí chátry před mými dveřmi

a zapalují velké ohně

mrzuté ošetřovatelce z blázince

 

Dejte mi za ženu Sylvii

a

zkurvím jí jemně život

 

Zdroj: Karel Jan Čapek, Menuet s krejčovskou pannou, brněnské nakladatelství Host, 1993


komentářů: 6         


Bezručova Labutinka


Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, se narodil v roce 1867 ve městě, kde jsem se narodil i já zhruba rok poté, co V. V. (P. B.) odešel ze života. Z nějakých zvláštních důvodů jsem dnes (znovu) objevil jeho básně, které vyšly ve Slezských písních. Pokud si chcete něco přečíst o jeho životě, tak si klikněte na jméno autora básně, kterou tady dnes předkládám, anebo si ho najděte sami na Wikipedii či jinde. Slezské písně jsem před chvíli stáhl z internetu a jsem fascinován, kterak mi mohla tak úžasná poezie dosud unikat. Možná to bylo tím, že nám v předchozím režimu vnucovali Petra Bezruče jako autora básní proti vykořisťovatelům především židovského původu (ale i německého). V jeho životopisu na Wikipedii se mimo jiné dočtete, že skutečným autorem některých básní ve Slezských písních byl jeho blízký přítel Ondřej Boleslav Petr. Mnozí se domnívají, že to není pravda; a já, ačkoli nemám žádný důkaz, jejich domněnce věřím. Literární pseudonym Petr Bezruč sestavil Vladimír Vašek na základě příjmení svého přítele a své pozdější milenky Dody Bezručové. Jeho předchozí milenkou byla Maryčka Sagonová, nešťastná láska jeho přítele O. B. Petra. A ještě jedna zajímavost: Vladimír Vašek měl zřejmě (asi po svém otci) tuberkulózu – trpěl chrlením krve (viz jeho zhudebněná báseň na konci) – a přesto se dožil devadesáti let.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Červencové Adieu


Cherche la femme fatale

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Venuše Mélská


Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Nebe počká


Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  27  28  29  30  31   »