Neviditelný čert se překlopil do srpnového času letního nečasu. Pod „nečasem“ nemám na mysli něco nelichotivého – napadlo mě to koncem července, když jsem pobýval v Litomyšli. Připadal jsem si tam jako v nějaké bezčasové zóně (v nečasu), ale též mimo prostor. Nedosahovaly tam nedaleké Orlické hory, ani z druhé strany nedaleká Vysočina, ani Morava, ani už Čechy, prostě nic. Litomyšl jsem vnímal jako něco, co se nachází v naprostém bezprostorovém bezčasí. Tohle léto, jak jste si jistě všimli, zde bude podemíláno poměrně silně spodním poetickým proudem. Ani srpen z tohoto proudu zatím nevybočí. Pro první srpnový víkend jsem vybral Volný pád od Oldřicha Mikuláška ze sbírky Meandry.
Lucifer
Jsou chvíle, kdy člověk pocítí, že nejlepší, co může udělat, je oddat se své touze volným pádem. Volný pád znamená, že tomu oddání nekladete žádný odpor. Možnost je to nádherná, ale je třeba si uvědomit, že každý volný pád dříve či později končí tvrdým dopadem na pevnou zem. Je třeba vědět, že toho dopadu nebudete litovat, že vám za to stál. Je třeba, abyste si byli jisti, že vás ten volný pád natolik obohatil, že počítání kostí po onom tvrdém dopadu je cena, kterou jste za to nejen schopni, ale i ochotni zaplatit. A navíc byste měli být schopni se s vším v sobě polámaným z té tvrdé podlahy zvednout a ve své touze oddat se zase jinému volnému pádu… Anebo dosáhnout své konečné nirvány… Anebo něčeho úplně jiného… Třeba toho samého… Záleží na vás.
Tento volný pád však není něco jako droga, s jejíž pomocí můžete odblokovat všechny své zábrany a jako samuraj v zájmu někdy i zcela imaginární touhy obětovat své tělo i duši bez jakéhokoli skutečného smyslu na její oltář. Ne. Skutečný volný pád je něco jako LÁSKA.
Volným pádem
Oldřich Mikulášek
Jak vzácné, křehké nádoby
neseme k ústům svoje hlavy.
A upíjíme z temné šťávy
a sytíme se, hladoví,
dokud nám srdce nepřetéká
a slepé smysly nesplynou,
jak splývá s řekou jiná řeka
a žízeň s žízní – v jedinou.
Kam podějí se potom hlavy,
ty vzácné, křehké nádoby?
Co z těl nás na krev nahou svléká
a z krve na slast – tvou i mou –
dokud nás ticho nezaplaví,
to ticho tišší nad hroby,
u kterých nikdo nepokleká –
jen deště v prstech svých je mnou…?
Čeho se to má duše leká?
A čeho tvá – ty nade mnou?
Jaká nás podemílá řeka,
podemílá a opouští
už opuštěné vlastní krví
jak poušť svým pískem na poušti?
Jen naše samota tu strmí –
té druhé opuštěnosti!
Non, je ne regrette rien…
02.08.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14